0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Sexagesimae (31. ledna 2016) – kázání pronesené v mělnickém sboru
1. List Petrův 2; 6 - 10

Text kázání: 1. List Petrův 2; 6 - 10
(6) Neboť v Písmu stojí: ‚Hle, kladu na Siónu kámen vyvolený, úhelný, vzácný; kdo v něj věří, nebude zahanben.‘
(7) Vám, kteří věříte, je vzácný, ale nevěřícím je to ‚kámen, který stavitelé zavrhli; ten se stal kamenem úhelným‘,
(8) ale i ‚kamenem úrazu a skálou pádu‘. Oni přicházejí k pádu svým vzdorem proti slovu – k tomu také byli určeni.
(9) Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.
(10) Kdysi jste ‚vůbec nebyli lid‘, nyní však jste lid Boží; pro vás ‚nebylo slitování‘, ale nyní jste došli slitování.


Milé sestry, milí bratři,

minulý týden byl týdnem modliteb za jednotu křesťanů a ti, kteří ho připravovali, navrhli k přemýšlení biblický text, který jsme slyšeli. Text, ve kterém Bůh hovoří slovy apoštola Petra i k nám a do našich životů a sděluje nám něco velice podstatného. Je to povzbuzující i potěšující. Je to jakási pomyslná podaná ruka, provázející nás životem víry, životem v církvi a ve sboru. Jen kratičce nás tex pozve do minulosti, aby nás zcela obrátil k přítomnosti a nabídl budoucnost. Připomeňme si ho:

„Vy však jste rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid, náležející Bohu, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste vůbec nebyli lid, nyní však jste lid Boží; pro vás nebylo slitování, ale nyní jste došli slitování.“

Kdo je zde oslovován? Kdo jsou ti „vy“? Vy jsou ti, kteří věří, že Pán je dobrý; kteří přinášejí duchovní oběti milé Bohu, pro Ježíše Krista; ti, pro které je Ježíš Kristus vyvoleným a vzácným úhelným kamenem, na kterém staví stavbu svého života. Slyšíme z těch apoštolových slov, jak skutečně dobrý je Pán a jak mnoho pro nás znamená a co všechno se nám dostává, když k němu přicházíme, když na něm stavíme své životy, když se dotazujeme na jeho myšlení o nás. Slyšíme zde výrazné tóny proroka Ozeáše: „V onen den odpovím, je výrok Hospodinův. Odpovím nebesům a ona odpovědí zemi. Země pak odpoví obilí, moštu a oleji a ony odpoví Jisreelu, to je Bůh rozsívá. Vseji jej pro sebe do země. Neomilostněné budu milostiv, těm, kdo nejsou lid můj, řeknu: Tys můj lid. A on řekne: Můj Bože.“ Nebyli jste nic, byli jste rozptýlené nuly, ale nyní jste Boží lid, pro vás nebylo slitování, ale nyní jste došli slitování. To je síla, to je dar, to je radost. To stačí, ne? Můj Bože, odpovídáme na Boží sdělení, že jsme jeho lid.

Ještě se ale k tomu radostnému přitakání plnému vděčnosti za to, že někam patříme, že tam máme své pevné místo a že to není jen tak něco, kam patříme, ale jsme součástí Božího lidu, musíme prožít, srdcem lásky a víry promilovat a prověřit. A také propochybovat a probolet. Nelze takové ujištění přijmout jen tak, bez jizev a bolestí, bez ztrát a propastí. Však jako náš Pán a Spasitel šel cestou utrpení a jen skrze takovou jeho cestu jsme došli smilování a ani naše cesta nebude o mnoho jiná. Tak jako až po smrti přichází vzkříšení, tak po slzách přichází radost a po trápení milosrdenství. „A cožpak Ty nevíš, že požehnání dosahujeme skrze bolest a trápení?“, řekl mi kdysi můj kolega farář Rejchrt a tak významně posunul mou cestu víry.

