0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
2. prosince (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
3. prosince (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
4. prosince (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
5. prosince (sobota)
9:00 – 10:00 Snídaně s hostem přes Google Meet
6. prosince (neděle)
9:30 mezinárodní bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Boží hod Velikonoční (8. dubna 2007)
Jan 20; 17

Text kázání (Jan 20; 17):
(17) Ježíš jí řekl: "Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu."

Ukřižován, umřel a byl pohřeb, tak vyznáváme. O pohřeb se podle Janova evangelia postarali stateční členové židovské velerady, Josef z Arimatie a Nikodém, mrtvé tělo důkladně nabalzamovali směsí myrty a aloe, ovinuli lněným plátnem a uložili do hrobu. První den po sobotě ale Marie Magdalská zjišťuje, že s kamenem u hrobky někdo hnul. Předpokládá, že Ježíšovo tělo bylo odcizeno. Svěří se s tím dvěma učedníkům, ti to běží ověřit, a vskutku, tělo v hrobě není, zůstaly po něm jen plátna, tedy zbytky, relikvie.

Jestlipak je plátno, které zůstalo v hrobě, totožné s tzv. Turinským plátnem? Tato textilie byla uctívána již dlouhá staletí, ale stala se senzací, když ji v roce 1896 jeden člověk vyfotografoval a při vyvolávání zjistil, že silueta lidského těla na plátně na fotografické desce vyvstává jako poměrně zřetelná pozitivní fotografie. Nu a na té fotografii se objevily zřetelné rány na rukou nohou, v boku, stopy po bičování a trnové koruně, spousta detailů, které známe z příběhu Ježíšova utrpení. Jako by z toho mrtvého těla jakási energie vytryskla a natrvalo otiskla do látky jeho obrys. Básník Paul Claudel pak ještě dokonalejší fotografie z třicátých let dvacátého století přirovnal k „druhému zmrtvýchvstání“. Zastánci a popěrači i pravosti Turinského plátna se dodnes přou o to, jak se postavit k ne úplně jednoznačným k výsledkům laboratorních rozborů té záhadné tkaniny a obrazu na ní. Je Turinské plátno padělek někdy ze 13.stol., anebo je to plátno, které zahlédli v hrobě Petr a milovaný učedník?

Nevím, nevíme - a budiž nám to srdečně jedno. I kdyby se dalo nade vší pochybnost prokázat, že Turinské plátno je Ježíšův posmrtný rubáš a silueta na něm je otisk jeho těla, naše víra je jistá, založená na Krista, na Krista vzkříšeného, a nějaké hadry z hrobu nepotřebuje. A nejen že je nepotřebuje, ona je nechce, protože překážejí! Hledáme přece Krista živého mezi živými, ne mrtvého mezi mrtvými. Celá ta kultura ostatků, relikvií, jak se v křesťanstvu ujala, je od počátku omyl. Zbytky po Ježíši ukřižovaném, hřebíky a třísky z kříže, i kdyby byly pravé, nemají přece s Kristem zmrtvýchvstalým společného nic. Tělo Ježíše vzkříšeného je tělo oslavené, to není to pouhé pokračování těla, které trpělo rány a potilo se krvavým potem.

Vzkříšení Lazara, to bylo prodloužení úsečky života o další kousek, vzkříšení mládenečka z Naim také, o dceři Jairově ani nemluvě. Vzkříšení Ježíše však bylo přidáním nekonečné přímky k úsečce jeho dnů, či snad vytvoření čtverce nad tou přímkou, život na druhou. Ježíš byl povolán k životu věčnému, oslavenému, jaký tu ještě nebyl, jaký je tu poprvé, on je prvotina těch, kdo zesnuli a zesnou, on není žádná oživlá mrtvola a chodící relikvie.

Ano, je to tentýž Ježíš, jakého Marie Magdalská a učedníci znali, jemuž naslouchali s nímž jedli, jehož je jejich ruce dotýkali, na tom všechna svědectví evangelií trvají. Ale tento Ježíš je jinak, než před tím, způsob jeho bytí je jiný, na tom také trvají.

Marie Magdalská se s tímto jiným a přece týmž Ježíšem setkala jako první a modelově předvedla, jak zdařilé setkání se Vzkříšeným vypadá. I ji to chvíli trvá, než jeho totožnost rozezná, Ježíš se jí nedává poznat naplno hned. Ten domnělý zahradník se ní rozmlouvá, ptá se. Od rozhovoru s ním Maria neuteče, pořád je ale zaměstnána sebou, svým vztahem k zemřelému Ježíši; kam se podělo to mrtvé, co z živého Ježíše zůstalo, to je její problém. A on ji pak v pravou chvíli osloví jménem Marie. V tu chvíli ho pozná a odpovědí je vyznání, osobní vyznání: „Můj mistře“, tak vyznala Marie Magdalská, první vyznavačka vzkříšeného Krista. Ukázala nám, že poznat Ježíš vzkříšeného, porozumět smyslu jeho života a díla včetně zmrtvýchvstání, je svěřeno oblasti důvěrného vztahu „já a ty". Snad nám i předvedla, že když nechci všechno hned, když trpělivě setrvám v rozhovoru s tím neznámým, který mi klade otázky, pak může přijít chvíle, když rozeznám, že je to on, Kristus, že mluví právě ke mně, osobně, jako mistr, učitel života, i mého života.

Žádné okázalé padání do náruče se ale nekoná, naopak zjevený učitel Ježíš říká „Nedotýkej se mne, dosud jsme nevystoupil k Otci".
Jsou to zvláštní slova, jako je zvláštní celé Janovo evangelium. „Nedotýkej se mne“. Proč jí to říká? Copak by se stalo tak hrozného, kdyby se dotkla?

Snad by se nic hrozného nestalo, ale také by jí to nijak nepomohlo. Plný kontakt někdy nepřibližuje, nýbrž vzdaluje. Přímý dotyk Ježíšova oslaveného těla by Marii od Vzkříšeného vzdálil. Smyslový zážitek by ji odvedl od toho hlavního. Však nakonec i ten apoštol Tomáš, neprávem označovaný jako nevěřící, správně pochopí, že by osaháním zmrtvýchvstalého něco pokazil a do jeho ran ruku nestrčí.

Zvláštní slovo, nedotýkej se mne, ještě jsem nevstoupil k Otci. Znamená to, že až vystoupí, bude se moci dotýkat? Možná, že tak to pochopit můžeme a máme, po vstoupení Ježíše do slávy Otce už se bude moci Marie - a my s ní - dotýkat Krista v jeho nejmenších, a také těla Kristova v podobě chleba u jeho večeře, a rovněž budeme moci přiložit ruce k tělu Kristova, či k dílu těla Kristova, jímž je nyní jeho církev.

Vzkříšený Ježíš, jak ho Marie Magdalská poznala, není žádní hmotná relikvie, Ježíš je slovo tělem učiněné, slovo, jež bylo na počátku, Ježíš je vzkaz.

Vzkaz nestačí ohmatat, je třeba porozumět: o to jde, co říká mně, kam mne vede, k čemu nabádá, od čeho osvobozuje, co přede mnou otevírá.

Marii otevřel nový život, novou kariéru, nové, naprosto jedinečné poslání: „Jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i vašem a k Bohu svému i Bohu vašemu“, pověřil jí Ježíš.

To předtím v Janově evangeliu Ježíš nedělal, že by nazýval své učedníky bratry. To teprve po vzkříšení. Teď tedy mají učedníci, - a máme i my - k Ježíši, úzký, rodinný vztah: On je teď naším sourozencem. A spojuje nás novou pokrevní vazbou, novou smlouvou ve své krvi. Po Kristově vzkříšení Ježíšův Otec, je Otcem naším, my všichni jsme sourozenci, a Ježíš je náš bratr.

Přímo od našeho bratra Ježíše zmrtvýchvstalého, tedy přímo od pramene, přebírá Marie poselství, jež zní takto: ?Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu". Je to zvláštní velikonoční poselství, ale ne nečekané. Nejméně od 8. kapitoly je v Janově evangeliu zřejmé, co od počátku lze tušit, totiž že Ježíš jde k Otci, že bude vyvýšen, oslaven, Z hlediska té mise, jež byla Ježíši svěřena Otcem, se vlastně prvního dne po sobotě už nic nového neudálo. Vzkříšení, zmrtvýchvstání, vítězství nad smrtí, jsou v Ježíšově působení přítomny pořád, ne až od neděle ráno.

Velikonoce začínají, když se Slovo stává tělem a završí se, až čas a věčnost splynou v jedno.

Kam Ježíš vystupuje, my nemůžeme. I po Ježíšově vzkříšení zůstáváme v souřadnicích daného světa. Ježíš jde jinam. Jeho vzkříšení je víc než návrat do života, je to zároveň výstup do slávy i odchod od nás. Kam vlastně Ježíš vystupuje, kam jde? Chtělo by se říci mimo čas a prostor. Možná ale stejně výstižné je říci, jde do samého lůna času a do samého ohniska prostoru. On, bratr náš Ježíš, teď přebývá v slávě Boha Otce, máme tam nahoře svého člověka.

Ten Bůh, který byl na počátku, a byl Slovo, se díky našemu člověku Ježíši stal Bohem a Otcem naším. Jsme tedy sestrami a bratřími. To je velikonoční evangelium podle Jana, ta dobrá zpráva, která čeká, až ji rozluštíme a porozumíme. Když ne úplně, to ani nejde, tak alespoň trochu. A víc než pohled na podobu z Turinského plátna pomůže k porozumění pohled na kvítí polní, na všechno, co raší, vykvétá, zelená se a zpívá a chválí. Amen.

Miloš Rejchrt

(redakčně neupraveno)


zpět ...
© 2005 archa.cz