0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
5. neděle po Velikonocích (10. května 2015)
Jan 16; 23 - 33

Text kázání: Jan 16; 23 - 33
(23) V onen den se mě nebudete již na nic ptát. Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.
(24) Až dosud jste o nic neprosili v mém jménu. Proste a dostanete, aby vaše radost byla plná.
(25) To vše jsem vám říkal v obrazech. Přichází hodina, kdy k vám už nebudu mluvit o Otci v obrazech, ale budu jej zvěstovat přímo.
(26) V onen den budete prosit v mém jménu a neříkám vám, že já budu prosit Otce za vás;
(27) vždyť Otec sám vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha.
(28) Vyšel jsem od Otce a přišel jsem na svět. Teď svět opouštím a navracím se k Otci.“
(29) Jeho učedníci mu řekli: „Nyní mluvíš přímo a bez obrazů.
(30) Nyní víme, že víš všecko a že nepotřebuješ, aby ti někdo kladl otázky. Proto věříme, že jsi vyšel od Boha.“
(31) Ježíš jim odpověděl: „Teď věříte?
(32) Hle, přichází hodina, a již je zde, kdy se rozprchnete každý do svého domova a mne necháte samotného. Ale nejsem sám, neboť Otec je se mnou.
(33) To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale vzchopte se, já jsem přemohl svět.“


Milé sestry, milí bratři,

modlitba jako životní program, jako náplň, jako smysl. Nebo modlitba jako průvodce úskalím života. Modlitba jako pozvání do reálného života v nové síle. Modlitba jako vnitřní potřeba. Jako dialog nahé duše s dárcem života. S tím, komu na člověku záleží. Modlitba jako poslední stupeň důvěrnosti, řečeno názvem knihy spisovatele Ivana Klímy.

Zastavme se nejprve u modlitby jako vnitřní potřeby vést rozhovor s tím, o němž víme, že mu na nás záleží, že nás má rád, že se nám nevysměje, že nás nebude soudit nebo dokonce odsuzovat pro naše přešlapy, pro to, co nás kdesi uvnitř bolí, za co se možná i stydíme. Vyslechne nás a už tím, že mu to vše o sobě říkáme, nás někam vede, nějak nám odpovídá. Ne, nemlčí. To jen my ho neslyšíme, protože jsme příliš zaměstnání sami sebou, svými bolestmi a obavami, malými i velkými nepravdami, nejistotami. Kdo má trochu více obavy, rovnou řekne svým hříchem. Onen Slyšící nám odpovídá již tím, že s ním mluvíme, že se k němu modlíme. Jeho první odpovědí může být: „Podívej se, člověče, někoho na světě máš, i když si někdy můžeš myslet, že jsi zcela sám. Máš toho, ke komu se modlíš, ke komu se obracíš. Máš někoho, komu na tobě záleží.“ A tak se člověk modlí ke Slyšícímu, k tomu, kdo vzal účast na lidském životě, kdo nabídl záchranu. A tak se člověk může modlit a modlí ve své lidské nahotě, koktavě, až překotně sděluje Slyšícímu své cesty a pády na nich a nahotu svou. Jako žalmista ve 139. žalmu: „Hospodine, zkoumáš mě a znáš mě. Víš o mně, ať sedím nebo vstanu, zdálky je ti jasné, co chci dělat. Sleduješ mou stezku i místo, kde ležím, všechny moje cesty jsou ti známy. Ještě nemám slovo na jazyku a ty, Hospodine, víš už všechno. Kdybych řekl: Snad mě přikryje tma, i noc kolem mne se stane světlem. Žádná tma pro tebe není temná, noc jako den svítí, temnota je jako světlo.“ Hospodin zná, vidí, slyší, nese a zachraňuje. Protože miluje. Na nic si nemusíme před Slyšícím a Vidoucím v modlitbě hrát. Vidí k srdci, slyší zvuk naší duše. Ví o chvílích, kdy pochybujeme. „Bože, jsi-li, proč nezměníš, nepomůžeš, nezachráníš ještě pro tento věk. Proč musel ten či ta zemřít, proč se ten či onen vztah rozpadl, proč jsem musel, musela prožít zradu. Kde jsi byl, Bože, když bylo to zemětřesení, proč jsi zavíral oči, když ve válce bylo tolik utrpení, že i po sedmdesáti letech Lidice, Ležáky, Dachau, Osvětim tak strašně, tak strašně bolí?! Kde jsi byl, jsi-li? Bože, a jak je to s tím ukřižováním a vzkříšením Krista? Nejsou to všechno jen jakési lidské výmysly, aby byl člověk polapen do sítě zázraků nebo do okovů strachu, a tak mohl být snadněji ovládán? Ach Bože, tolik pochybností. A můj život, samá lidská bída. Ukradené štěstí. Mám všechno, nač si vzpomenu, ale nemám vnitřní pokoj, jsem stále někým, sebou ponejvíce, někam hnán bez ustání. Pády, propady, bolesti a zklamání. Nahoru dolů. I taková může být modlitba člověka. A po ní úleva jako když z poháru pramenité vody pije na smrt žíznivý, jako když z bochníku chleba hltavě ukusuje na smrt hladový. Bože, zkoumáš mě a znáš mě. Tobě mohu vše říci, ty jsi se mnou. To tvůj Syn Kristus Pán si ke mně přisedne, podrží bolavou hlavu, utře slzy a řekne: Jdi dál. Miluji tě, člověče. To všechno je přece na mém kříži. Znám tvé srdce. Větší důvěrnost není. Slyšícího a Vidoucího pramálo zajímá naše nahota v koupelně. Tu můžeme osprchovat. Zato naprosto a bezvýhradně bere účast na nahotě naší duše. Na tom posledním stupni důvěrnosti. Na všech těch našich přerůzných pochybnostech a člověku nesdělitelných stínech. Ty my neosprchujeme. Ty jsou krví Kristovou obmyty, vykoupeny. „Vždyť Otec vás miluje, protože vy milujete mne a uvěřili jste, že jsem vyšel od Boha,“ čteme v textu z evangelia podle Jana. To je úleva. Modlitba svlečené duše. Modlitba důvěrnější než důvěrná. Díky Bože.

Modlitba jako průvodce úskalím života. To je druhé zastavení. Modlitba plačící, vysmívané Chany. Modlitba člověka, jehož utrpení nikdo nerozumí, jehož pláči nikdo nerozumí, ani manžel ani kněz. Tomu je dokonce k smíchu. Jen Slyšící a Vidoucí rozumí, nevysmívá se, jedná. Protože slyší a vyslýchá. Bůh vyslyšel modlitbu Chany. Už se nemohl dívat na její ponížení. Už se nemohl dívat na faráře, který nerozuměl a posmíval se, už nemohl strpět nechápavý, ponižující postoj manžela. Modlitba Chany nezůstala bez odezvy. Její modlitba byla vnitřní potřebou, byla také milostí, věděla, kam se ve svém trápení obrátit, koho oslovit a vylít mu své bolavé srdce, byla také naplněním. Všechno v ní prázdné pro její trápení bylo naplněno vroucností a touhou po slyšení a vírou ve vyslyšení. Jakýsi pomyslný živý pramen se v ní otevřel. A i kdyby nebyla její modlitba vyslyšena podle jejího přání, věděla, že ji Bůh slyší, že mu není lhostejná. Kdo to z nás nezná, milé sestry a milí bratři? Kolikrát voláme k Bohu, modlíme se v situaci bolesti a sevření, prosíme za uzdravení své nebo svých blízkých. V bezedných hlubinách nejistot a zmatku a dezorientace na našich životních křižovatkách voláme mnozí: „Pane, ukaž mi cestu, nasměruj mě, nevím si rady, neví, jak dál. Pane, uzdrav. Pomoz. Prodluž ještě ten tolik nám milý život. Dej lékařům moudrost, personálu citlivost a lásku.“ A k tomu ještě třeba přidáme: „A když to bude všechno jinak, než si přejeme, dej nám sílu vše unést, přijmout, smířit se.“ Neumíme mnohdy dohlédnout, jak by vypadal náš život, kdyby Pán Bůh všechny naše modlitby slyšel a plnil je podle našeho přání. Jedni by byli šťastní, jiní nešťastní. Jedni by se radovali, jiní by plakali. Jaká síla je v moudrosti a víře našich křesťanských předků, kteří své modlitby končili s prosbou, plnou důvěry a spolehnutí: „Buď vůle tvá“. Jaká úleva v tom spolehnutí. Nezapomenu na slova staré paní na Vysočině, babičky dívky, která se v osmi letech utopila. Neschopen slova přicházel jsem do stavení potěšit zarmoucené. Slova schopna byla plačící babička. „Pane faráři, dobré bychom od Pána Boha přijímali, kdežto zlé ne? Bůh dal, Bůh vzal. Boží jméno buď pochváleno.“ Buď vůle tvá. Jaká pro mě úleva. Jaká lekce víry, která se spoléhá, důvěřuje, žije svým plným životem i tváří v tvář smrti. Díky Bože.

„…Otec je se mnou. To jsem vám pověděl, abyste nalezli ve mně pokoj. Ve světě máte soužení. Ale doufejte (vzchopte se), já jsem přemohl svět,“ říká Ježíš a my již docela dobře víme, že to soužení ve světě skutečně je a že se nás týká. Nejsme schopni utrpení odstranit. Jsme schopni ho jen pomoci kousek cesty trpícímu nést. Ale to je také námaha, ke které potřebujeme sílu. A jsme opět u modlitby. Ona nás nezbavuje odpovědnosti za události kolem nás, za to, co žijí lidé kolem nás a čím trpí. Modlitba nás naopak do tohoto světa, do naší aktuální přítomnosti, vtahuje a pro to krátkodobé spolunesení břemen, pro to odlehčení soužení druhým, nám dává sílu. Nebo lépe, skrze modlitbu dostáváme síly ke spolunesení břemen našich i druhých, k projevům spolulidství, přijetí člověka, vcítění se do jeho trápení. Ne že by nám to vždy šlo, ale i to, že nám to moc nejde, můžeme v modlitbě říci Pánu. Předat mu naši neschopnost plně a bezpodmínečně milovat. I to může být naše souzení. Přichází však naděje Kristem otevřená. „Doufejte. Nezoufejte. Vzchopte se. Já jsem přemohl svět“. A my se chápeme té naděje a jdeme dál. S tím a před tím, který vidí naše nahé duše, vidí naše rozechvělé srdce, prohlédne skrze mnohé úbory a kostýmy. Náš vztah od srdce k srdci je pevný. Láska od Boha k nám trvale teče jako bystřina a obmývá naši duši i naše srdce. Hle, nová naděje. Hle, povzbuzená víra. Díky Bože.

Amen.

Miroslav Erdinger


© 2005 archa.cz