0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Neděle svaté Trojice (31. května 2015)
Izajáš 6; 1 – 13

Text kázání: Izajáš 6; 1 – 13
(1) Toho roku, kdy zemřel král Uzijáš, spatřil jsem Panovníka. Seděl na vysokém a vznosném trůnu a lem jeho roucha naplňoval chrám.
(2) Nad ním stáli serafové: každý z nich měl po šesti křídlech, dvěma si zastíral tvář, dvěma si zakrýval nohy a dvěma se nadnášel.
(3) Volali jeden k druhému: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy.“
(4) Od hlasu volajícího se pohnuly podvaly prahů a dům se naplnil dýmem.
(5) I řekl jsem: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidem nečistých rtů bydlím, a spatřil jsem na vlastní oči Krále, Hospodina zástupů.“
(6) Tu ke mně přiletěl jeden ze serafů. V ruce měl žhavý uhlík, který vzal kleštěmi z oltáře,
(7) dotkl se mých úst a řekl: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“
(8) Vtom jsem uslyšel hlas Panovníka: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ I řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“
(9) Odpověděl: „Jdi a řekni tomuto lidu: ‚Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se, dívejte, nic nepoznáte.‘
(10) Srdce toho lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima neslyšel, srdcem nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“
(11) Tu jsem řekl: „Dlouho ještě, Panovníku?“ On odpověděl: „Dokud nezpustnou města a nebudou bez obyvatel a domy bez lidí a role se nepromění v spoušť.“
(12) Hospodin odvede ty lidi daleko a v zemi bude mnoho míst opuštěno.
(13) Zůstane-li v ní jen desetina, i ta bude zajata a přijde vniveč jako posvátný strom, jako dub, po jehož skácení zbude jen pahýl. Tento pahýl bude símě svaté.


Milé sestry a milí bratři,

dnes je tedy neděle Svaté Trojice. Trojiční nauka je součástí dogmatické věrouky, kterou nikdo nikdy přespříliš neprohlédl, slyše ji nepochopil a ani srdcem jí neporozuměl. Co můžeme říct o nepojmenovatelném Bohu, který je jediný a zároveň přesahuje jakékoliv početní kategorie? Který přebývá v nepřístupném světle, a zároveň prostupuje vším jako světlo světa? Který se nejúplněji zjevil ve tváři nejlidštějšího člověka, a kterého i ti, kdo ve zlomových okamžicích dohlédli až kamsi za obzor, nazřeli-nenazřeli tak maximálně jako záhadný výjev uprostřed nebeské polyfonie serafínů, aby pak spíše než co jiného konstatovali: „Běda mi, jsem ztracen.“ S Bohem buď žijeme v nejbytostnějším vztahu, což je vztah na život a na smrt, nebo nás k němu nepřiblíží ani sebeneprůstřelnější trojčlenka.

A právě o ten vztah jde. Právě ten chtějí vyjádřit talentovaní teologové napříč staletími formou trojiční nauky. Bůh není do sebe zahleděný egocentrický monolit, neboť byl je a bude donekonečna se o-boha-cující komunikací, nejjiskrnějším dialogem a nejžhavější láskou. V Boží sféře tento dialog probíhá harmonicky a neporušeně. A jako v nebi, tak i na zemi má probíhat. Proto se za nás Kristus u Otce stále přimlouvá: „nechť jsou jedno jako my.“ Jako v nebi, tak i na zemi mezi námi.

Jenže my stále neumíme vytrvat uvnitř tohoto rozhovoru, neumíme se mít vespolek trvale rádi. A proto se zde dialog chronicky proměňuje v konflikt. Boží slovo mezi nás najednou sestupuje v podobě spalujícího ohně. Moc, která měla zůstávat třpytivou jiskrou v očích, pokojným teplem rodinných krbů a vroucí něhou, se mění ve stravující požár. A ve společenstvích, kde doposud panovaly vztahy provizorně sjednocené třeba na způsob ledové kry, nastává náhle tříštění a dělení. Co nám chtějí druzí lidé okolo nás s-dělit tím, že jsou tak jiní, než jak bychom po nich chtěli?! A kam až je chceme ukřižovat, aby to sdělení vyšlo konečně najevo?

Útěcha spočívá v tom, že ta sdělení vyjdou nakonec najevo, že i ničivý požár nese v sobě dostatek plaménků do rodinných krbů a že i konflikt se může proměnit v dialog. I místa, kde dosud žijeme v nočních můrách nelásky, nahlížejí serafové z perspektivy Božího trůnu jako skutečnost, o níž nepřetržitě volají: „celá země je plná jeho slávy.“ Je plná jeho slávy – je plná jeho lásky. „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů“. Kéž by se i nám dostalo těch vizionářských vhledů, v nichž nazřeme Kristovu lásku jako zážeh i těch nejvšednějších chvil a jako plamen, jenž chce prohořet napříč nejvšemožnějšími setkáními, včetně konfrontací s lidmi naprosto roz-dílnými, od nichž nás toho mnoho dělí. Kéž se nám dostává vhledů, díky kterým nezastřeme vlastním zúženým viděním prostor pro neprohlédnutelná tajemství. Vhledům, díky kterým si neuděláme o druhých lidech žádný omezující obrázek a díky kterým se nepokusíme spoutat Boha konečnými výpočty.

Vždyť i celý jeruzalémský chrám naplňoval v průběhu Izajášova vidění pouze lem Hospodinova roucha. V našem kostele bychom třeba také reflektovali několik nití. A od hlasu, který Izajáš zaslechl z prostředku andělské polyfonie, se pohnuly podvaly prahů. Tedy nikoliv stabilita, ale otřásání kostela v základech je projevem správné bohoslužby.

Zkoprnělý prorok vyznává: „Běda mi, jsem ztracen. Jsem člověk nečistých rtů a mezi lidmi nečistých rtů bydlím.“ Lidský jazyk je lámaná babylonština. Sám v sobě pozbývá funkce média Boží lásky. Chronicky naše slova postrádají smysl, chronicky zatemňují záři prosvítající skrze tváře druhých lidí, až se i ta musí nakonec ohlásit jako oheň. A jak, Bože, ve mně vyslovíš slovo, které se stalo tělem? Hoří mi kosti a umírám, rozerve mě to na kusy, jsem ztracen.

V ten moment přilétá seraf k prorokovi a dotýká se jeho rtů uhlíkem z oltáře. Prorok se stává obětí – živou, svatou a Bohu milou. Skrz oběť Ježíše Krista se necháváme prostupovat plameny Ducha svatého. Skrz oběť Ježíše Krista nás nesežehnou na uhel. Stávají se v nás ohněm očistným, v němž zlato pozbývá příměsí a srdce v něm roztaje. Tu se médiem Boží lásky stávají jak naše slova, tak naše ticho. Serafín oznamuje: „Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a hřích je usmířen.“

A v této fázi spolu s Izajášem začínáme pozorně naslouchat. Bůh klade otázky a jakoby působil až bezbranně a bezradně, když touží po lidské blízkosti: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ Otevřeně vidoucí a slyšící člověk svobodně odpovídá: „Hle, zde jsem, pošli mne!“

Situace se ovšem nemění v barvotiskovou idylu. Izajáš by snad rád rovnou zvěstoval neproblematické evangelium zbavené rozporů, ale místo toho k němu dolehne jakási Jobova zvěst: „Jdi a řekni tomuto lidu: ‚Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte, dívejte se a dívejte, nic nepoznáte.‘ Srdce tohoto lidu obal tukem, zacpi mu uši, zalep mu oči, aby očima neviděl, ušima nepochopil, neobrátil se a nebyl uzdraven.“

Ptáme se, co to je za drsnou řeč. Prorok, který byl do chvíle zlomu sjednocen s lidem v jeho oddělenosti od Boha, je nyní sjednocen s Bohem v jeho opuštěnosti lidem. Což má následně zprostředkovat.

Ptáme se, jak k tomu došlo. Předešlé kapitoly knihy Izajáš vypovídají o situaci lidu, jenž propadá modloslužbě a mezilidské vztahy jsou v něm devastovány, potřební jsou odstrkováni na okraj, bohatí vlastníci půdy hromadí pozemky a připravují tak o ně své sousedy, mnozí vydávají zlo za dobro a dobro za zlo, mnozí žijí ve vyprázdněném přepychu bez přesahu, od pitky k pitce atd. Podobně Kristus svými slovy o tom, že přišel na zemi uvrhnout oheň, navazuje na podobenství o služebnících, z nichž jeden rozděluje ostatním pokrm v pravý čas, a druhý si řekne: „Můj pán dlouho nejde“ a začne bít sluhy a služky, jíst a pít i opíjet se v posledku asi sám se sebou. Nechci, aby se toto kázání zvrhlo v moralismus, z toho by mi bylo smutno; jde mi jen o to, nějakým způsobem vylíčit, že vyprázdněný způsob života neznamená právě zdaleka jen morální selhání, ale především zahalování slávy třikrát svatého, která je a žár-livě chce být náplní celé země a vznešeností každé lidské tváře; včetně té, s níž se setkám ve třinácté komnatě nebo v pankejtu u cesty. Jestliže před takovou slávou upřednostním vlastní prázdnotu, potom se mi stanou slova: „Poslouchejte a poslouchejte, nic nepochopíte“ a „srdce tohoto lidu obal tukem“, vlastně jen zpečetěním mnou zvoleného stavu.

Ptáme se s Izajášem: „Až dokdy, Panovníku?“ Odpověď zní: „Dokud nezpustnou města a nebudou bez obyvatel a domy bez lidí a role se nepromění v spoušť.“ Čili dokud obyvatelé naplňují města prázdnotou a dokud zabírají domy bezdomovcům, zůstanou jim uši k neslyšení a oči k nevidění až do chvíle, než budou jejich města k nebydlení a jejich domy k neobývání.

Přemýšlím, jestli by nám měl Izajáš co říci dnes. Ke stylu starozákonních proroků často patří dešifrování válek a různých globálních otřesů ve světle Božího slova. Ani aktuální situace ve světě není nikterak klidná, jedna válka koneckonců trvá nedaleko našich hranic. Ptám se, zda by se dnes Izajášova slova ubírala mimo jiné směrem: Pokud budou západní evropské státy odmítat uprchlíky ze zemí stižených válečnými konflikty, vystavují se o to intenzivněji otázce, co by si počaly, kdyby se válka přelila na jejich území.

Nepředstavuji si, že ty války jsou Bohem chtěné, spíše se ptám, zda ve světě přeplněném Hospodinovou slávou se může i tak absurdní skutečnost obrátit v prostředek Božího oslovení. V zesilovač plamenných variací otázky: „Adame, kde jsi?“ Slyšíš ušima? Co z tvého evropského životního stylu Ti stojí přednostně za zachování? Co nenaplněného za naplnění? Jaká setkání za uskutečnění? Co všechno křehkého bys nejraději ochránil před destrukcí?

Spatříme v chmurnějším příšeří jasněji kontrastovat světlo, k němuž směřujeme? Spatříme jasněji světlo na konci tunelů našich osobních žabomyších válek, v nichž by snad stačilo nasypat žhavé uhlí dobra na hlavu protivníka nebo protivného souseda, aby se nerozrostly do nových válek občanských nebo mezinárodních? Uslyšíme čistěji Kristovo slovo mezi řečí druhého, jež bychom chtěli vlastní řečí přehlušit? Udělá nám větší radost uvolnit několik decimetrů země, města, řeči, ticha pro zuboženého, obohacujícího hosta? Přetaví se zkamenělá srdce v ohnivých pecích?

Ale odpusťte mi, prosím vás, toto kázání, všichni vy, kdo máte válek až nad hlavu a všichni vy prokřehlí, kdo prostě potřebujete jen zahřát. Pokouším se jen nějak neuměle vyjádřit, že všude tam, kde se momentálně teplo a světlo Kristovy lásky nejeví jako skutečnost, prodírá se na povrch alespoň jako bytostná možnost; „jako posvátný strom, jako dub, po jehož skácení zbude jen pahýl. Tento pahýl bude símě svaté.“ Jako semínko hořčičné. Jako prostor pro příbytek, jež si u nás chtějí učinit Otec i Syn i Duch svatý.

Amen.

Filip Němeček


© 2005 archa.cz