0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Sdílená pobožnost (15. března 2020)
videozáznam pro neděli 15. března 2020

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb (či spíše kratší pobožnosti) formou videozáznamu. Omluvte prosím technickou nedokonalost.



Současně pobožnost naleznete i na tomto odkazu a nebo na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Genesis 3; 7 - 21)
(7) Oběma se otevřely oči: poznali, že jsou nazí. Spletli tedy fíkové listy a přepásali se jimi.
(8) Tu uslyšeli hlas Hospodina Boha procházejícího se po zahradě za denního vánku. I ukryli se člověk a jeho žena před Hospodinem Bohem uprostřed stromoví v zahradě.
(9) Hospodin Bůh zavolal na člověka: „Kde jsi?“
(10) On odpověděl: „Uslyšel jsem v zahradě tvůj hlas a bál jsem se. A protože jsem nahý, ukryl jsem se.“
(11) Bůh mu řekl: „Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst?“
(12) Člověk odpověděl: „Žena, kterou jsi mi dal, aby při mně stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“
(13) Proto řekl Hospodin Bůh ženě: „Cos to učinila?“ Žena odpověděla: „Had mě podvedl a já jsem jedla.“
(14) I řekl Hospodin Bůh hadovi: „Protožes to učinil, budeš proklet, odvržen ode všech zvířat a ode vší polní zvěře. Polezeš po břiše, po všechny dny svého života žrát budeš prach.
(15) Mezi tebe a ženu položím nepřátelství, i mezi símě tvé a símě její. Ono ti rozdrtí hlavu a ty jemu rozdrtíš patu.“
(16) Ženě řekl: „Velice rozmnožím tvé trápení i bolesti těhotenství, syny budeš rodit v utrpení, budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout.“
(17) Adamovi řekl: „Uposlechl jsi hlasu své ženy a jedl jsi ze stromu, z něhož jsem ti zakázal jíst. Kvůli tobě nechť je země prokleta; po celý svůj život z ní budeš jíst v trápení.
(18) Vydá ti jenom trní a hloží a budeš jíst polní byliny.
(19) V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nenavrátíš do země, z níž jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“
(20) Člověk svou ženu pojmenoval Eva (to je Živa) , protože se stala matkou všech živých.
(21) Hospodin Bůh udělal Adamovi a jeho ženě kožené suknice a přioděl je.


Když se řekne, že někdo začal od Adama, naznačuje se tím, že přednášející své posluchače unavoval sáhodlouhým historickým úvodem. Který by si klidně mohl odpustit. Začít od Adama v biblickém chápání znamená přesný opak: začít sám od sebe, teď a tady. Uznat, že i já jsem Adam. I když jsem třeba věřící, nejsem něco víc než ostatní lidé a nemám důvod se nad ně povyšovat. Nemám si namlouvat, že mě se adamovské záležitosti netýkají. Takto jsme se pokusili číst také začátek příběhu o pádu člověka. Dnes v něm budeme pokračovat.

Bible nám otevírá nelichotivý pohled do povahy lidského hříchu. Ale jejím cílem není jen přistihnout nás při činu, obžalovat a odsoudit. Již v případě prvního lidského páru je tvrdý soud ihned doprovázen slovem opačným: slovem milosrdenství. Bůh soudí, ale ihned také zachraňuje. Jedno bez druhého není v bibli myslitelné.

Hned první Boží otázka je toho krásným dokladem. Kde jsi? To může znamenat: Kam ses to dostal, člověče? Do čeho ses zapletl, do jaké propasti jsi spadl? Stejně tak ale tuto otázku můžeme číst jako projev zájmu. Sice jsi mi, Adame, vyhlásil neposlušnost, ale já se tě nevzdám. Sice jsi svůj život vsadil na jiné slovo než na to mé, ale já tě nepřestanu dál oslovovat. Mám o tebe zájem. Zůstáváš dál mým stvořením, navzdory všemu, co jsi provedl.

Bůh s námi dál mluví. To je samo o sobě milost, i když nám Boží mluvení není zrovna příjemné. Známe to ostatně i z partnerských vztahů: když ten druhý odmítá komunikovat, je to na pováženou. Dokud druhému ještě stojíme za rozhovor a třeba i za hádku, ještě není vše ztraceno. Když spolu partneři mluvit přestanou, případně spolu mluví už jen přes svoje právníky, těžko najít cestu zpět, roztržka je zpečetěna.

Kde jsi, ptá se Hospodin – a už jen tímto slovem proráží dusné ticho ve vztahu s člověkem. Lidé si totiž ihned po své vzpouře, která je měla vynést do nebes, uvědomují, že hra na Boha je u konce - dřív, než vůbec začala. A zažívají úplně nový pocit – začnou se stydět. Stud sám o sobě nemusí být špatný. Dobře víme, jak to dopadá, když ho někdo úplně ztratí, když v sobě udusí hlas svědomí. Pokud se člověk stydí za to, co spáchal, může se s tím čestně vyrovnat tak, že své provinění přizná a pokusí se ho odčinit. Adam se svou ženou však volí cestu opačnou – pohled na vlastní nahotu je vede ke skrývání, úniku před Bohem, před sebou samými, před tvrdou realitou, která se jim náhle odhalila v plné nahotě. Důvěra v Boha je pryč. A kde mizí důvěra, nastupuje strach. Bůh se po zahradě prochází jako starostlivý zahradník, jemuž záleží na každé kytce. Provinilí lidé prchají, protože se Boha začali děsit.

Kde jsi, ptá se Hospodin – a Adam má v tuto chvíli šanci jít s pravdou ven, vyznat svůj hřích, popsat vše, co se stalo, poprosit Boha o odpuštění. Vždyť Bůh učinil všechno dobré – proč by i teď neměl chtít to dobré, to nejlepší pro člověka? Důvěra mohla být obnovena. Tuto šanci si ovšem nechá ujít. Boží podanou ruku odmítne, vidí v ní jen nebezpečí, čeká, že ho potrestá a udeří. A tak se začne trapně vytáčet, svádět vinu na svou ženu. Ta si počíná úplně stejně, za všechno prý může ten had tady. Ano, byl to had, kdo tu spirálu lží a polopravd roztočil, ale lidé na ten kolotoč ochotně naskakují a dělají přesně to, co předtím prováděl ten zlý.

Zlo se prostě musí zakrýt, zamaskovat. Případně alespoň zlehčit a zrelativizovat. Pohlédnout pravdivě na vlastní bídu je pro nás nesnesitelné. Ale právě tváří v tvář Bohu bychom to snad měli dokázat. Tváří v tvář tomu, kdo pro nás připravil to nejlepší a nikdy nás neopustí, tváří v tvář dobrotivému Otci, který kvůli nám neušetřil ani vlastního Syna, v sobě smíme najít odvahu přiznat, kam jsme se to dostali, my, Adamové a Evy.

Co na to řekne Bůh? V jeho odpovědi se opět mísí soud a – smíme-li to tak říci – evangelium. Nebo aspoň jeho předzvěst. Had je proklet, ponížen, má se plazit a žrát prach. Zůstává tu jako trvalý nepřítel lidí. Nepřítel na život a na smrt. Boží odpůrce není odstraněn ze světa, svádí a straší nás dál, může nás kdykoli uštknout. Ale je možné se mu bránit, je možné mu rozdrtit hlavu. Ďábel není žádný druhý bůh ani polobůh, není nad námi pánem. Je podlý a zákeřný, ale není všemohoucí, to je jedině Hospodin sám. Máme se mít před ním na pozoru, máme s ním bojovat, ale nemáme se ho bát, ani jeho různých lidských služebníků. Jedině Bůh sám si zaslouží naši bázeň. Hle, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám v ničem neuškodí, ujišťuje své učedníky Ježíš. V síle Krista vítězícího nad zlem a smrtí se smíme s odvahou zlému postavit.

Velice rozmnožím tvé bolesti těhotenství, vyhlašuje Bůh soud nad Evou. V tom se těžko hledá něco pozitivního. Porod, byť bolestivý, ovšem znamená také, že život pokračuje, Bůh nechce své lidi vyhubit. Dává nám budoucnost a pokračování. Boží lid to zažije ještě mnohokrát: za dnů Noeho, za dnů egyptského otroctví, babylonského exilu či římské nadvlády. Při všech katastrofách, co ještě přijdou – Bůh nikdy nad lidmi nezlomí hůl. Daruje nám nesčetněkrát život - ovšem život provázený bolestí a trápením, život trvale
ohrožený.

Mezi pozemské strasti zdaleka nepatří jen porodní bolesti, ty už dnes ostatně umí medicína obejít. Závažnější a trýznivější jsou narušené vztahy. Budeš dychtit po svém muži, ale on nad tebou bude vládnout, slyší žena. Namísto lásky, úcty a porozumění nastupuje snaha si druhého připoutat, vztah vlády a podřízenosti. Zastánci tradiční rodiny by měli tady zbystřit pozornost: chcete-li být opravdu konzervativní, nesmíte se zastavit v 19. století, ale musíte se vrátit mnohem dál, až do zahrady Edenu. Tam žena nebyla
přívěskem a služkou muže, ale jemu rovnou souputnicí a pomocnicí. Až po pádu si muž dovolil svou ženu pojmenovat, a tím se prohlásil za jejího pána, třebaže k tomu od Boha nedostal žádné svolení. Ale žena není zvíře, které má muž právo pojmenovávat a podrobit si jako chovný dobytek. Už není rozdíl mezi mužem a ženou, vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši, vyhlásí apoštol Pavel.

Konečně je na řadě muž. Od Boha slyší, že země, kterou má obdělávat, bude prokletá. Stejně tak prokletá bude i jeho práce. V potu své tváře budeš jíst chléb. Opět tu vidíme onu dvojznačnost: chléb náš vezdejší ti Bůh neodepře, člověče, ale musíš si ho získat tvrdou, úmornou prací. Práce sama o sobě není něco, co člověka šlechtí a dává smysl jeho bytí. Může být také zotročující, nesmyslná a zničující. Příklady nemusíme hledat jen v tragických dějinách otroctví a kolonialismu, od něhož se i křesťanské národy odpoutávaly jen pomalu a neochotně. Také dnes práce umí z člověka sedřít kůži, zbavovat ho důstojnosti, ubíjet i zabíjet. A opět k nám ze zahrady Edenu zaznívá důrazná připomínka: tak to nemusí být, to není práce, kterou Bůh pro člověka zamýšlel. V Kristu se každý z nás smíme stát spolupracovníky na Boží stavbě, řekne apoštol Pavel. To je práce radostná a naplňující.

Náš oddíl začal fíkovým listím, za kterým chtěl člověk marně schovat vlastní ubohost. Končí koženými suknicemi, které člověk dostal od Boha jako znamení milosti: člověče, nechci tě v tom nechat. Bůh nás nechce ponížit a vykoupat v naší slabosti a hříchu. Jsme prach a v prach se navrátíme. A přece jsme Bohem chtění a milovaní. Bůh přikrývá naši nepravost. Jako křesťané smíme doplnit: Je to Kristova krev a spravedlnost, jíž pro nebe se přistrojím a před Bohem ctně obstojím, jak zpíváme v jedné písni. My, Adamové a Evy, jsme byli vyhnáni z ráje, ale v Kristu je pro nás cesta zpět otevřena.


zpět ...
© 2005 archa.cz