0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
26. listopadu (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
27. listopadu (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
29. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Sdílená pobožnost (5. dubna 2020)
Marek 14; 3 - 9



Kázání
Biblický text (Marek 14; 3 – 9)
(3) Když byl v Betanii v domě Šimona Malomocného a seděl u stolu, přišla žena, která měla alabastrovou nádobku pravého vzácného oleje z nardu. Rozbila ji a olej vylila na jeho hlavu.
(4) Někteří se hněvali: „Nač ta ztráta oleje?
(5) Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.“ A osopili se na ni.
(6) Ježíš však řekl: „Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek.
(7) Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále.
(8) Ona učinila, co měla; už napřed pomazala mé tělo k pohřbu.
(9) Amen, pravím vám, všude po celém světě, kde bude kázáno evangelium, bude se mluvit na její památku také o tom, co ona učinila.“


Sestry a bratři,

pár dní před Velikonocemi se Ježíš schází se svými blízkými k večeři ve vesnici zvané Betánie. V Jeruzalémě už na něj čekají jeho pronásledovatelé a přemýšlejí, jak se ho zmocnit a zabít. Betánie je od hlavního města jen pár kilometrů, není to úplně bezpečné místo, všude se může objevit donašeč, ochotný na příslušných místech oznámit, kde se zdržuje hledaný zločinec.

O tom, že Ježíšova přítomnost nezůstala utajena, ostatně svědčí i dnešní příběh. Odkudsi přichází žena, nic o ní nevíme, zato ona dobře ví, kde se Ježíš nachází. Kdo ví, kde vlastně sehnala ten vzácný olej v hodnotě, za kterou by se dnes dalo koupit auto. Stejně tak netušíme, co přesně ji vedlo k tomu, že rozbila alabastrovou nádobku a olej nalila na Ježíšovu hlavu. Koná jen tak, beze slov, bez komentáře, o který bychom tolik stáli nejen my, ale zřejmě všichni, kdo tam byli tehdy přítomni. Proč s něčím tak hodnotným takto marnotratně naložila?

Reakce přísedících na sebe nenechaly dlouho čekat. K čemu takový bezmyšlenkovitý čin? Kdyby drahý olej prodal, dostali bychom za něj nějakých tři sta denárů. Víte, kolika chudákům by se tím dalo pomoct, kolik rodin by se za to najedlo? A teď se před našima očima tyto peníze zbůhdarma rozkutálely.

Výčitka spolustolovníků jistě není lichá. Je lidsky pochopitelná i teologicky ospravedlnitelná. Učenci by ji mohli ihned podložit vhodným citátem z Písma, kde se o povinnosti pečovat o potřebné mnohokrát mluví . Ježíš sám se chudých zastával, zvěstoval jim evangelium a také tisíce lidí sám nasytil. A nejen to: přímo své učedníky vybízel k tomu, aby pro poklad v nebi svůj
pozemský majetek rozdali.

S tím luxusním olejem se opravdu dalo naložit i jinak. A snad i my řekneme: rozumněji a uvážlivěji. Jenže Ježíš se nepřidává na stranu těchto spravedlivě rozhořčených. Dává zapravdu té ženě. Nechte ji, vždyť vykonala dobrý skutek – a hned vysvětluje, proč byl tak dobrý: už napřed pomazala mé tělo k pohřbu.

Zesnulí tehdy byli takto pomazáváni – a ta žena to udělala už teď, s předstihem, v posledních dnech Ježíšova života, protože pak už to třeba nebude možné.

No ale jak k tomu přijdou ti potřební, kterým se místo toho mohlo pomoci? Ježíšův výrok je vůči nim zdánlivě přezíravý. Chudé máte kolem sebe pořád, můžete jim kdykoli činit dobře, ale mne tu stále nemáte.

To není cynismus, ale hluboká pravda. Ježíš přece vůbec netvrdí, že chudí jsou jaksi druhořadí a nedůležití. Nemáme si jich přestat všímat. Jsou tu a budou tu stále kolem nás. Chudoba nebude z lidského společenství hned tak vymýcena – bude-li někdy vůbec. Chudí budou ve všech režimech, v dobách úpadku i dobách prosperity. Stále budeme potkávat zadlužené, hladové a lidi bez domova. A máme si jich všimnout a pomoci.

Jenže právě teď je zapotřebí něčeho jiného – a žena s olejem z nardu to správně vytušila. I když si nejspíš všechny souvislosti neuvědomila – ostatně plně je do poslední chvíle nepochopili ani Ježíšovi učedníci.

Ježíšův život se chýlí ke konci – a zároveň má nastat jeho nejdůležitější úsek. Mnoho lidí už v té době uvěřilo, že Ježíš je Mesiáš, tedy Pomazaný. Je ale pozoruhodné, že o Ježíšově skutečném pomazání, tak jak jím prošli třeba izraelští králové, se v evangeliích nikde nepíše. Až teď. Ne začátku Ježíšova příběhu, kde bychom to čekali, ale až na konci, na poslední chvíli. Teď už asi máme větší pochopení pro to, co se událo: ke vzácné příležitosti vzácný olej prostě patří.

Jenže Ježíšovo pomazání má ještě druhou, odvrácenou stránku. Není to jen vzdání holdu spasiteli, není to jen uvedení do síně božské slávy, ale je to současně příprava na sestup do nejhlubšího ponížení. Ježíš je Mesiáš. Ale tento Mesiáš půjde cestou utrpení a smrti. Spasitelem bude ten zbitý a umučený. Mesiášská cesta půjde přes kříž a hrob.

Žena z Betánie stačila Ježíši dát to nejvzácnější, co měla. Prorocky rozpoznala vážnost a jedinečnost chvíle. Svým pokorným i vznešeným úkonem dala najevo, že Ježíš je pro ni nyní tím nejdůležitějším a nejdrahocennějším. Rozhodla se Ježíši obětovat to nejlepší, protože věděla, že i drahý parfém je ničím ve srovnání s tím, co lidem dává Ježíš. Její marnotratné gesto jako by bylo lidským odrazem Boží marnotratné lásky – té lásky, která pro člověka obětuje i to nejdrahocennější.

Nemáte mne tu navždycky – řekl svým učedníkům Ježíš. Jeho slova se naplnila. Nemáme tu Ježíše – aspoň ne takovým způsobem, jako tu teď máme jeden druhého. Nevidíme ho. Zato chudí i jinak trpící vidět jsou, nelze je nevidět, i když před nimi uhýbáme pohledem. Té lidské bídy je na nás příliš, valí se na nás ze všech stran, různého druhu, různé míry. Jsme z toho někdy až zoufalí, vždyť dokážeme pomoci jen nepatrnému zlomku z nich.

A tak si možná řekneme: neznámá žena jistě učinila to, co bylo v danou chvíli to jediné potřebné. Nad její velkorysou láskou k Ježíši se nemáme pohoršovat. Jenže: Není naše nynější chvíle jiná, než byla ta za Ježíšova pozemského života? Nevolá nás vzkříšený Ježíš k jiným úkolům? Nenastal právě teď onen čas pro potřebné, o kterém hovořil Ježíš?

Pokud dnešní společnost církve toleruje či dokonce uznává jejich význam, pak právě jako charitativní organizace. Jako ústavy pečující o seniory, lidi s postižením, o umírající, o ohroženou mládež - nikoli ovšem jako ústavy spásy.

Zdá se, že pomoc lidem v nouzi či angažovanost za spravedlivější svět je tou nejschůdnější cestou, jak církve mohou získat zpět svou pošramocenou pověst a věrohodnost. Nejde ale jen o to, abychom si skrze pomoc bližním získali respekt. Musíme se vážně ptát, zda právě naše podaná ruka chudým, náš hlas zastávající se ponižovaných a utlačovaných, náš protest proti zvůli vládců není tím nejlepším svědectvím o Kristu, často účinnějším, než zvěst evangelia.

Církev ve svých dějinách dlouho vyhrazovala to nejdrahocennější Bohu, podobně jako kdysi žena pomazávající Ježíše. Stavěla velkolepé a marnotratně vyzdobené svatostánky – nejen pro vlastní slávu, jak se jí někdy vyčítá, ale především k větší slávě Boží. Neměla by tedy nyní ty nejcennější poklady naopak vložit do úsilí o proměnu světa?

V těchto týdnech jsou kostely zavřené. Církevní život utichl. Místo společných setkání dnes mnozí křesťané nakupují seniorům potraviny, vyrábějí ochranné pomůcky proti nákaze a organizují pomoc těm, kdo to nejvíc potřebují. Jeden evangelický kostel v centru Prahy se proměnil ve sklad roušek a hygienických přípravků, odkud se rozvážejí do celého města. A opět se musíme ptát: Není toto mnohem přesvědčivější projev Božího království, než vytříbená slova z kazatelny?

Ano, to vše je také úkolem církve. Důležitým úkolem – díky Bohu, že křesťané v tuto těžkou chvíli nestojí stranou. Jenže církev není dobročinná organizace, jakkoli církev bez dobročinnosti není vpravdě církví. Trpícím ovšem pomáhá nejen církev – a nejen církev to umí a dělá dobře. I v době, kdy je o každou pomoc nouze, svým bližním dlužíme především svědectví o tom, že v Ježíši Kristu je záchrana světa i každého jednotlivého člověka.

Tuto službu za nás nikdo jiný nevykoná. A do této služby je nutné investovat nejvíce sil a času. Přestože za ni vždy nesklidíme potlesk a leckdo ji označí za zbytečnou a neužitečnou. Marii se peníze vložené do předrahého nardu také nijak nevrátily. Ona ale svůj čin nevykonala kvůli sobě, ale kvůli Kristu. Jemu vyjádřila bezvýhradnou lásku, podporu a účast.

A tak ve všem našem snažení, sociálním, politickém a ekologickém i jiném musí být rozpoznatelné, proč to děláme a kdo nás k tomu povolává. Svět má poznat, kdo je pro nás tím nejdůležitějším a nejdrahocennějším.

Ve víře v Krista smíme doufat a také kolem sebe zvěstovat, že i ta sebenepatrnější pomoc se před Bohem neztratí. Každý náš čin lásky je stavebním kamenem Božího království. Ani zákeřná nemoc, ani žádná jiná moc, ani mocní tohoto světa nemohou nás oddělit od Boží lásky a jeho dobrých záměrů s tímto světem.

To je naděje, kterou máme tlumočit svému okolí. Tato naděje překračuje všechny diagnózy i prognózy, všechny křivky vývoje a karanténní opatření. Tato naděje staví na nohy a dává sílu, když už člověk neví, odkud by ji bral. Je to naděje Krista umučeného, a přece vzkříšeného.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz