0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
11. neděle po Trojici (16. srpna 2015)
Izajáš 43; 1 - 3a

Text kázání: Izajáš 43; 1 - 3a
(1) Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel, Jákobe, tvůrce tvůj, Izraeli: „Neboj se, já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě tvým jménem, jsi můj.
(2) Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou, půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud, půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí.
(3) Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh, Svatý Izraele, tvůj spasitel.


Milé sestry, milí bratři,

s čím to musí Boží lid počítat? S čím musí počítat každý, kdo se vírou hlásí k Hospodinu, Bohu nebe i země, kdo je součástí Božího lidu, kdo putuje po své životní cestě pod Božím praporem tak, jak putovala nejprve hrstka otroků z Egypta a později stále větší a větší národ lidu Izraele? S čím musí počítat každý z nás? Že nebudeme stále chodit suchou nohou v pohodlném mechu zajištěného života, že naše lodička se nebude plavit stále jen po klidné a tiché řece Vltavě kdesi, kde není nebezpečí, ale že se bude potácet v divokých vodách mezi kameny prudké řeky Vydry. Že dokonce ne příjemným teplíčkem povedou naše kroky, ale že ohněm půjde cesta. Ohněm všelijakých zkoušek, ohněm bolesti, zklamání, nejistot a třeba náhlé opuštěnosti. Vody, řeky, oheň, to jsou obrazy pro mnohá pokušení a těžkosti života, i pro nejtěžší ohrožení života, pro nebezpečí smrti.

No dobře. Ale to si můžeme říci, že přece každý tím vším prochází. Nejenom lidé víry. To všechno přece život přináší. Není nikdo, kdo by byl vůči těm přerozličným životním krizím imunní, člověka víry nevyjímaje. Každý je pro něco disponován, něčemu, nejen tomu dobrému, nakloněn, otevřen. A nejen, že sám člověk si krize přivádí. Také se do nich dostává nečekaně, bez přípravy, aniž by jakkoliv přispěl k jejich vzniku. Ta mnohá ohrožení života. Vyšetření a nejtěžší diagnóza, která věstí rychlý konec. A plány berou za své. Bolest duše, kterou slovy neztišíš. To je oheň. Nebo jízda autem, volant pevně v ruce, stoupání, předjíždění, lidské selhání a tma před očima. A doma čekají…To je oheň. Jiný příběh. Rodina, manželé, děti. Společná budoucnost jako na prostřeném stole. Láska vonící vzduchem, promytým deštěm. Najednou zápach nezvládnutého vztahu, slova a slova. Krach a bolest a pocity viny. Voňavý ozón je pryč, zato onen vtíravý zápach, prach z duše těžko vyluxovatelný, se šíří. Co s tím? Jak dál? To je oheň. Bezohledné sobectví dětí vůči rodičům, děti bez rodičů, rodiče bez dětí. Prázdnota. Beznaděj. Zrada přátel, podrazy, pokrytectví, neupřímnost, zloba. Problémy dětí. To je oheň. Cítíte, jak hoří? Tolik podob ohně, vody, řeky. Známe to. Každý jinak, ale známe to. Co s tím? Jak dál?

Co se týkalo adresátů Izajášových slov, týká se i dnešního světa, dnešního člověka, týká se nás. Možná jsme si dělali představy o tom, že nám se takové věci přece nemohou stát. Žijeme, jak nejlépe umíme, snažíme se, jak jen máme síly, děláme, co můžeme. Do vztahů se vkládáme cele, žádná rezerva. O zdraví se staráme čím dál víc. A přesto…Oheň. Je iluzí, do které člověk snadno upadne, že se mu takové věci nemohou stát. Mohou, a jak snadno a jak nečekaně. A člověk iluze ztrácí a jak dál? Známý český evangelický psycholog Pavel Říčan píše, že „Být dospělý znamená umět nést ztrátu iluzí a nepropadnout přitom beznaději.“ Dospělost jako život v naději. Je zásadní rozdíl mezi iluzí a nadějí. Iluze je charakterizována slovy: „Mně se to nikdy nemůže stát.“ Ale může. A jak snadno. Naděje se chová jinak. Je zachraňující a také silně motivující v situaci, kdy se mi to stane. “Když se mi to stane, stalo, mám naději na návrat, na nápravu, na východisko, na světlo v těch náhlých tmách. Mám naději, že toto není poslední možná situace. Po každé bolesti přichází úleva. Vděčnost za společně prožitá léta; a co by dnešní člověk dal za mnohá desetiletí v lásce, toleranci, blízkosti. Život na svědectví těm, kteří to pokazili. Nebo odpuštění a návrat do vztahu, který není cestou zpět, ale naopak cestou dopředu. Právě k té budoucí vděčnosti. Naděje pro východisko. Kde se bere? Jaký má základ? A nenamlouváme si zase něco?

Zde je ten základ. „Nyní toto praví Hospodin, tvůj stvořitel Jákobe, tvůrce tvůj Izraeli: Nebo já jsem tě vykoupil, povolal jsem tě svým jménem, jsi můj. Půjdeš-li přes vody, já budu s tebou. Půjdeš-li přes řeky, nestrhne tě proud. Půjdeš-li ohněm, nespálíš se, plamen tě nepopálí. Neboť já Hospodin jsem tvůj Bůh.“ Bratři a sestry, to je všechno. To je celé. To je zdroj naděje. To je z pokolení na pokolení předávaná víra, která k naději ukazuje a otevírá k ní cestu. To je ona dospělost člověka. Dospělost jako život v naději, řekl jsem. Neboj se, vzkazuje i nám Bůh. Je to silné slovo a mocná výzva. Je to slovo povzbuzení a posily, ale je to také ujištění o záchraně člověka, o spáse. Boží lid a jednotlivec v něm se nemusí ničeho obávat. Člověk není v rukou lidí, není hříčkou přírody, není v okovech svých krizí a sevření ani nepodléhá nezměnitelnému osudu. Člověk je v Božích rukou. Všimli jsme si? Bůh říká: “Jsi můj.“ Někoho může tento přivlastňovací tvar provokovat. Nechceme být přece vlastněni, nechceme být něčím majetkem. Člověk chce být nezávislý. Jenomže „Jsi můj“ zde není výrazem vlastnictví, ale výrazem zájmu, Božího vztahování se k člověku, Božího angažmá na lidském životě. A ono Boží k člověku „Jsi můj“ vede člověka k přitakání: „ Ano, jsem tvůj.“ Vztah se prohlubuje. „Můj Bože,“ vzdychne člověk v situaci, kdy prochází ohněm, hlesne v modlitbě. Cítíte tu důvěru? „Jsi můj,“ řekne Bůh. „Můj Bože,“ řekne na to člověk ve chvíli, kdy se ho snaží zavalit řeka, kdy hrozí utonutí v divoké vodě, kdy oheň životních bolestí a krizí pálí k neunesení. Člověk potřebuje Boha, ke kterému se vztahuje. Bůh potřebuje člověka, se kterým vede trvalý rozhovor. „Já jsem tvůj Bůh, neboj se, člověče.“ Můj Bože, tvůj člověk Tě hledá, tvůj člověk se k tobě vztahuje, v tobě hledá naději. Člověk je Boží dítě, dobré Boží stvoření a jako takový se nemusí ničeho bát. Dokonce ani toho, co si na sebe a proti sobě sám připravil. Bůh člověka miluje a není nic, co by ho od Boží lásky mohlo odloučit, jak mnohem později vyzná v dopise římským křesťanům apoštol Pavel. Život v naději. Život víry.

Takový život v naději přináší ovoce a tím ovocem je láska. O čem svědčí zármutek nad milovanou bytostí, která vážně onemocní nebo jejíž dny již Pán sečetl? Že je zde láska. O čem svědčí rozhodnutí odpustit milované osobě, která touží po návratu a jít společně dál bez výčitek? Že je zde láska. O čem svědčí padesátikoruna žebrákovi, polévka bezdomovci, návštěva v nemocnici, obejmutí zarmouceného, laskavé slovo a papírový kapesníček plačícímu? Že je zde láska. Dospělá láska, která si nic nenárokuje, bezpodmínečná láska, která nechce něco za něco, radostná láska, která se raduje ze znovunalezené pravdy. Taková láska, než dospěje, prochází bolestí. Než dozraje k bezpodmínečnosti, prochází podmínkami působícími bolest. Než se prohloubí k lásce radostné, utírá slzy. Prošla přes vody, přes řeky, prošla ohněm. Neutopila se a neshořela. Protože: „Neboj se, člověče, já jsem s tebou.“

A pak ta láska přináší ovoce. Ona ovšem musela projít vodou i ohněm. Ve chvílích vody a ohně člověk zjišťuje, jaké ovoce láska nese. Kdo je nablízku, pomáhá a nesoudí. Kdo nabízí svůj čas, své schopnosti. Kdo je empaticky přítomen, na koho se můžeme spolehnout. Ukazují se vlastnosti člověka, jeho povaha, síla, spolehlivost a stálost nebo naopak slabost, nespolehlivost, nestálost. Láska, která prošla vodou i ohněm, láska ve všech vztazích, nejen partnerských či manželských, ale také přátelských, sborových mezi sestrami a bratry, prošla proměnami a zůstala, taková láska přináší dobré ovoce. Co myslíte, milé sestry a milí bratři, zakousneme se s chutí nebo se nám zakřiví ústa? Je to na nás. Riskuji, když nám přeji dobrou chuť k ovoci, které neseme? Amen.

Á, ještě něco. Tak jezme. Vždyť Bůh je s námi. „Neboj se, člověče, já jsem s tebou. Jsi můj.“ Teď teprve se můžeme bez obav zakousnout, protože teprve teď nám může chutnat.

Amen.

Miroslav Erdinger


© 2005 archa.cz