0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
6. neděle velikonoční (21. května 2006)
Jan 15; 9 - 17

Text kázání (Jan 15; 9 - 17):
(9) Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce.
(10) Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.
(11) To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná."
(12) "To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.
(13) Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.
(14) Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.
(15) Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.
(16) Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás, a ustanovil jsem vás, abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo; a Otec vám dá, oč byste ho prosili v mém jménu.
(17) To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali.


Milý kobyliský sbore, sestry a bratři,
co buduje sbor, co utváří, naplňuje, prohlubuje společenství? Co ho dělá otevřeným a přitažlivým? Jaká je první a základní otázka, kterou nám v tomto smyslu klade evangelium? Co myslíte? Kolik vybereme peněz ve sbírce? Nebo jak prosperuje naše ubytovací zařízení? Či snad jaká je teologie faráře nebo farářky? Ještě ne? Tak tedy jak hlasuje staršovstvo. Zase vedle. Jaká je liturgie, jak jsme ekumeničtí, jaké máme týdenní aktivity? Všechno vedle. Ta základní otázka, naléhavá, pádná, nezpochybnitelní, ze které se žádnými intelektuálními ani jinými řečmi nevykroutíme zní: Jaká je vaše láska? Až od této otázky se odvíjejí mnohé další, až z odpovědi na tuto otázku nalezneme odpovědi na ty další. Jaká je vaše láska?, slyšíme naléhavě dnes a ta naléhavost nás nenechá v klidu.

Totiž – jaká je naše láska, takové je také naše ovoce, ovoce naší víry. Takový je tento sbor a vše, co se zde koná. Taková je naše radost a naděje, taková je naše touha být spolu, naše misijní potence, naše oslovitelnost a přitažlivost. Takové je naše vyznání a svědectví o Kristu.

Text, který máme dnes před sebou, navazuje na perikopu o kmeni a ratolestech, která končí slovy: „Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky“. Ponesete hojné ovoce. A to je právě ta láska. Albert Schweitzer řekne, že jediné, co bude důležité, až odejdeme, budou stopy lásky, které po nás zůstanou. Trvalé ovoce. Stopy, ukazující – kam? Ke komu? Ke Kristu přece, který si nás zamiloval. Ke Kristu, který lásku povýšil na kotvu, prostředek, určení i cíl. Na životně, existenciálně důležité medium, prostředkující vztah Bůh-člověk a člověk – Bůh. Všechna přikázání shrnul do dvojího přikázání lásky: „Milovati budeš Pána Boha svého z celého srdce svého, ze vší duše své a ze vší mysli své. To je první a největší přikázání. To druhé pak je podobné: Milovati budeš bližního svého jako sebe samého“. Tak jsme se to učili v katechismu. O nedělitelnosti této dvojiny pak Kirkegaard řekne: „Láska k Bohu a láska k bližnímu jsou dvě křídla okna, které nelze otevřít ani zavřít samostatně“. Tak k sobě patří ty dva směry, cíle, určení, cesty lásky. Láska k Bohu i láska k člověku. Obě neoddělitelné jsou vyvrcholením Zákona. Kde se to bere, taková láska? U koho se jí učíme, kdo nám ji dává, kdo ji dává tomuto společenství sboru? „Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce“, řekne Ježíš. On je tou odpovědí. Zachováte – li, nebo rovnou – budete-li milovat Boha i bližního, neboť jedno bez druhého je vždy jen polovina cesty, zůstanete v mé lásce. Zůstanete u zdroje.

Zůstaňte v mé lásce, řekne Ježíš. Neřekne zůstaňte v lásce, ve které jste vyrostli, byli vychování, v lásce, jak ji cítíte, jak jste o ni četli, zůstaňte ve své lásce. Ne. Jakkoliv to jistě může být a je láska nosná, hluboká, krásná, nestačí. Chybí ji – a není možné jinak – ten poslední krok, který udělal Kristus Pán. A my se hned vrátíme o pár neděl zpět a slyšíme velkopáteční osvobodivou zprávu o Kristově lásce, slyšíme o jeho oběti, o kříži, na kterém již visí spolu s Kristem náš hřích, na kterém je dokonáno pro nás, na kterém je dokonána Kristova láska. Cítíme Mariiny slzy na své tváři, slyšíme setníkova slova o Božím Synu ze svých úst, říkáme spolu s křižovaným hříšníkem, zločincem „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království“. A pak slyšíme, že Ježíš vstal z mrtvých. Byl vzkříšen, přemohl náš hřích a naši smrt. Neobětoval se a nebyl vzkříšen jen pro pár svých blízkých, pro malý kroužek přátel, ale pro všechny lidi. I pro nás. Zůstaňte v mé lásce, řekne Ježíš a nám se tou nabídkou otevírá cesta k trvalé sýpce lásky, ze které smíme nenasytně hltat, abychom pak lásku mohli žít.

Lásku, která je ovocem velikonoční víry, lásku, která pak ovoce přináší. Už poslední citát, tentokrát z Ericha Fromma: „Láska je aktem víry. Kdo má málo víry, má také málo lásky“. „Zůstaňte v mé lásce“, řekne Ježíš a my již víme, že k té lásce nás vede naše víra, víme o lásce, která sama prochází křížem, spojuje nebe se zemí, spojuje oba světy, ten, ve kterém nyní žijeme s tím, jehož občanství je nám připraveno. Tam až dosahuje naše víra, nesoucí nás k přijetí Boží lásky.

A taková láska, milé sestry a milí bratři, buduje společenství. Předně přináší radost a naplňuje radostí. Společenství, kde je láska, je radostné společenství. „ …moje radost aby byla ve vás a vaše radost aby byla plná“.. Plnost lásky otevírá plnost radosti..Kde láska otevírá lidská srdce, kde lidé vědí, proč jsou spolu, kdo je spojuje, kde žijí z lásky Kristovy, tam je skutečná radost. Radost v Pánu, řekl by apoštol. Radost ze společného bytí, ze společného konání, radost ze společenství, která to společenství nese, upevňuje, dělá přitažlivým. Tam, kde žije láska, žije i radost.

A taková láska, milé sestry a bratři, je vzájemná. Jeden druhého milovat. Vzájemně se milovat. Nemá nic společného s jakousi romantickou, jednosměrnou, nenaplněnou, bolavou láskou. Milovat jeden druhého ne pro něco, co by nám na tom druhém bylo sympatické, ne proto, že on pak bude také milovat mě, ne že z toho budu mít nějaký prospěch, nebudu sám, bude mi dobře a tak podobně. Proto, že Ježíš Kristus nás takto miloval. Až se obětoval. Ona Ježíšova výzva, že nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele, není výzvou k sebeobětování pro druhého člověka, ke zmaření svého života. Ta slova ukazují opět ke Kristu. Vždyť on položil svůj život za své přátele. Ale opět, ne za hrstku blízkých své doby. Za člověka, za nás. Vy kteří činíte, co přikazuji, vy, kteří milujete Boha i člověka – a nezapomínáte ani na sebe, vás jsem nazval přáteli a pro Vás jsem se obětoval. To už nemusíte, a ani nemůžete, udělat vy. Jedna jedinečná oběť zde již byla a působí přes všechny věky. Ti, kteří přijali Kristovu nabídku přátelství, ti jsou dobře informováni. Těm dal Ježíš poznat vše, co slyšel od svého Otce. Těm dal poznat cestu záchrany, ti vědí, že si Bůh nelibuje ve zkáze svévolníka, hříšníka, ale naopak se raduje ze záchrany každého. Ti vědí, že Boží láska ke světu a člověku v něm šla až za smrt. Dal svého jediného Syna, aby žádný nezahynul. Tam, kde žije láska, tam je vzájemnost.

A také tam, kde žije láska, tam je milosrdenství. Jeden druhého milovat, to má své konkrétní projevy. Když Ježíš umývá nohy učedníkům ve známém janovském příběhu, řekne: I vy máte jeden druhému nohy umývat. Je zde použit stejný výraz: alleloun. Společně, jeden druhému. Jeden druhému prokazovat milosrdenství. Ulevit od mnohé zátěže života, zátěže životních cest. Být jeden druhému nablízku, mít jeden pro druhého otevřené srdce. Přijímat jeden druhého bezvýhradně, v jeho jinakosti. Umět před druhým pokleknout, tak jak Ježíš před svými učedníky, dostat se do úrovně druhého. Služba milosrdenství nemá být povýšenecká, blahosklonná, ale rovná. I vy máte jeden druhému nohy umývat. Kolik jen dalších životních situací a příkladů si zde můžeme dosadit…Kde žije láska, kde je radost, kde je prokazováno milosrdenství, tam žije a roste společenství, tam je budován sbor.

A teď ještě pozor na pořadí. Ne vy jste vyvolili mě, já jsem vyvolil vás. „Ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal svého Syna jako oběť smíření. V tom je láska“, slyšeli jsme v prvním čtení z 1. epištoly Janovy. Ano, je to Bůh, který stojí na začátku lásky. Boží rozhodnutí pro člověka, pro jeho záchranu. A člověk, který přijímá záchranu v Kristu, nese trvalé ovoce. „Abyste šli a nesli ovoce a vaše ovoce aby zůstalo“. Ty naše stopy lásky, podle Schweitzera, ty aby zůstaly, až my odejdeme. Můžeme v závěru parafrázovat: Abyste žili v církvi a ve sboru, měli lásku jeden ke druhému, radovali se a byli milosrdní. Proto jsem vás vyvolil.

Milé sestry a milí bratři, to je přece o nás a pro nás. To je odpověď na úvodní otázku, co buduje sbor, co utváří, naplňuje, prohlubuje společenství. Můžeme, a vlastně chceme-li, aby tento sbor rostl, byl misijním, přitažlivým, otevřeným pro příchozí, pak musíme jasně vyslovit otázku a společně na ni hledat a nepřestat hledat odpověď: Jaká je naše láska? Pomocí nám jistě může být poslední věta dnešního textu, Ježíšův až strohý imperativ lásky: To vám přikazuji, abyste jeden druhého milovali. Slyšíme ten Kristův příkaz? A brání nám snad něco, abychom ho uposlechli, vzali vážně? Že je to těžké? Všechno, co za něco stojí, je těžké. Nemějme obavy. Ježíšova láska je s námi. Amen

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz