0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
2. prosince (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
3. prosince (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
4. prosince (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
5. prosince (sobota)
9:00 – 10:00 Snídaně s hostem přes Google Meet
6. prosince (neděle)
9:30 mezinárodní bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle po Zjevení Páně (18. ledna 2009)
Přísloví 31; 1 + 4 - 7

První čtení: Jan 2; 1 - 11

Text kázání (Přísloví 31; 1 + 4 - 7):
(1) Slova proroctví Lemuele krále, kterýmž vyučovala jej matka jeho.
(4) Ne králům, ó Lemueli, ne králům náleží píti víno, a ne pánům žádost nápoje opojného,
(5) Aby pije, nezapomněl na ustanovení, a nezměnil pře všech lidí ssoužených.
(6) Dejte nápoj opojný hynoucímu, a víno těm, kteříž jsou truchlivého ducha,
(7) Ať se napije, a zapomene na chudobu svou, a na trápení své nezpomíná více.


Dobrou radu dala královna matka svému královskému synu Lemuelovi. Nejen ať pije s mírou, ale ať se raději vystříhá vína a alkoholu vůbec: v podroušeném stavu by nedokázal správně se rozhodnout a spravedlivě soudit, a přitom na jeho verdiktu závisí osudy lidí, zvláště těch chudých. Možná se mezi řádky ozývá i zkušenost, že některá lidská povolání jsou zvláště riziková, jejich vykonavatelé těžko udrží bezpečnou míru, snadno propadanou závislosti, a proto je lepší abstinence úplná.

Nevíme, jestli i ta další slova pocházejí z úst moudré ženy, anebo jsou již odkazem jejího královského syna, k abstinenci ale nevyzývají, naopak: Opojný nápoj dejte lidem hynoucím – snad jako prostředek proti bolesti, když je hodně zle, a hlavně, víno ať pijí lidé truchliví; tedy víno se tu nabízí jako lék proti depresím a jako droga, která umožňuje otupět, zapomenout na chudobu, bezdomovectví a všelijaká trápení.

Králům víno ne, truchlivým chudákům ano. Slovo jasné a jednoznačné, ale účastníkům prvního Ježíšova zázraku by znělo nesrozumitelně. Však se na vesnické svatbě v Káni galilejské nesešli králové, ani lidé něčím těžce zdeptaní, nýbrž normální svatebčané. Nemuseli nic řešit a rozhodovat, ani si nepřišli léčit deprese. Přišli se veselit, jíst, pít a dobrou vůli spolu mít, jak se sluší při svatbě, při tom nádherném rituálu, jímž muž a žena zahajují společný život, dokud je smrt nerozdělí. Víno, jak víme z žalmu 104, dává lidské tváři ten správný glanc – „až se tvář leskne víc než olej” – víno je tu pro radost lidskému srdci, takže pro svatbu a vůbec pro každé milé obecenství je to správný nápoj.

Zarámování prvního z Ježíšových mocných činů, jímž zjevil svou slávu, je významné. Připomíná, že Bůh v Ježíši Kristu chce zjevit a zjevuje svou slávu v takříkajíc normálním životě bez extrémů, i v životě našem: my nekralujeme, ale také nejsme na tom tak mizerně, že jediným řešením by bylo upít se do úplného zapomnění. Však i mezi absolutní mocí a úplnou bezmocí, mezi kralováním a otroctvím je řada mezistupňů, po kterých se pohybujeme my.