Tato kristovská cesta je cestou, která nás otevírá pro důvěru Bohu, pro otevřenost jeho lásce, pro přijetí ujištění, že nepatříme té bolesti, že dokonce nepatříme ani smrti, ale stali jsme se příjemci Boží milosti v Kristu. Tato milost se projevuje i tím, že někam patříme. Tak. Někam patřit. Jedna z podstatných potřeb člověka. Bez naplnění této potřeby člověk nemůže jít plně dál, nemůže se plně realizovat, nemá odkud vycházet a kam se vracet. Tak jako loď má svůj přístav, ta ho potřebuje člověk. Někde kotvit. Člověk potřebuje být někde doma. Potřebujeme vědět, že jsme někde doma. A doma je tam, kde nás má někdo rád, kdo nás zná v našich nejhlubších hlubinách, před kým se můžeme docela otevřít, sdílet své radosti i trápení, svou víru i pochybnosti, svou naději i chůzi nad propastí, kde máme své bezpečí i bezpodmínečné přijetí. A kde si také můžeme dovolit být nejvíc my, nejvíc autentičtí. Pravdiví a věrohodní. Říká jeden katolický teolog: „Kristus Pán nás nechce bezhříšné a spravedlivé a dokonalé. Kristus Pán nás chce mít pravdivé.“ Pravdiví tváří v tvář Kristu, pravdiví v rodině Božích dětí. Mít místo, kde si tuto pravdivost můžeme dovolit. To doma, to patření někam, to je pro křesťana uprostřed Božího lidu. Ne být členem té či oné církve a propadat iluzi, že jen ona je ta pravá. Každá církev, která vyznává Krista, které se setkává u Kristova stolu, která zvěstuje evangelium, která se modlí a která slouží Kristovým bratřím nejmenším, tj. všem, kdo potřebují doprovod, podporu, pomoc ať v Charitě, Diakonii, Naději nebo bez institučních rámců, každá taková církev je menší rodinou v celé rodině Božího lidu. A ti, kdo se na jejím životě účastní, účastní se na univerzálním společenství Božího lidu. Člověk, vyznávající Krista, stává se součástí církve, která přesahuje hranice národů, letopočtů, dokonce hranice smrti. Taková církev v sobě zahrnuje veškerenstvo duší, vírou v Krista vštípených, jak zápasících ještě na zemi (označována byla církví rytěřující), tak již dokonale blahoslavených, v pokoji a radosti žijících plně v Božím království (označována bývá církví zvítězilou). To je přece hloubka i síla, víra, že jsme součástí dějin spásy, že vše, co se týkalo člověka před tisíci léty, týká se i nás v prvních desetiletích třetího tisíciletí. Nejsme účastni jen současného dění. Jsme účastni dění věků minulých a budeme účastni dění věků budoucích. Jsme účastni života celého Božího stvoření. A život je to, co se naplňuje, ne co se končí a vyprazdňuje. Je to jako kniha, která nemá jen závěr, ale i nulté a první a další stránky. To všechno znamená být lidem Božím. Takového významu se člověku, nám, dostává z Božího slitování.

Být lidem vyvoleným ale neznamená mít jen privilegia. Vrací nás to konstatování k základní myšlence starého zákona. Hospodin vyvolil svůj lid, aby byl o něm svědectvím. Povolal Izraele. Vůbec povolání a s tím spojené vyvolení prochází dějinami starozákonního lidu. Abraham byl povolán k vyjití ze své země, aby našel nový domov. Vyjde a jeho cesta je navzdory všem nezdarům provázena Božím požehnáním. Lid Boží slyší prorockými ústy proroka Izajáše: „A ty Izraeli, služebníku můj, Jákobe, tebe jsem vyvolil, potomku Abrahama, mého přítele. Tebe jsem vychvátil z končin země, zavolal jsem Tě z odlehlých míst. Řekl jsem ti: jsi můj služebník, tebe jsem vyvolil, nezavrhl jsem tě.“ Lid Boží je vyvolen a povolán ne ke statování a sebespokojenosti. Je povolán k vycházení. K vstřícnému vycházení. K cestě naproti někomu, ne proti někomu. Hospodin je v té univerzální církvi tak spojen se svým lidem, že mu vychází naproti, že ho za všech okolností provází, střeží ho, aby nezahynul, a žehná mu. Kdyby zde církev byla a žila jen z dobrého přesvědčení lidí, jen z lidské spravedlnosti, jen ze své zbožnosti a chtění, již dávno by nebyla a nežila. Lid, náležející Bohu. Rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý. To je výsada. Ale k čemu? Jak aktivní je ta strana člověka, když ta Boží je plná milosti a lásky?

„Abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla.“ Kdo přijme to bytí v Božím lidu, kdo se spolehne na Boží milost a požehnání, kdo nežije v poutech hříchu ale ve svobodě Kristovy milosti, kdo to vše přijímá jako to největší, nejpodstatnější, nejradostnější, co ho v životě mohlo potkat, ten nemůže a nebude mlčet. Ten ty Boží skutky, to, co pro člověka Bůh v Kristu vykonal, bude rozhlašovat, až ho bude pusa bolet. Ale co pusa, až ho budou nohy bolet, jak poběží od člověka k člověku se zvěstí o Boží lásce. Co nohy, až ho budou ruce bolet, jak jimi bude rozdávat vodu a chléb hladovým a žíznivým. Ale co ruce, až ho bude srdce bolet, jak se bude empatizovat s lidskými bolestmi a trápením, jak jim bude nablízku, jak s nimi bude cítit. Stane se nástrojem Božího slitování, Božího soucitu. Protože to Boží slitování, ten Boží soucit, to Boží milosrdenství v Kristu přijal a žije z něho. Sobě i vám takovému náročnému, leč svědeckému, protože člověka oslovujícímu životu víry, přeji sílu a Boží požehnání.

Amen.

Miroslav Erdinger


© 2005 archa.cz