0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
12. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
16. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Hod Boží velikonoční (27. března 2016) – rozhlasové bohoslužby
Lukáš 24; 13 - 35

Text kázání: Lukáš 24; 13 - 35
(13) Téhož dne se dva z nich ubírali do vsi jménem Emaus, která je od Jeruzaléma vzdálena asi tři hodiny cesty,
(14) a rozmlouvali spolu o tom všem, co se událo.
(15) A jak to v řeči probírali, připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi.
(16) Ale něco jako by bránilo jejich očím, aby ho poznali.
(17) Řekl jim: „O čem to spolu cestou rozmlouváte?“ Oni zůstali stát plni zármutku.
(18) Jeden z nich, jménem Kleofáš, mu odpověděl: „Ty jsi asi jediný z Jeruzaléma, kdo neví, co se tam v těchto dnech stalo!“
(19) On se jich zeptal: „A co to bylo?“ Oni mu odpověděli: „Jak Ježíše Nazaretského, který byl prorok mocný slovem i skutkem před Bohem i přede vším lidem,
(20) naši velekněží a členové rady vydali, aby byl odsouzen na smrt, a ukřižovali ho.
(21) A my jsme doufali, že on je ten, který má vykoupit Izrael. Ale už je to dnes třetí den, co se to stalo.
(22) Ovšem některé z našich žen nás ohromily: Byly totiž zrána u hrobu
(23) a nenalezly jeho tělo; přišly a vyprávěly, že měly i vidění andělů, kteří říkali, že je živ.
(24) Někteří z nás pak odešli k hrobu a shledali, že je to tak, jak ženy vypravovaly, jeho však neviděli.“
(25) A on jim řekl: „Jak jste nechápaví! To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci!
(26) Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“
(27) Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.
(28) Když už byli blízko vesnice, do které šli, on jako by chtěl jít dál.
(29) Oni však ho začali přemlouvat: „Zůstaň s námi, vždyť už je k večeru a den se schyluje.“ Vešel tedy a zůstal s nimi.
(30) Když byl spolu s nimi u stolu, vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim.
(31) Tu se jim otevřely oči a poznali ho; ale on zmizel jejich zrakům.
(32) Řekli si spolu: „Což nám srdce nehořelo, když s námi na cestě mluvil a otvíral nám Písma?“
(33) A v tu hodinu vstali a vrátili se do Jeruzaléma; nalezli jedenáct učedníků a jejich druhy pohromadě.
(34) Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“
(35) Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb.


Milí rozhlasoví posluchači, milé sestry, milí bratři,

„připojil se k nim sám Ježíš a šel s nimi, ale něco jakoby bránilo jejich očím, aby ho poznali“. Něco jakoby bránilo. Významná chvíle setkání, která proměňuje lidské životy, nabízí jim nový smysl, zakotvení, změnu, někdo, kdo pro tu možnost změny umírá na kříži - a něco brání. Oči jsou otevřené, uši napnuté, a něco brání. Známe to ze svých životů. Odehrávají se důležité události, přichází ti, kteří nám něco podstatného sdělují, slyšíme slova, vidíme lidi, věci, události – a nic. Něco jakoby brání. Co brání? Jaký neprůhledný závoj se to usadil na naší duši, našem srdci? Co překrývá naši mysl? Obava z neznámého? Nedostatek odvahy ke změně? Zkušenost, pevně zakořeněná? Výchova, která stanovila koridor? Představa trestajícího, mstivého Boha soudce, nebo Boha, nositele smrti, který likviduje všechny, kteří si dovolí více svobody, více svého názoru, nebo představa Boha účetního, který jedná podle kolonek má dáti-dal, Boha zákona, který říká, nesmíš, nebo Boha výkonu, který říká, musíš, jak o těchto představách píše německý profesor pastorální psychologie Karl Frielingsdorf? Nebo strach, aby to nebylo ještě horší? Nedostatek odvahy? Nedostatek lásky? Co brání našim očím, abychom viděli Krista? Abychom se otevřeli Kristu? Otázka, která zůstává z kazatelny nezodpovězena, protože je zodpovídána každým z nás ve všedních dnech našeho života.

A běží rozhovor mezi učedníky a nepoznaným vzkříšeným. Vyjádření zklamání, konec nadějí – a my jsme doufali, a všechno je pryč. Už je to třetí den, co je ten, který měl vykoupit Izrael, v hrobě. Ano, ženy něco takového jako že tam není, říkaly, ale to přece není možné. Rozhovor neustává, Nepoznaný klade otázky, odpovídá na slova učedníků, cítí nepochopení. Je to spíše rozhovor emocí než argumentů, ale to k takovým vypjatým chvílím patří. Jen ho neukončit, jen ho stále vést. Cesta k člověku je složitá ale je důležité ji trvale hledat. A nejen k člověku. Také cestu k Bohu, také cestu ke Kristu. Neztratit nit. Nepřestat hovořit, nepřestat se ptát, nepřestat hledat odpovědi. I v situaci nepoznání.

Nastává zlom. Namísto poznání přichází pozvání. „Zůstaň s námi, nebo se již připozdívá, a den se nachýlil“, zvou učedníci nepoznaného. Snad učedníci cítí, že se něco mění. Že nepoznaný vstupuje do jejich životů. „Potřebujeme tě, to, co říkáš, dává smysl a také cítíme, že tvá přítomnost dává našemu životu smysl“. Je pozdě, už se stmívá, ale ono „pozdě „ může znamenat, že pozvat tě k sobě není nikdy pozdě. Naše pozdě proměňuješ: Ještě je čas, i když je pozdě. Nebo jiná možnost: učedníci pociťují obavu, pociťují soucit. „Zůstaň s námi, bude tma, co kdyby se ti něco stalo. Mohl by tě někdo přepadnout, je tady nebezpečno. Máme o tebe strach“. Rozhovor s Nepoznaným vzkříšeným vyvolává soucit s člověkem. Proměna začíná. Mohou to být oba důvody, které vedly učedníky k pozvání Ježíše.

Toto pozvání otevírá cestu k poznání. Stane se něco, co otevře oči, neprůhledný závoj padá. Představy berou za své, je zde nová přítomnost. „…vzal chléb, vzdal díky, lámal a rozdával jim…“ Ozývá se tělesná minulost, která otevírá duchovní přítomnost i budoucnost. „Vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: Toto jest mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku…Tento kalich je ta nová smlouva, zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá“. K poznání Ježíše, k poznání Ježíšovy cesty a jeho poslání vede cesta přes Velký pátek. Ten, kdo se za nás obětoval, neskončil ve tmě a prázdnotě, neskončil za přivaleným kamenem. Jsem s vámi. Vezměte a jezte, láme Vzkříšený chléb a učedníci prohlédnou. Slova o ztracené naději – a my jsme doufali – ztrácejí na své tragičnosti. Dokonce, dochází ke změně významu. A my jsme doufali, že je to ten, který má vykoupit Izrael – a hle, naděje je naplněna. Ten, který vykupuje nejen Izrael, ten, který vykupuje člověka, který ho k sobě pozve, a vykoupení nabízí i tomu, kdo ho ještě nepoznává, ten je mezi námi. Sytí nás chlebem života.

Jakmile ho učedníci poznávají, mizí jim z očí. Protože teď je to na nich. „To čiňte na mou památku“. Jak dál? Vrcholem je vyznání. „Pán byl opravdu vzkříšen“, vyznávají učedníci. Není to mýtus, nejsou to laciná slova k věření. Je to nosné vyznání, na kterém církev žije po celou dobu své existence. Je to nosné vyznání, které zní u lůžek umírajících, které zní nad otevřenými hroby, které zní v místech loučení s těmi, kteří již přešli na druhý břeh. Ale je to nosné vyznání pro život. Přináší novou sílu, ujišťuje o živé Boží přítomnosti v lidském životě, ujišťuje o nosné již ne naději, již víře, že Ježíš je ten, kdo zachraňuje člověka. Kdo nejen odnímá pouta hříchu, je milosrdný, odpouští, zve k sobě, ale který přemáhá smrt. Jak to říká apoštol Pavel v dopise do Říma? „Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu“. V Kristu Ježíši. Protože „…za jitřního bdění vyhlédl Hospodin ze sloupu ohnivého a oblakového…“, jak jsme četli ve starozákonním čtení. Za jitřního bdění byl Kristus Pán pozván ze smrti do života, ze tmy do světla. Aby nám podal ruku.

Pozvání – Krista k sobě, poznání – ve vzkříšeném Kristu toho, který pro nás byl obětován, vyznání – Krista Mesiášem a Pánem. Vše završuje život se vzkříšeným. Nová cesta. A na té cestě svědectví víry. „Oni pak vypravovali, co se jim stalo na cestě a jak se jim dal poznat, když lámal chléb“. Člověk si tak zásadní prožitky nemůže nechat pro sebe. Vzkříšený Pán říká svým učedníkům slova, která jsme zvyklí nazývat ustanovením křtu: „Ježíš přistoupil a řekl jim: Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal! A hle, já jsem s vámi po všecky dny až do skonání tohoto věku“. Milé sestry a milí bratři, milí rozhlasoví posluchači, nakonec opět ta první otázka: Co brání, abychom poznali vzkříšeného Pána? Pokud ho pozveme k sobě, pak nic nebrání. Nabídne nám chléb i víno, provede nás soutěskou Velkého pátku, soucit a milosrdenství budou provázet jeho slova, otevřou se nám oči a my vyznáme poznaného: „Hle, náš Pán“. A pak už nebudeme moci jinak než vypravovat, co nás na naší životní cestě potkalo, když se nám dal Ježíš poznat. Hle, vzkříšený Pán je mezi námi. Ať sedíme u rozhlasových přijímačů nebo v tomto kostele. Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi. Bůh v nich má zalíbení.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz