0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Sdílená pobožnost (12. dubna 2020)
videozáznam pro neděli 12. dubna 2020

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb (či spíše kratší pobožnosti) formou videozáznamu. Omluvte prosím technickou nedokonalost.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Jan 20; 19–23)
(19) Téhož dne večer – prvního dne po sobotě – když byli učedníci ze strachu před Židy shromážděni za zavřenými dveřmi, přišel Ježíš, postavil se uprostřed nich a řekl: „Pokoj vám.“
(20) Když to řekl, ukázal jim ruce a bok. Učedníci se zaradovali, když spatřili Pána.
(21) Ježíš jim znovu řekl: „Pokoj vám. Jako mne poslal Otec, tak já posílám vás.“
(22) Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého.
(23) Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“


Sestry a bratři,

těžko bychom pro letošní velikonoční neděli našli přiléhavější biblický text než ten, který jsme právě slyšeli. Zavřené dveře, nebezpečí číhající venku, a samozřejmě strach. Nutno dodat, že opodstatněný strach, protože není vyloučeno, že Ježíšovi učedníci skončí stejně jako jejich mistr. Učedníci zároveň vědí, že zavřené dveře jejich situaci trvale nevyřeší. Jednou budou muset vyjít ven. A pokud je tam nepřepadnou Ježíšovi nepřátelé, přepadne je tam zcela jistě něco možná ještě horšího: život, který sice pokračuje dál, ale už bez Ježíše. Prázdnota a zklamání.

Také my se dnes bojíme, o sebe, o své blízké. Venku hrozí nebezpečí skoro na každém kroku. Proto zavíráme dveře. Současně ale víme, že se jednou dveře budou muset otevřít. Netušíme, co to pro nás bude znamenat. Jen slyšíme různé temné výhledy a předpovědi. Budeme se muset s novou nemocí naučit žít, říkají odborníci. To moc nadějně nezní.

Pochmurnou náladu učedníků náhle narušuje něco, co nikdo nečekal. Zvenku, ze zóny nebezpečí kdosi přichází. Ale není to ani římský voják ani anděl smrti, ale Ježíš sám. V té scéně je mistrně vyjádřena podstata velikonoční neděle. Tam, kam hledíme s obavami, se objevuje záchrana. Tam, kde byla doposud smrt, se zjevuje život. Tam, kde by správně měl stát nepřítel, stojí ten, s kým se nejvíc toužíme setkat. Ježíš prošel smrtí a zvítězil nad ní. Tím jí vzal tu děsivou moc nad námi. Z místa bez Boha a bez naděje učinil místo, kde Bůh mocně vládne. Už nemusíme hledět do smrti jen se strachem, protože tudy prošel náš zachránce. Už si před smrtí nemusíme zakrývat oči, vytěsňovat ji, tvářit se, že není. Smrt je tu dál s námi, ale je to smrt v Kristu překonaná.

Milí přátelé, možná, že se budeme muset s novou nemocí naučit žít, ale to neznamená podrobit se její vládě. To platí pro všechno, co se Bohu protiví – nemáme se před tím sklonit. Jako křesťané se nechceme učit žít s hříchem, zlem a smrtí. Nemůžeme se smiřovat s tím, co nám bere svobodu, co nás odděluje od Boha nebo co hubí Boží stvoření. Ježíšovo vzkříšení nás naopak vyzývá, abychom se naučili žít s Boží bezmeznou láskou. Máme se naučit žít s nadějí, že tak jako Bůh vytrhl Boží lid z faraonovy ruky, tak jako vytrhl Ježíše z moci smrti, tak i nás zbaví všeho zlého a jeho království bude bez konce. Máme se naučit žít s novou Boží skutečností, která je skutečnější než to, co nám každodenně bije do očí a všelijak nás ubíjí.

Ježíš svým učedníkům nejprve říká: pokoj vám. V tuto chvíli to není jen běžný a ostatně dodnes používaný pozdrav. Ježíš ho pak ještě jednou zopakuje, aby zdůraznil, že ho bere skutečně doslova. Svůj pokoj vám zanechávám, loučil se Ježíš před svou smrtí se svými učedníky – a teď se k tomuto odkazu sám přidává. V Ježíši přichází pokoj a všechen strach musí náhle vyklidit pole. Ale nejde jen o niterný pokoj v duši nebo o radost ze vzkříšeného Pána, kterou si mají učedníci nyní soukromě užívat. Odteď i oni mají být šiřiteli pokoje. Jako mne poslal Otec, říká Ježíš, tak já posílám vás. Ti, kdo působí pokoj, budou nazváni syny Božími, zaslíbil kdysi Ježíš při kázání na hoře. Ta chvíle teď nastává: skrze Ježíše se stáváme Božími syny a dcerami, a tak na nás přechází pověření, které dostal Boží Syn Ježíš.

Je to velice důležité poslání. Církev nemá kolem sebe šířit strach, tak jak to v minulosti často dělala, aby mohla své ovečky lépe ovládat. Ani nemá rozšiřovat svou moc a vliv, jak se o to dodnes občas pokouší. Ani nemá moralizovat a poučovat ostatní. Jsme posláni, abychom zvěstovali dobrou zprávu, že pokoj s Bohem, který si sami zajistit neumíme, nám byl v Kristu darovaný. Mezi námi a Bohem už nestojí žádná překážka, žádná propast. Už žádný rozhněvaný Bůh, sesílající hromy, blesky nebo zlé nemoci. Už se před Bohem nemusíme třást. Bůh chce pro nás chce pokoj. A ten má proniknout do našich životů a všech našich vztahů.

To druhé poslání vyjadřuje Ježíš nejen slovy, ale i gestem. Dechl na ně a řekl jim: přijměte Ducha svatého. To jsou letnice uprostřed velikonoc! V podání Janova evangelia to není žádná ohromující událost, jak o ní čteme ve Skutcích apoštolských, žádný vichr a plameny nad hlavami, žádné mluvení ve všemožných jazycích. Dar Ducha svatého probíhá tiše a nenápadně. A přece se děje cosi mocného. Učedníci přijímají Ježíšův dech. Jako kdysi nad troskami suchých kostí, jako ještě dřív nad prvním lidským tvorem, prachem ze země, tak nyní vane nad ztroskotanými a strachem polomrtvými učedníky Duch života. Učedníci přijímají život z Ježíšova života. Ježíšovo zmrtvýchvstání není božské privilegium pro jednoho mimořádného muže, ale dar života pro nás všechny. My všichni máme obživnout pod přílivem Božího dechu. My všichni máme povstat ze svých úzkostí a nechat se Bohem z prachu pozdvihnout.

Církev se tím samozřejmě nestává správkyní a distribučním střediskem Božího Ducha, aby ho dávkovala a rozdělovala podle svého rozhodnutí. Církev má pouze přivádět k jeho zdrojům. Má ukazovat, že kromě všelijakých mocností zkázy, na které denně narážíme, je tu ještě mnohem větší moc života. Smíme žít z Božího dechu uprostřed lidské bezduchosti či krátkodechosti. Dnes si to uvědomujeme víc než kdy jindy: potřebujeme dýchat a někdy nám dech dochází. I tam, kde jsme u konce s dechem, Duch svatý je tu pro nás.

Poslední Ježíšovo slovo učedníkům zní asi nejvíc kontroverzně. Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou. Znamená to snad, že církev dostala pravomoc rozhodovat, zástupně za Boha, komu Bůh odpustí a komu ne? Toto pokušení bylo pro církev příliš velké na to, aby mu nepodlehla. Postavit se na Boží místo, to je přece pradávný sen lidstva. A vůbec nemusí mít podobu nějaké světovlády, ale třeba jen pocitu, že já přece vím, kdo je a kdo není Bohu milý, kdo si nebe zaslouží a kdo ne. Případně, co by měl kdo udělat pro to, aby se do nebe dostal.

Ježíš z nás nedělá soudce nad lidstvem. Jeho slovo je daleko spíš soudem nad církví. Běda církvi, která se nevěnuje tomu nejdůležitějšímu, tomu, v čem ji nikdo nezastoupí. Běda církvi, která nehlásá evangelium o odpuštění hříchů a místo toho trousí svoje moudra, nebo káravě zvedá prst nad zkaženým světem. Dejme si pozor: může se stát, že se zvěst o Božím milosrdenství k někomu nedostane – kvůli nám. Kvůli naší neschopnosti jasně vyslovit, co je podstatou víry v Krista. Kvůli našim mnoha chytrým i hloupým řečem, která zastřou Boží pravdu. Anebo taky kvůli našemu vlastnímu nemilosrdenství vůči lidem, kteří nezapadají do našich morálních škatulek. Ježíšovo slovo čtu jako varování: ano, záleží také na nás, zda Boží osvobodivé a životodárné poselství dospěje ke všem, kdo je potřebují. Může se na nás zabrzdit, znečistit a zdeformovat. Dbejme na to, abychom mu dali volný průchod.

Sestry a bratři, Ježíš otevírá dveře, aby své učedníky ujistil o své blízkosti, a tak jim přinesl radost a naději. Ty dveře už dál mají zůstat otevřené. Nebojte se, tam venku na nás nečeká žádná hrůza. Vzkříšený Ježíš je svým Duchem s námi a dává nám odvahu, abychom vyšli ze dveří ven do světa – se zprávou, že Boží pokoj je silnější než naše úzkosti a napětí. Že Boží život je silnější než smrt a všichni její sluhové. Že Boží odpuštění je víc než každý náš hřích. Věřte a nebojte se.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz