0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Sdílená pobožnost (19. dubna 2020)
videozáznam pro neděli 19. dubna 2020

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb (či spíše kratší pobožnosti) formou videozáznamu. Omluvte prosím technickou nedokonalost.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Izajáš 40; 26–31)
(26) „K výšině zvedněte zraky a hleďte: Kdo stvořil toto všechno? “ Ten, který v plném počtu vyvádí zástupy hvězd a všechny volá jménem; má obrovskou sílu a úžasnou moc, nechybí mu ani jedna.
(27) Proč říkáš, Jákobe, proč, Izraeli, mluvíš takto : „Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo?“
(28) Cožpak nevíš? Cožpak jsi neslyšel? Hospodin, Bůh věčný, stvořitel končin země, není zemdlený, není znavený, jeho rozumnost vystihnout nelze.
(29) On dává zemdlenému sílu a dostatek odvahy bezmocnému.
(30) Mladíci jsou zemdlení a unavení, jinoši se potácejí, klopýtají.
(31) Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení.


Sestry a bratři,

dnešní neděle se nazývá Quasimodogeniti, podle biblického čtení z prvního listu Petrova, kde se mluví o křesťanech jako o nově narozených v Kristu. Toto čtení se v tuto neděli především obracelo na ty, kdo byli o Velikonocích pokřtěni, tedy znovuzrozeni. Znovuzrozenými jsme nakonec my všichni, kdo jsme Kristovým vzkříšením získali podíl na jeho vítězství nad smrtí a hříchem a dar obnoveného života.

V pozoruhodném kontrastu k tématu dnešní neděle jsou ale další biblické oddíly, které církve dnes čtou. Je to příběh o nevěřícím Tomášovi, o neúspěšném rybolovu učedníků na Tiberiadském jezeře, případně o Ježíšově zjevení jedenácti apoštolům, o nichž se tu přímo říká, že nevěřili a měli tvrdá srdce, takže je Ježíš za to musel pokárat. Takto by se právě znovuzrození křesťané asi chovat neměli. Čekali bychom od nich více víry a nadšení. Hned týden po velikonocích, kdy bychom měli stále ještě vyzařovat slávu Ježíšova vzkříšení, se nám připomíná, jak na tom jsme ve skutečnosti: hodně rychle se do našich životů vkrádají tísnivé otázky, únava a skleslost.

Stejným směrem míří také starozákonní text, který jsme dnes slyšeli. Dotýká se naší malověrnosti, duchovní vyprahlosti, našich pochyb o tom, zda Bůh skutečně vládne nad tímto světem i nad mým vlastním životem.

Únava sama o sobě nemusí být špatná, může být také příjemná, třeba když se nám dobře usíná po fyzické námaze či vysokohorské výpravě. Taková únava dává smysl: něco jsem dokázal a zvládl. Pak se sladce spí nejen proto, že si mé tělo žádá odpočinek, ale také proto, že jsem spokojený a mám pocit dobře vykonaného díla.

Únava, o které mluví prorok Izajáš, je zjevně jiného druhu. Je to únava po boji, v němž jsem prohrál, anebo alespoň nezvítězil. Je to únava Sisyfa, který svůj kámen dovalil až skoro na vrchol, ale těsně před ním se mu skutálel zpátky do údolí. Je to únava manželských párů, které touží počít dítě a bez výsledku vyzkoušely už všechno možné. Je to únava člověka bojujícího dlouhé měsíce či roky s vážnou nemocí. Je to únava nás, kterým se život obrátil vzhůru nohama, anebo aspoň zásadně omezil, už to trvá dlouho, dlouho to ještě trvat bude – a my víme, že ani poté, co nastane uvolnění, problémy tím neskončí, ale mnohé naopak teprve začnou. Všichni známe únavu, po které se vůbec hezky neusíná, ale která naopak člověka ze sna budí.

Takto unaveni se cítili také Izraelci v Babyloně. Ubíjející stejnost, žádná změna na obzoru, bezčasí, vše pod nehybným příkrovem cizí vlády. Václav Havel podobně popisoval sedmdesátá léta minulého století: Všechny roky mu splývaly v jedno, nedokázal si vzpomenout, čím se lišil například rok 1973 od roku 1974.

Únava z politické a náboženské nesvobody se snadno přelije v únavu víry. Duchovně unavený člověk sice dál věří v Boha, ale nevěří, že by Bůh mohl ten tvrdý krunýř prorazit a dát dějiny opět do pohybu. Unavená víra si připomíná velké Boží činy minulosti, ale nepočítá s tím, že by Bůh mohl něco velkého udělat dnes nebo zítra. Taková víra umí jen opakovat náboženské poučky a mechanicky vykonávat předepsané obřady. Ale už nehoří a nezapaluje. Je korektní, ale bezduchá.

Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo, volá unavený člověk. Kdyby tato slova směřoval k Bohu, kdyby si to s ním chtěl vyříkat, kdyby se dovolával jeho spravedlnosti a milosrdenství, ještě by nebylo tak zle. Vždyť biblické žalmy jsou plné takových výkřiků k Bohu, plných hořkosti a rozčarování. Ale když už člověk nemá chuť ani sílu obrátit se se svým zklamáním na Boha, zbývá mu jen bezvýchodné mluvení k sobě a pro sebe. Bůh mě nevidí, Bůh si mě nevšímá. Stejně jako existují ateisté, kteří vlastně žijí podle křesťanských zásad, existují také věřící, kteří ve svém životě praktikují ateismus.

Duchovně vyčerpaní Izraelci ovšem měli ke své únavě dobré důvody. Totiž: Bůh sám se jim jevil jako unavený. Jak jinak si vysvětlit, že je takto nechal ve štychu? Bůh, který nejedná, nezasahuje, nevšímá si, musí být buď mrtvý, anebo nečinný a unavený. V tehdejších náboženstvích to nebyla představa nijak neobvyklá. Bohové plodnosti se vyznačovali střídáním aktivity a pasivity. Na jaře a v létě konají své dílo, probouzejí a oživují přírodu, dávají vláhu. Posléze se ale unaví, případně dokonce umírají, odcházejí do podsvětí, a příroda umírá spolu s nimi. Na jaře ovšem bohové znovu povstanou k životu a koloběh se opakuje.

Hospodin byl ale jiný. Jeho moc nebyla vázána na období plodnosti či neplodnosti. Vždyť svůj lid vždy neúnavně doprovázel, byl mu pomocí bez přestávek, bez ohledu na roční či politickou dobu. Jenže když Izraelci v Babyloně viděli, že je jejich úděl zpečetěný, usoudili, že vyčerpaný Hospodin definitivně opustil scénu, vzdálil se, anebo dokonce padl v boji s cizími bohy. Na rozdíl od pohanských bohů ho ovšem nikdo nevzkřísí, žádné jaro ho nečeká.

Do této duchovní únavy přichází prorok. A obrací skleslé oči Božího lidu nahoru, až ke hvězdám. Kdo stvořil toto všecko? Možná se nám vybaví dětská písnička Kdo stvořil zářící hvězdičky, vlnící se moře a létající ptáčky. Co je pro nás samozřejmostí, kterou učíme předškolní děti, to tehdy znělo jako skutečné evangelium, které lidem vlévá sílu a staví na nohy.

Kdo stvořil toto všecko? No přece ten, kdo si pohrává s hvězdami, každou z nich zná jménem, má pod kontrolou každý jejich pohyb. Když to my, lidé seznámení s nepředstavitelnými rozměry vesmíru, domyslíme do důsledku, taky se nám nad tím zatají dech. Božské hvězdy se v rukou Hospodina stávají pouhými lampičkami na obloze, ukazujícími světové strany. Jak by mohl být takový Bůh vládnoucí celému světu unavený?

Biblické zprávy o stvoření světa jsou především ujištěním: neboj se, tento svět nevypadl z Božích rukou, i když se ti to tak někdy může jevit. Nemusíš se hrbit ani před těmi nejpyšnějšími králi. Nemusíš mít mindrák ani z těch nejmocnějších říší. Nemusíš se děsit ani současné pandemie a všeho, co přinese. Ten, který hýbe nebeskými tělesy, dokáže snadno pohnout soukolím dějin a přírodními silami. Dokonce umí odvalit kámen zakrývající hrob a pohnout i samotnou smrtí.

Takové evangelium dokáže člověka znovuzrodit a vysvobodit z pocitu, že o mě rozhodují ti nahoře a já nic nezmůžu. Tam nahoře už totiž nejsou ani babylonští králové a bohové, ani jiní pánové, ani zlý osud, ani náhoda. Nad nimi všemi je Hospodin, stvořitel končin země, který není zemdlený ani znavený a jeho rozumnost vystihnout nelze, jak jsme dnes četli. A tak ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly, vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení – i kdyby měli jít těmi nejkrušnějšími cestami, dokonce i kdyby měli jít údolím smrti.

K výšině upřete zraky, volá Izajáš. Podobným způsobem odpovídá Bůh Jóbovi na jeho naříkání: podívej se kolem sebe, na nesmírnost, dokonalost i rozmanitost světa, na všechny neuvěřitelné tvory, kteří v něm žijí – a pamatuj na toho, kdo to vše stvořil a tomu všemu vládne.

Do takové přehlídky Božích divů se nám možná vkrádá pochybnost: když Bůh vládne celému světu, co je proti tomu člověk? Bůh v nebeských výšinách se může jevit jako příliš nedostupný, příliš povznesený nad pozemské hemžení. Nemá Bůh na starost důležitější věci než titěrné lidské příběhy? Když Bůh řídí pohyby hvězd, bude se ještě zabývat mými starostmi?

Izraelci si kupodivu takové otázky nekladli: Když Bůh vládne nad makrosvětem, tím spíš mu neunikne nic ani v tom lidském mikrosvětě. Ten, který zná každou hvězdu jménem, zdá i tvoje jméno, tvůj příběh - a není mu lhostejný.

Této víře Izraele dává úplně nový rozměr velikonoční příběh. Ten, který vyvádí zástupy hvězd, se zjevil v životě jednoho člověka, chodícího po této zemi, sdílejícího všechny naše starosti a radosti. A ukázal se nejen ve své nadřazenosti, vyvýšenosti a moci, ale právě ve své bezmoci a pokoře. Posiluje nás a zvedá vzhůru právě proto, že poznal, co je to být slabý a padnout až úplně dolů. Je to Bůh, před jehož majestátem se skláníme – ale zároveň Bůh, který je nám v Ježíši Kristu souputníkem, přítelem a bratrem.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz