0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 3. května 2020
Jan 15; 1–8 (mezinárodní bohoslužba)

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Jan 15; 1–8)
(1) „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.
(2) Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce.
(3) Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil.
(4) Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.
(5) Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.
(6) Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.
(7) Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.
(8) Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.


Já jsem pravý vinný kmen. Ježíš tato slova pronáší ještě před svým ukřižováním. Ale týkají se skutečnosti již povelikonoční, tedy skutečnosti naší. Do strachu a nejistoty, do neblahého tušení, že to s Ježíšem nedopadne dobře, zaznívá toto zaslíbení a povzbuzení. Ježíš se loučí, odchází ke svému Otci, tam, kam my za ním už nemůžeme. A přece to neznamená konec společenství. Slyšíme naopak ujištění, že pouto s Ježíšem nejen nebude přetrženo, ale dokonce bude ještě pevnější, než bylo za Ježíšova života.

Kmen a větve jsou přece spolu nerozlučně spojeny. Tvoří jeden celek, jeden strom, jednu církev: co by byly větve bez kmene – ale také, co by byl holý kmen bez větví. Bůh je v Kristu s námi. Sice způsobem neviditelným, ale ne méně skutečným. Bůh není jen vinař, není jen za kulisami světa, odkud řídí svět. Nenechává nás ve světě napospas zimním mrazům, letnímu suchu či různým chorobám a parazitům. V Ježíši Kristu je zde, uvnitř, je součástí vinice, je samotnou vinnou révou, z níž vyrůstáme. To je něco nového a neslýchaného.

Zdá se, že tady skoro padají hranice mezi člověkem a Bohem. Ježíš jinde řekl: já a Otec jsme jedno. A my náhle máme na tomto vztahu Otce a Syna mít podíl. Skrze Ježíše Krista jsme na Boha přímo napojeni, bereme od něj život. My jsme v něm a on v nás.

Do tohoto krásného až něžného obrazu se nám ale moc nehodí další Ježíšova slova: Každá ratolest, která nenese ovoce, bude odříznuta. Těsné pouto mezi Kristem a věřícími se může narušit, a to dokonce tak, že nakonec zcela odumřou a zaniknou. Když takové varování slyšíme, začneme se možná obávat, jestli takovými nehodnými ratolestmi taky nejsme.

Čekali bychom, že další Ježíšovou výzvou bude, abychom nesli ovoce. Jste-li větvemi na Kristově kmeni, tak ať je to na vás poznat, nesmíte dělat svému Pánu ostudu, jinak špatně dopadnete! Takovéto napomenutí tu ale nezazní. Máme si uvědomit něco jiného: Dobré ovoce neneseme z vlastní moci a síly. Neseme je – tedy pokud je neseme – jen díky tomu, že čerpáme mízu z někoho jiného. Sami jsme jen větví, takovým průchodištěm, kterým proudí živiny mezi kmenem na jedné straně a hrozny na straně druhé. Nejsme to my, kdo dává hroznům růst a zrát a dobře chutnat. Je to Ježíš a skrze něj Bůh sám, kdo to všechno způsobuje. Bez Boha nemůžeme činit nic. A s ním naopak můžeme a máme mnohé. I zdánlivě obyčejný život se stává plodným a bohatým.

Proto Ježíš kupodivu neříká: neste ovoce – i když by se to nabízelo. Jediné přikázání, které tu slyšíme, je: zůstaňte ve mně. To stačí. Zůstanete-li ve mně, zůstanu i já ve vás – a budete moci být k užitku. Nezůstanete-li, můžete dělat, co chcete, ale stejně neobstojíte.

Může se tedy stát, že se větev zvrhne jako zhoubné bujení. Odcizí se svému kmeni – a tak sama sebe odsoudí k smrti. Uschne, odpadne a bude se hodit leda k tomu, že si s ní někdo přitopí. Proto je pro nás životně důležité, abychom se od zdroje života sami neodpojili. Abychom se ve svém životě nespoléhali na nic a nikoho jiného, v nikom jiném než v Kristu nehledali svou spásu, nikoho jiného se nebáli a nikomu jinému nesloužili. Tím bychom se odřízli od toho, na kom jsme zcela závislí.

Ježíšovo slovo je připomínkou, kde má církev kořeny, nebo vlastně: kde má svůj kmen. Stojí za to si to pravidelně připomínat. Proto také pravidelně slavíme bohoslužby, kde se vždy znovu ujišťujeme o tom, na čem naše životy stojí, co je nese, co jim dává živiny. Ježíš říká, že Bůh čistí, tedy prořezává své větve, aby nesly hojnější ovoce. Tato očista se neděje nějakým násilným chirurgickým zákrokem, ale skrze Boží slovo: Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil, připomíná učedníkům Ježíš.

Boží slovo tedy má tuto očistnou moc. Psychologové nám doporučují, abychom si čas od času v sobě udělali pořádek, ve svých myšlenkách, pocitech, očekáváních, hodnoceních sebe i druhých. To se snadno řekne, ale hůř udělá. Někdy je těžké vůbec rozhodnout o tom, co je v nás správné, plodné a kristovské - a co je na naopak na vyhození. A provést očistu samotnou – to je ještě těžší.

Naštěstí na to nejsme sami. Neumíme si v sobě uklidit a dát se do pořádku. Co ale umíme a máme co nejčastěji dělat, je vystavovat se Božímu slovu. Nechat se vtáhnout do biblických příběhů, do jejich silového pole, nechat se vnitřně přesměrovat Božími zaslíbeními, nechat se unést nadějí, že zlo a smrt nemají poslední slovo. To je ta nejlepší protilátka proti viru beznaděje a rezignace, který je nebezpečnější než všechny pandemie, protože nás zabíjí ještě dřív, než začneme vůbec bojovat.

Zůstáváme-li napojeni na Boží životodárné látky, dokážeme vzdorovat všemu, co nás v životě potkává. Dokážeme nakonec ustát i pohled na sebe samotné, který je často dost neradostný. Obvykle totiž nemíváme pocit, že jsem pramenem, z něhož tryská Boží výborné víno do světa. Vždyť ovoce, které neseme, způsobuje u našich bližních spíše škleb a bolení zubů, než radost a pokoj.

My jsme ale něco víc. Ne kvůli svým kvalitám, ale protože jsme pozváni k tomu, abychom hojným ovocem oslavili Boha. Je to zázrak: to víno, které jednou bude téct v Božím království proudem, má pocházet z nás, z našich hroznů. Bůh dělá vše proto, aby se jeho jméno oslavilo – světe, div se - právě skrze naše životy. Proto poslal svého jediného Syna, aby se stal tím pravým vinným kmenem. I když sami nic dobrého zplodit nedokážeme, z něj smíme vyrůst, vyzrát a vydat dobré plody. Bůh si nás dokáže pročistit a vyšlechtit tak, abychom se stali pro své okolí požehnáním.

Sestry a bratři, představme si sami sebe jako Kristovy větve. Každá z nich je jiná a nezaměnitelná, vždyť v přírodě nenajdeme nic stejného. Takové nás Bůh chtěl. A teď si připomeňme své přednosti, schopnosti a dovednosti. Tím vším máme Boha oslavit. A pak přejděme k tomu, co se nám na nás samotných nelíbí, anebo přímo rozčiluje, co bychom rádi změnili, své slabé stránky, zlozvyky. Ano, také s tím Bůh počítá, není to pro něj důvod nás odříznout a odvrhnout od sebe. Nemusíme se nejprve změnit a napravit, abychom byli hodni toho být Kristovými ratolestmi. My jimi už jsme.

Na nás pak je, abychom zůstali. Abychom vydrželi být tím, pro co jsme byli určeni, do čeho jsme byli zasazeni – a před svým jedinečným posláním neutíkali. Abychom se nevymlouvali na své nedostatky, ani na nepřízeň osudu, ani na své okolí, ani na zlé politiky. Neříkejme, že jsme malí, nevýznamní a k ničemu. Tím se právě vinnému kmeni vzdalujeme. Nebojme se. Bůh se o nás, o svou vinnou révu postará.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz