0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
2. prosince (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
3. prosince (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
4. prosince (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
5. prosince (sobota)
9:00 – 10:00 Snídaně s hostem přes Google Meet
6. prosince (neděle)
9:30 mezinárodní bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Velký pátek (6. dubna 2007)
Marek 15; 24 - 41

Text kázání (Marek 15; 24 - 41):
(24) Ukřižovali ho a rozdělili si jeho šaty; losovali o ně, co si kdo vezme.
(25) Bylo devět hodin, když ho ukřižovali.
(26) Jeho provinění oznamoval nápis: "Král Židů."
(27) S ním ukřižovali dva povstalce, jednoho po jeho pravici a druhého po levici.
(28) (Tak se naplnilo Písmo: 'Byl započten mezi zločince.')
(29) Kolemjdoucí ho uráželi: potřásali hlavou a říkali: "Ty, který chceš zbořit chrám a ve třech dnech jej postavit,
(30) zachraň sám sebe a sestup s kříže!"
(31) Podobně se mu mezi sebou posmívali velekněží spolu se zákoníky. Říkali: "Jiné zachránil, sám sebe zachránit nemůže.
(32) Ať nyní sestoupí s kříže, ten Mesiáš, král izraelský, abychom to viděli a uvěřili!" Tupili ho i ti, kteří byli ukřižováni spolu s ním.
(33) Když bylo poledne, nastala tma po celé zemi až do tří hodin.
(34) O třetí hodině zvolal Ježíš mocným hlasem: "Eloi, Eloi, lema sabachtani?", což přeloženo znamená: 'Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?'
(35) Když to uslyšeli, říkali někteří z těch, kdo stáli okolo: "Hle, volá Eliáše."
(36) Kdosi pak odběhl, namočil houbu v octě, nabodl ji na prut a dával mu pít se slovy: "Počkejte, uvidíme, přijde-li ho Eliáš sejmout."
(37) Ale Ježíš vydal mocný hlas a skonal.
(38) Tu se chrámová opona roztrhla vpůli odshora až dolů.
(39) A když uviděl setník, který stál před ním, že takto skonal, řekl: "Ten člověk byl opravdu Syn Boží."
(40) Zpovzdálí se dívaly také ženy, mezi nimi i Marie z Magdaly, Marie, matka Jakuba mladšího a Josefa, a Salome,
(41) které ho provázely a staraly se o něj, když byl v Galileji, a mnohé jiné, které se spolu s ním vydaly do Jeruzaléma.


Milé sestry, milí bratři,
vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde, píše autor dopisu Židům a vyjadřuje tak způsob křesťanovy existence v tomto životě. Trvalý domov. Domov, to je láska, bezpečí, milovaní lidé, to je místo, kde se člověk nemusí do ničeho stylizovat, může být sám svůj, místo, kam se rád vrací, kde může realizovat své sny představy, přání, kde může odpočívat jak potřebuje, kde nalézá uznání a ocenění svých kvalit a nebo jen místo, kde je člověk sám a je mu dobře, místo, které si sám vybral, kam si může zvát přátele a mnohé další si každý z nás pod tím slovem domov představí. Je to příjemné mít domov, zabydlet se v něm a mnohdy ho přijímat neochvějně samozřejmě.

A tu najednou zjišťujeme, že nic z toho není trvalé, navždy, nelze si předplatit, pojistit či zajistit. Je to jen přechodná střecha nad hlavou, dočasný příbytek, kde je člověk nájemníkem a nájemným je mnohdy usilovný až vyčerpávající zápas o zachování něčeho, co je pouze přechodné, co není trvalé. Inkasem je pak rozjitřené svědomí, stresující odpovědnost, daň z pokojů radosti a lásky a klidu, velká bolest jako poplatek za velké a krásné věci. Bývá někdy to nájemné spojené s inkasem nezaplatitelné a mnozí žijí na dluh. Chvíle jeho splacení je ovšem neodvratná. Nic není trvalé, ani něco tak potřebného, přirozeného a oslavovaného, jako je domov. Komenský v duchu těchto slov napsal: „Snažuj se pokojné srdce míti, abys ve světě ničeho příliš nemiloval, ničemu se příliš neradoval, nad ničím se příliš nermoutil, na nic se zlobivě nehněval“.

A přesto by bylo nepochopením apoštolova slova, kdyby člověk na domov a na vztahy rezignoval. Kdyby si řekl, nic není trvalé, tak to tady zabalím. Nic nebudu hledat, nebudu zápasit a tím riskovat prohry, nebudu vstupovat do vztahů, abych nemusel prožívat bolest, nebudu budovat domov, vždyť to není nic trvalého. Apoštolovo slovo nás nevede k rezignaci na život a všechno, co ho naplňuje. Apoštol nám jen nabízí nový pohled na uspořádání hodnot.

Již jednou citovaný Komenský v díle Unum necessarium, Jedno potřebné, píše: „Neobtěžuj se věcmi, jichž k životu není potřebí. Kdo má v srdci svém Boha, může postrádati vše - neboť má nejvyšší své dobro a život věčný s Bohem a v Bohu na věky“. Nejvyšší hodnotou je Bůh. On dává všemu poslední smysl i určení. Když před námi otevře nejistotu našeho přebývání v tomto životě, když slyšíme, že nic není trvalé, zároveň nás uvádí do jistoty nového života, ukazuje za hranice našeho života. Ukazuje k záchraně, k osvobození z nesvobody nejistot a přechodných stavů, nájemnictví a strachu. Ukazuje ke Kristu, který je tou záchranou, který jediný je schopen, díky své bezpodmínečné lásce, naše dluhy splatit. Nejistotu naší přítomné dočasnosti proměnit v jistotu budoucího trvání, radost a krásu vykupovanou bolestí proměnit v radost tam, kde nebude ani pláč ani bolest, kde bude Bůh uprostřed lidí, jak můžeme číst v knize Zjevení Janova.

Něco je ovšem po nás požadováno. Vyjděme. Je požadován pohyb. Vědomé opuštění oněch nejistých jistot. Nelpění na lidech i věcech, na vlastních představách, snech a přáních. Ne, to neznamená nemít své sny, představy a přání. Vždyť ty život prohlubují, zbohacují. Jen je nemít za jediné možné, definitivní a trvalé životní cesty. Dopřát si vědomí oné proměnlivosti, být svobodný od svazující touhy po nepohnutelnosti.

Vyjděme tedy. Přichází nové téma. Kam vyjít. Vyjděme tedy za hradby, nesouce Kristovu potupu. Vyjít za hradby, to ale znamená vyjít z bezpečí. Město, které mělo hradby, bylo městem bezpečným. Místem, kam se nepřátelé dostávali jen ztěží. Hradby město chránily a obyvatelé města, které mělo hradby, měli své jistoty, byli chráněni. Vyjděme za hradby, ta výzva se jeví jako zcestná, mylná. Copak je normální, aby člověk opouštěl bezpečí domova, bezpečí chráněného místa, kde má své jistoty, kde na něho nemohou nepřátelé?

To bude nějaký omyl. A přece ne. Kdo touží po jistotě novém životě, kdo touží po Kristově odpuštění, po jeho blízkosti, musí se zkrátka za Kristem vydat. Nezbude mu než opustit své dočasné jistoty a vydat se za tím, co je trvalé. co přináší Ježíš Kristus. Vydat se na cestu víry. A ono to nejpodstatnější, co Kristus přináší, děje se za hradbami, děje se mimo město, mimo bezpečí, vytvářené lidmi.

Milé sestry, milí bratři, Židé přinášeli Bohu oběti. Oběťmi byl usmiřován Bůh, byl jimi smazáván hřích člověka. Oběť také otevírala cestu k Bohu, který sídlil ve svatyni. Tam však směli jen kněží. Kristus k Bohu otevírá přímou cestu. On je jedinečnou obětí, která je dostačující na náš hřích. Již není zapotřebí jiných obětí. Křesťané ze Židů, kterým je epištola adresována, ti však obětní rituály postrádali. Proto se text epištoly Židům tolik věnuje zdůraznění Kristovy oběti jako dostačující. Svým dílem, dílem Beránka Božího, obětovaného za hřích člověka, Ježíš ukončil potřebu obětí, jak byly praktikovány v lidu staré smlouvy. Kristovo dílo je víc než oběť.

On sám je milosrdenství a slitování, on sám svou obětí na kříži odstraňuje hřích. Díky této Kristově oběti může člověk - a můžeme my - mít pevnou naději v nový život, ve věčnou radost, v to, co není nijak přechodné, co je naopak trvalé a stálé, v Boží království. Již není potřeba žádných jiných obětí. Ježíš je tou završující obětí, svou smrtí se stal smířením nás s Bohem.

A to smíření, ta Kristova oběť, se udála za hradbami. Mimo město. Tak, jak se spalovaly zbytky starozákonních obětí, za hradbami, tak byl obětován Kristus. Všechno se odehrálo v jedné linii. Boží zaslíbení dochází svého naplnění. ?Proto také Ježíš trpěl venku za branou, aby posvětil lid svou vlastní krví?. Za branou, za hradbami, jako to zbylé a nepotřebné maso z obětí zvířat. Jako ten, kdo byl vyloučen z lidského společenství, aby posmíván umřel na místě odsouzenců, na místě zlodějů a vrahů. Ten, který byl vyloučen z lidského společenství, ten paradoxně svou smrtí, svou obětí, člověka do společenství navrací. Navrací do něj každého z nás. Je vyloučen na našem místě, za nás. A co víc. Nevrací nás jen do společenství s lidmi, navrací nás do společenství s Bohem.

„Vyjděme tedy s ním za hradby, nesouce jeho potupu“. Tato výzva, kterou jsme slyšeli na začátku, se nám vrací i nyní, na konci. Vyjít za Ježíšem. Nést jeho potupu. Cesta s Kristem není jen cestou triumfální, když kráčíme od prázdného hromu ujištěni, že Ježíš vstal z mrtvých, že zvítězil nad smrtí.

Cesta s Kristem je také cestou kříže. cestou ztracených jistot - a s Kristem nových nalezených, je cestou ze zabydlenosti - a s Kristem nalezení nového příbytku, je cestou z bezpečí - a s Kristem do života beze strachu, je cestou tísně a bolesti - a s Kristem nalezením nové radosti.

Milý sbore, sestry a bratři, ušli jsme společně další díl cesty ke Kristovu kříži, k velkému pátku. Již brzo překročíme tu pomyslnou hranici hradeb a městských bran a vykročíme k místu Kristova kříže. Bude to ovšem vykročení, které slibuje přinést znovuobjevení Kristovy oběti pro náš život, pro náš nový domov. „Vždyť zde nemáme trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které přijde. Přinášejme tedy skrze Ježíše Krista oběť chvály Bohu, naše rty nechť vyznávají jeho jméno“. Amen.

Miroslav Erdinger

(redakčně neupraveno)


zpět ...
© 2005 archa.cz