Je ta historka z Káně Galilejské velmi obsažná, vždycky v ní budeme nacházet nová a nová sdělení, sám ten příběh je tak jako ty štoudve, je v nich toho tolik, že nabrat můžeme vždycky jenom trochu. A kdybychom dnes nic jiného nenabrali, než zpozornění nad tím, kam se Ježíš nechal pozvat, nabrali bychom hodně. Ten, o němž pár veršů před tím vyzná Natanael, že je Syn Boží a král Izraele, přijímá pozvání na vesnickou veselku. Pravda, svatební veselice není událost úplně každodenní, ale zase ne výjimečná, patří k životu i docela obyčejných lidí, o kterých se v učebnicích dějepisu nepíše. A Ježíš si dá říci. Nečteme nikde, že by se účastnil večírků celebrit, a není tomu tak, že by se na druhou stranu věnoval jenom malomocným, posedlým a jiným nešťastníkům. On si dá říci i od těch „šťastníků“, kteří si Ježíše zvou, aby byli ještě šťastnější. Ježíš je slovo, slovo Boží, poselství Boží tělem učiněné. A přebývalo mezi námi, a viděli jsme slávu jeho, vyznává evangelista Jan. Přebývalo i uprostřed veselících se svatebčanů v Galilejské Káni.

Proč Ježíš proměnil vodu ve víno? Byl tento počin znamení, ba dokonce počátek znamení, jakýsi prototyp všech jeho skutků; tak co tím naznačil? Dlouho jsem bez dalšího dotazování přijímal výklad, že Ježíš obyčejnou, všední vodu proměňuje ve sváteční víno, tedy vůbec všední den ve svátek. Jenže pramenitá voda není všední, samozřejmá, tuctová, ona je vzácná a čistá a pokorná, voda má rozpuštěné vlasy, voda je krásná a tajemná, jak jsem si všiml, když jsem pár měsíců pracoval jako vrtný dělník u Vodních zdrojů. Když voda vytryskne z hlubin, to vás dojme, to není součást naší ploché všednosti, to je skutečně hlubinná záležitost. A také žádný den není docela všední, každý den má přece někdo svátek nebo narozeniny, a dějí se věci slavné a vznešené i ve dnech, kdy se nic neslaví. Voda a víno nejsou protiklady, obojí je vzácné. A navíc nápoj Božského království budoucího věku, může v této naší časnosti také ublížit: „Nezapomeň na to, Lemueli,“ říká moudrá královna matka. Kdo vládne a řídí, musí se toho skvělého nápoje vystříhat, i kdyby řídil jenom osobní auto. Zaručené čistých a zaručeně neškodných radostí je v naší časnosti málo, převládají ty dvojznačné, po kterých může hodně bolet hlava a které mohou zle ublížit.

A přece proměnil Pán vodu ve víno. Proč? Jan Kalvín, jehož postřehy bych v tomto roce 500. výročí jeho narození rád tu a tam i v kázáních uplatnil, ve svém komentáři k Janovu evangeliu nabízí výklad, který nás od symboliky vody a vína vede k lidským vztahům.

Veskrze kladnou úlohu v té příhodě podle Kalvína sehrála Maria, matka Ježíšova. Všimla si, že se schyluje k obecnému rozladění a velké ženichově ostudě. Patřilo k povinnostem ženicha a podnes patří, aby se postaral o náležité množství dobrého pití. A Maria ještě dřív, než si toho hosté všimnou, se obrátí s důvěrou na svého syna: „Vína nemají…“. Pravděpodobně nežádá zázrak, vždyť s Ježíšem jako divotvorcem nemá ještě žádnou zkušenost, ale třeba by Ježíš mohl poutavě promluvit a společnost zabavit, než by se ta trapná situace vyřešila a nějaké víno se někde sehnalo. Marii jde především o toho nešťastného ženicha, s ním cítí, chce mu pomoci.

Marie je žena pozorná, vnímavá, měla „sympatii“, tak doslova to Kalvín píše, a užívá toho slova stejně jako my dnes slova empatie. Marie se dokázala vcítit, za to ji Kalvín velmi chválí a vyzývá nás, abychom na ni pamatovali jako na svou vůdkyni ke spáse a následovali její víru.

Ježíš ale Marii nevyhoví, naopak jako by se ohradil proti tomu, co po něm matka chce. „Co mně a tobě, ženo, ještě nepřišla hodina má.“ Podle Jana Kalvína to Maria zástupně schytává za nás. Marie přece nic špatného neřekla, ale Kristus promluvil takhle jasně a tvrdě proto, aby preventivně bránil výkladu, že zázrak se stal na přímluvu Marie. Ježíš je autorem zázraku, sláva Kristova nesmí být umenšena slávou Marie ani o kousek. Ježíš tedy neútočí na Marii ale na ty, kdo ji nadměrně uctívají a ukrádají tak nejvyšší čest a úctu Bohu, která jen jemu náleží a žádnému stvoření nenáleží, ani Marii ne. Tolik Kalvín.

Četli jsme, že čtyři učedníci, kteří tam byli také, po uskutečněném a vychutnaném zázraku uvěřili. Ale Maria uvěřila v Ježíše, Syna Božího ještě dřív, než se zázrak stal. „Udělejte, cokoli vám nařídí“ - tato slova jsou vyznáním Mariiny víry. Poznávacím znamením víry je, že nenařizuje Bohu, co on má pro nás udělat, co má nalít do našich kalichů, či co nám má pěkného povědět, ale že se ptá, co mám dělat pro Boha a pro bližního já, co máme dělat pro něj my, co od nás chce. Ne, jak já chci, ale jak on chce, tak se staň. Udělejte, co vám nařídí, i když ještě nevíme, co nařídí, k čemu to všechno bude dobré. Možná, že ani Marie neměla tušení, jak to bude dál, měla ale důvěru v Krista. Důvěru, kterou si nenechala zbourat ani tím, že ji před tím její syn Ježíš nevyslyšel, ba že ji pokáral. Nenechat se odradit, od důvěry v Krista, od poslušnosti jeho hlasu i tehdy, když nás nevyslýchá, když je hluchý k našim nápadům a prosbám, když nás kárá, to už je mistrovský kousek velmi vyspělé víry a Marie nám ho předvedla. Ano, ať i pro evangelíky je Marie vzorem, neboť Marie se umí vciťovat a důvěřuje Ježíši.

Přece jen ale k čemu by nám byla Marie, kdyby tu nebyl Kristus, kdyby nebyl v Káni Galilejské, kdyby nepřišla jeho hodina. Sice Ježíš jednoznačně řekl, že jeho hodina ještě nepřišla, ale chvíli po té už přišla a Ježíš začal zjevovat svou, tedy Boží slávu. To je ta největší podivuhodnost příběhu z Káně Galilejské: hodina, kdy bylo třeba zachránit ženicha před ostudou a vůbec svatbu před nezdarem, ta hodina, kterou tak dobře vycítila pozorná Marie, a hodina, kdy podle Božího plánu spásy měl Ježíš zjevit Boží slávu, se sešly. Boží čas milosti a čas naší nouze se potkaly. Ne proto, že my si to přejeme, ne proto, že se za to někdo přimluvil, ale že Bůh tak chce. Boží sláva – divme se tomu a radujeme se – vyšla vstříc i lidským tužbám a dala nalézt, co my lidé hledáme. Ženich byl pochválen, správce hostiny, novomanželka jistě také ráda slyšela, že si vzala báječného muže, který to všechno umí tak perfektně zařídit, to manželství odstartovalo krásně, svatebčané asi i dobře jedli, skvěle pili, hodovali a jistě i velmi dobrou vůli spolu měli.

A to byl počátek Ježíšových znamení. Nejen první v řadě, ale prototyp těch dalších. Všechna znamení, který Ježíš předvedl, všechno co konal a v Duchu utěšiteli, potěšiteli koná dál jen proto, abychom život měli, hojně měli, žádnou ostudu abychom neměli. Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, aby i všechna pozemská dobra, včetně vína a jiných nápojů opojných, nám byla k užitku a k pospolitému sdílení, abychom na své trápení mohli zapomenout, z úzkostí a smutků se pozvednout, neboť útěchou i povzbuzením je nám tichá, ale mocná Kristova přítomnost, na našich veselkách i neveselkách uprostřed našeho života, v Káni Galilejské i Praze evropské. Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz