0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
2. prosince (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
3. prosince (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
4. prosince (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
5. prosince (sobota)
9:00 – 10:00 Snídaně s hostem přes Google Meet
6. prosince (neděle)
9:30 mezinárodní bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
6. neděle po Trojici (12. červenec 2015)
Matouš 5; 20 - 24

Text kázání: Matouš 5; 20 - 24
(20) Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou.
(21) Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.
(22) Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.
(23) Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě. Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?
(24) Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým pohrdne. Nemůžete sloužit Bohu i majetku.


Na ten text kázal Mistr Jan Hus na šestou neděli po svaté Trojici.

Milé sestry, milí bratři,

tak to máme nejspíš smůlu, to nám zůstanou dveře království nebeského zavřené. Pokud vezmeme slova z Ježíšova kázání na hoře vážně a důsledně, nejspíš nemáme šanci. Neunesitelné nároky. „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů…“ To snad ani nešlo tehdy a tím spíše dnes. Bylo by téměř nemožné dodržovat ještě víc a víc přikázání a předpisů a nařízení a stále ještě nové a nové vymýšlet a ty stávající precizovat a tak dělat ještě víc pro svoji spravedlnost. A dobré skutky zákona a za každý jedna čárka za druhou. To by se stalo Boží království pro všechny ty krachující existence a trosečníky života, pro všelijaké zoufalce se zbytky naděje, pro hříšníky toužící po změně, na kterou sami nestačí, najednou docela nepřístupným. Neprotiřečí si tady Ježíš? Vždyť přece víme, že přišel pro hříšníky a pro ty, co činí pokání. A večeřel s celníky a jinými hříšníky a také s nevěstkami. Copak ti lidé mohou dosáhnout větší spravedlnosti než farizeové a zákoníci?

Zastavme se na chvilku u farizeů. Zvykli jsme si je docela odsuzovat. Pijí víno, káží vodu. Pokrytci, kteří se jinak chovají, než káží. Také víme, že Ježíš pro ně nemá mnoho dobrých slov. Ale to vše je pohodlné řešení pro nás, které jsme převzali, byli v něm vychovaní. Jenomže to farizeům křivdíme. Byli zásadoví, spravedliví, důslední, opravdoví. Byli to slušní lidé a na všem tom si zakládali. Byli to lidé bez přetvářky. Přísní k sobě i druhým. Byli tak vychováni. Vzpomeňme jen, jak byl důsledný farizeus Saul, když pronásledoval křesťany. Nemohl a neuměl to jinak.

Ne, Ježíš si neodporuje. Ona větší spravedlnost je pozváním k přehození výhybky, k nabrání jiného směru. Ježíš totiž farizeům nevytýká jejich důsledné plnění zákona Božího ani jejich až fanatickou horlivost v učení a vyučování. Ježíš jim vytýká, že v tom všem, co dělají, chybí láska. Myslí jen na sebe, své spasení, svou příkladnost. Vzpomeňme modlícího se farizea v chrámu. „Ty víš, Pane, že dělám vše, co nařizuje Hospodinův zákon. Platím desátky, chodím do synagogy, pravidelně se modlím. Ty to přece všechno víš, Ale hlavně víš, a za to ti děkuji, že nejsem jako tamten vzadu. Ten celník, zloděj, hříšník.“ To je, milé sestry a milí bratři, bod zlomu. Až do chvíle, než ten farizeus odsoudil celníka, bylo vše v pořádku. Ano, Bůh to všechno o člověku ví. O jeho spravedlnosti, naplňování zákona, horlivosti v modlitbách i v dávání almužen. Ale on také ví, co se odehrává v srdcích všech těch celníků různých podob i dob. Ježíš vytýká farizeům, že myslí jen na sebe a ty druhé, ty, kteří ne tolik horlivě nebo dokonce vůbec Hospodinův zákon nedodržují, zatracují, odsuzují nebo jsou k nim zcela lhostejní. Protože jsou zlí a pohrdají hodnotami? Nebo proto, že si neví rady sami se sebou? Nebo nemají dost sil, aby něco u sebe změnili? Kdo se odváží o tom rozhodnout? Kdo se odváží je soudit? Hle, farizeové.

A tak to ne. „Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost farizeů a zákoníků…“ Tím mnohým přesahem není nic jiného než láska a milosrdenství. Milosrdenství, které se odehrává tváří v tvář bližnímu a kvůli bližnímu, a ne s pohledem upřeným do zrcadla, jak píše ve svém výkladu jeden náš novozákonní teolog (Jiří Mrázek). Jan Hus ve svém kázání říká: „Věz, že spravedlnost je ctnost, díky které dává člověk každému to, co mu náleží. A tak když dá člověk Bohu, co jeho jest – slávu, poctivost, poslušnost, když zachovává jeho přikázání, tedy je spravedlivý k Bohu. A že nemůže plnit tuto spravedlnost, aby hned nebyl spravedlivý k bližnímu. Proto dá bližnímu, co mu náleží. A bližnímu náleží, aby ho člověk miloval jako sám sebe, aby mu přál jen dobré jako přeje sobě, aby mu nedělal žádnou křivdu, nebyl vůči němu nečestný, nehněval se na něj bez příčiny, neposmíval se mu a neříkal mu rácha, to jest prázdná hlavo, bezmozku nebo blázne. Tehdy bude vůči bližnímu spravedlivý.“

A tady je ta výhybka, změna směru, tady je ten jiný konec, za který to můžeme vzít. Přesah farizejské spravedlnosti je milosrdenství vůči bližnímu. Plnění zákona je málo a jen plnění zákona může vést k pohrdání člověkem, k pohoršení, k hříchu. Vše, co je bez lásky a milosrdenství, byť to bylo jakkoliv zbožné a spravedlivé, je nedostatečné, zraňující, působící bolest. Může i zabíjet.

Pomalu, nenápadně, bolestivě. Pozměňme si: může i ubíjet. Trvale můžeme člověka ubíjet svým hněvem, pomluvami, nenávistí, nepochopením, výmysly, posměchem, povýšeností, ironickými poznámkami. Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům Nezabiješ. Ježíš k tomu dodává svůj výklad: „Už ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.“ MJH rozlišuje hněv oprávněný a neoprávněný. Spravedlivý je hněv ne proti člověku, ale proti zlu, jehož je ten člověk nositelem. Proti lži, kterou člověk vydává za pravdu, proti neupřímnosti a zbabělosti, když se tak člověk projevuje. To se člověk musí hněvat, to nelze přehlédnout. „Máš milovat člověka zlého, ale jeho hřích nemilovat. Proto dobře zkoumej všechny Boží tvory na zemi, člověka miluj, ale hřích ne, nýbrž se na něj hněvej. Něco jiného je hněvat se na bratra, a něco jiného je hněvat se na hřích. Na bratra se nehněvá ten, kdo se hněvá na hřích“, komentuje svatý Augustin. „Proto nejenže nehřeší, kdo se z této příčiny hněvá, ale má i zásluhy. Protože kdyby se proti zlu nehněval, hřeší.“

„Proto, aby měl člověk hojnější spravedlnost než farizeové a zákoníci, musí mít lásku ke svým bližním jak v srdci, tak ve slovu, tak i ve svém činu a proviní-li se proti nim, má činit pokorné pokání. A protože bez lásky není Bohu milý žádný, ani sebelepší skutek, nemůže člověk lepším skutkem odčinit skutek, který vykonal bez lásky.“ „Tady si pamatuj,“ říká Hus, „že v každém našem skutku máme mít obsaženy tři věci: Chválu Bohu – prospěch bližního – prospěch svůj vlastní. I když máme vždy nejprve hledět, abychom vše činili pro Boží slávu, náš Pán od nás nechce mít chválu bez prospěchu našeho vlastního a bez prospěchu našeho bližního.“

Prospěch bližního i prospěch svůj vlastní. Tady se náhle obrací situace i role. „Když jdeš obětovat dar Bohu, můžeme rozumět i jako když jdeš ke Kristovu stolu připomínat si jeho oběť na kříži, a ne že si uvědomíš, že se na někoho hněváš, ale obráceně, uvědomíš si, že se někdo oprávněně nebo neoprávněně hněvá na tebe, že jsi mu trnem v oku a kamenem úrazu, jdi za ním. Hned. Dříve než přijdeš před Boží tvář, jdi za tím, kdo se na tebe hněvá. Běž se smířit. Protože on se na tebe hněvá, on je svým hněvem ubíjen, on s tím má problémy. Běž se s ním smířit. Milé sestry a milí bratři, smíření je jediná cesta, jak obnovit vztahy, jak jít dál společnou cestou, jak dál pracovat na Boží vinici. Někdo musí podat ruku smíření. Podle Ježíšových slov je to ten, na koho se jiný hněvá, kdo je objektem hněvu. Když budeme trochu psychologizovat, tak ten, kdo se hněvá na druhého, má větší bariéry přijít a usmířit se. Musel by odpustit, musel by problémy pojmenovat, musel by se k nim jasně postavit, také by musel přiznat své nedostatky, svůj podíl na vzniklé situaci, musel by zveřejnit své úmysly. Musel by o svém hněvu mluvit. A to není vůbec lehké. To chce sílu. To chce statečnost. Ne každý ji má. A není proto horší, je jiný, jinak vybavený. Proto zní návrh obráceně: „Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě, nech svůj dar před oltářem, jdi se nejprve smířit se svým bratrem.“ Jestliže věříme, že království Boží je již částečně mezi námi, pak je nepochybně ve chvíli smíření. Ve chvíli, která otevírá nově vztahy, která umožňuje jít spolu dál. Anebo se bez nenávisti, s přáním dobra na nové cestě, rozejít.

A pak obětovat dar. Pak mít své místo u Kristova stolu. Když tehdy lidé přinášeli oběti, oheň na oltáři byl stále udržován, nesměl vyhasnout. Oheň smíření. „Oheň milování Boha a bližního, ten nemá nikdy v duši člověka vyhasnout,“ říká Jan Hus. A pokračuje: „O tom ohni říká Spasitel: Oheň jsem přišel uvrhnout na zem, a jak si přeji, aby se vzňal! Tím ohněm je srdce. A k tomu ohni má kazatel přikládat, aby hořelo. Kde najdeme lepšího kněze, aby v nás ten oheň udržoval, než je Ježíš, kněz náš veliký? Který nás učí, abychom měli větší spravedlnost než farizeové a zákoníci. Abychom nikoho nezabili, nehněvali se bez příčiny, nemračili se v hněvu a nehanili své bratry. A pakli jsme něco zavinili, abychom to nejprve odčinili a pak oběť, to je dobrý skutek, na oltáři obětovali.“

Milé sestry a milí bratři, nenakládá na nás Ježíš neunesitelné nároky. Jen nám svým jasným slovem ukazuje cestu, která je cestou kristovskou. Je na ní milosrdenství a láska, odpuštění a smíření. A na tu cestu, ke které také statečně a vyznavačsky MJH ukazoval, nás zve.

Amen.

Miroslav Erdinger


© 2005 archa.cz