0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
26. listopadu (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
27. listopadu (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
29. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Laetare (22. března 2009)
Marek 10; 35 - 45

První čtení: Izaiáš 51; 17 - 23

Text kázání (Marek 10; 35 - 45):
(35) Přistoupili k němu Jakub a Jan, synové Zebedeovi, a řekli mu: „Mistře, chtěli bychom, abys nám učinil, oč tě požádáme.“
(36) Řekl jim: „Co chcete, abych vám učinil?“
(37)Odpověděli mu: „Dej nám, abychom měli místo jeden po tvé pravici a druhý po levici v tvé slávě.“
(38) Ale Ježíš jim řekl: „Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já piji, nebo být pokřtěni křtem, kterým já jsem křtěn?“
(39) Odpověděli: „Můžeme.“ Ježíš jim řekl: „Kalich, který já piji, budete pít a křtem, kterým já jsem křtěn, budete pokřtěni.
(40) Ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž jsou připravena.“
(41) Když to uslyšelo ostatních deset, začali se hněvat na Jakuba a Jana.
(42) Ježíš je zavolal k sobě a řekl jim: „Víte, že ti, kdo platí u národů za první, nad nimi panují, a kdo jsou u nich velcí, utlačují je.
(43) Ne tak bude mezi vámi; ale kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;
(44) a kdo chce být mezi vámi první, buď otrokem všech.
(45) Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“


Milé sestry, milí bratři,

text, který jsem četl, má téměř totožnou paralelu v Matoušově verzi evangelia. A také text, který mu předchází, je totožný. Třetí předpověď utrpení. „Byli na cestě do Jeruzaléma a Ježíš šel před nimi; byli zaraženi a ti, kteří šli za nimi, se báli. Vzal k sobě opět svých Dvanáct a začal mluvit o tom, co ho má potkat. „Hle, jdeme do Jeruzaléma a Syn člověka bude vydán velekněžím a zákoníkům, odsoudí ho na smrt a vydají pohanům, budou se mu posmívat a poplivají ho, zbičují a zabijí; a po třech dnech vstane“ (Marek 10; 32 - 34). To jsou dost silná slova, kterými Ježíš hovoří o své nejbližší cestě a jakkoliv vrcholem není utrpení a smrt, ale vzkříšení, působí spíše sevření a úzkost, než že by vedla k touze tou cestou s Ježíšem jít.

O to víc nás překvapí přání Jakuba a Jana. Jakoby jim ta předchozí Ježíšova slova nedocházela, jakoby jim unikal jejich význam, možná jim ani nevěřili, protože si něco takového neuměli představit. Že by jejich Mistr trpěl? A dokonce na kříži? Ne, taková smrt je přece určena zločincům a rebelům a politickým odpůrcům. Ale Ježíši a něco tak hrozného? To ne! A ta závěrečná poznámka o vzkříšení? Tak to si teprve nikdo neumí představit, to snad ani neslyšeli.

A tak se ptají. „Mistře, chtěli bychom, abys učinil to, oč tě požádáme“. Proč ne? Co to je? Možná bychom čekali nějakou významnou reakci na to sdělení o utrpení, možná snaha po vysvětlení. Slyšeli jsme dobře? A jestli jsme ti, Ježíši, rozuměli, tak nám tu povídáš, že tě odsoudí a budou se ti posmívat a ponižovat tě, a pak tě zabijí. Ale to ne, to přece ne, chce se nám podsunout těm dvěma bratrům do úst. Tak již jednou reagoval apoštol Petr na Kristova slova o utrpení. Přání je však překvapivé a míří k „nejvyšším místům“. Chceme místo po tvé levici a pravici ve tvé slávě, v Božím království. Snad podlehli představám, že se Ježíš ujme vlády na hoře Sion a odtud otevře cestu k Božímu království. Snad se i chystali s Kristem vládnout, mít podíl na moci. No, když již jsou ti učedníci, kteří tak věrně kráčí se svým Mistrem dnem i nocí, tak proč z toho něco jednou nemít, proč nevyužít nějaké možnosti a sáhnout po moci?

Sice příliš přímočaré, prvoplánové, ale mohlo by to fungovat. Nabízí se laciná aktualizace o využití moci, přidělování trafik v každé době atd. Ne, nepodlehněme. Trochu nás ovšem zamrazí.

A možná víc nás zamrazí, než kdybychom se zabývali již zmíněnou verzí Matoušovou. Tam totiž o to stejné žádá Krista Pána matka těch bratří. „Tehdy k němu přistoupila matka synů Zebedeových se svými syny, klaněla se mu a chtěla ho o něco požádat“. Ježíš ji vyzval a ona žádá o to stejné pro své syny, oč žádají sami synové. Zde ovšem budeme vstřícnější. Matka žádá pro své syny to nejlepší. Tomu rozumíme. Možná že i naše empatie stačí k tomu, abychom pochopili přání matky. Která by nechtěla to nejlepší pro své děti. Jenomže ani ta matka, ani její synové, jakkoliv jsou Ježíši dlouhodobě co nejblíže, neví, co říkají, neví, co vlastně chtějí.

Nevíte, oč žádáte“. Vůbec se zdá, že ti dva jsou dost mimo souvislost Ježíšovy cesty, jakkoliv po ní jdou spolu s ním. Není to totiž cesta triumfalismu, není to laciné vítězství, není to rovnou „to nejlepší“. Kristovská cesta je cesta kříže. Slyšíme na ni dost zřetelně, že k životu patří utrpení, že se mu člověk jen tak nevyhne. Utrpení nelze od života odpreparovat. Lze ho jen nést a záleží na tom, jak ho člověk nese, jaký mu dá smysl, jak ho přijme, případně s kým ho nese, kdo mu pomáhá. Ale kříže člověka, nás, nikdo nezbaví. Dovolím si poněkud troufalý příměr: Asi jako když Ježíš nese svůj těžký kříž na cestě na Golgatu, padá pod ním, nemůže ho unést. Přistoupí Josef z Arimatie a kříž Ježíši vezme. Což ovšem neznamená, že z něj snímá jeho skutečný, niterný kříž, který na sebe Ježíš bere, ono utrpení a smrt pro záchranu člověka, ale pomáhá Kristu zmučenému jeho kříž, tedy nástroj pro vykonání rozsudku, nést. „Chceš-li kdo za mnou přijít, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne“, říká Ježíš na jiném místě. Neříká, odlož svůj kříž, ani neříká, nic se neboj, člověče, jedno kouzelné mávnutí a kříž přestane být křížem, jeho tíže zmizí. Nic takového. Vezmi jej a pojď za mnou. A přece se něco mění. Ten kříž dostává smysl. Cesta s vlastním křížem za Kristem nás přivádí ke Kristovu kříži. Je vztyčen pro naše kříže, pro naše utrpení, pro naše selhání, pro náš hřích. U Kristova kříže se zastavujeme, abychom zaslechli ta tichá, v hluku světa téměř neslyšitelná slova: „Člověče, neboj se, Slož to všechno tady a jdi dál. Pokračuj ve své cestě. A nezapomeň se vracet, budeš to potřebovat“. Ten kříž má každý člověk jiný, jinak těžký. Jen jeho nositel však o té skutečné tíži ví. Nikdo jiný.

Někomu se nese lépe, jinému hůře. Nikdo druhý to nemůže posoudit. A přece, ten, jehož kříž byl vztyčen tam v tom místě lebek za hradbami Jeruzaléma, ten to ví. Proto každého z nás pod ten svůj kříž zve.

Ježíš hovoří s těmi dvěma o kalichu a křtu. „Můžete pít kalich, který já piji a nebo být pokřtěni křtem, kterým jsem já pokřtěn?“ A zase nás překvapí téměř překotná, evidentně nepromyšlená odpověď, - ne, nebudeme se zdržovat, ať nám náš Mistr rychle řekne, že můžeme sedět vedle něj, jak chceme, nenecháme si to problematizovat. Nebo: cesta utrpení, cesta martyria je naší cestou k cíli. Můžeme pít tvůj kalich být pokřtěni tvým křtem. Tak. Ale o jaký kalich a o jaký křest se jedná? Co ty pojmy vyjadřují?

Pít kalich je starozákonní vyjádření utrpení. Četli jsme v Izaiášově proroctví ty obraty: „Pila jsi z Hospodinovy ruky pohár jeho rozhořčení, ten kalich, pohár závrati jsi vypila až do dna… Hle, beru ti z rukou ten pohár závrati, ten kalich, pohár mého rozhořčení, už nikdy z něho nebudeš pít“. Neodpustím si jednu poznámku k tomuto textu: Utrpení není nekonečné. Bůh to tak nenechá, nenechá jeruzalémskou dceru trvale trpět. Utrpení má svůj konec. Je silné, bolavé, ten pohár je k neunesení hořký, ale není to konečná pro člověka. Utrpení je vystřídáno darem svobody a radosti. Ani ve vztahu k nám Bůh nedopustí, aby utrpení k nám mělo poslední slovo.

Proto, také proto, milé sestry a milí bratři, hle, veselme se a jásejme, jak nám nabízí název dnešní neděle, veselme se a jásejme a můžeme radostí i tančit, ten kalich vypije do dna jediný. Spasitel a Pán Ježíš Kristus. Ten kříž je vztyčen pro něho. Za nás. Místo nás. Pro naše spasení. Až budeme za chvíli stát kolem Kristem prostřeného stolu a upíjet lahodné červené víno, připomínejme si, že ten Kristův kalich byl k smrti hořký. Pijte z něj všichni. „Tento kalich je ta nová smlouva, zpečetěná mou krví. To čiňte, kdykoliv budete píti, na mou památku. Kdykoliv jíte tento chléb a pijete tento kalich, smrt Páně zvěstujete, dokud nepřijde“.

Podobně je tomu se křtem. Křest, u kterého vnímáme mimo jiné symboliku pohlcení vodami, konec starého člověka, a ten také znamená utrpení a smrt. Našli bychom také starozákonní tóny na dané téma.

V žalmu šedesátém devátém čteme: „Zachraň mne můj Bože, vody mi pronikly k duši. V bahně hlubiny se topím, není na čem stanout. Do hlubokých vod se nořím… volám do umdlení… Boha vyhlížím až zrak mi vypovídá“. (Žalm 69; 2 - 4). Pro apoštola Pavla je představa spojení křtu se smrtí, vyjadřující odložení, opuštění minulosti v naději nové, Boží skutečnosti, základem jeho výkladu o křtu. „Před kalichem radosti v království Božím musejí učedníci počítat s kalichem utrpení a každý člověk musí počítat se skutečností smrti“, píše Pokorný ve výkladu evangelia podle Marka. Tedy takovou cestou mohou učedníci jít. Ale usilovat na základě této cesty o prvenství v Božím království, to ne. To je věc Boží, nikoho jiného. V celé historii života církve mnozí pro Krista trpěli. Mnozí procházeli pronásledováním, záští, mnohým bylo křivděno. Ale to je cesta Kristových učedníků, to je neopravňovalo a neopravňuje až dosud, aby mistrovali církev, aby si na základě toho brali právo v církvi a o církvi rozhodovat.

Co je a nejen je ovšem může opravňovat je skutečnost, o které Ježíš mluví vzápětí. „Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vašim služebníkem. A kdo chce být mezi vámi první, buď vašim otrokem“, říká Ježíš a dodává: „Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé“. Cesta solidarity, cesta pomoci, spolulidství, lidské blízkosti, to je ta skutečně smysluplná cesta, která otevírá možnost být mezi prvními. Ježíš tu neříká, kdo chce mít své místo v Božím království jisté, kdo chce mít právo v církvi rozhodovat a tak dál. Ne. Kdo chce být mezi vámi první. Prvenství v Ježíšových očích mám jinou kvalitu. A chceme-li si hrát se slovíčky, řekneme: má kvalitu kvality života bližního, člověka, kterému bylo pomoženo a jak bylo pomoženo.

Milé sestry a milí bratři, být první nebo mezi prvními, to není žádná lehká věc. Přes účelové mučednictví, přes utrpení záměrné, aby byl člověk první, cesta nevede. Přes bližního v nouzi, přes člověka nemocného, vyloučeného ze společenství, přes toho, kdo si pro své stáří, nemoci nebo z jiných důvodů nemůže sám zajistit kvalitní, důstojný život, přes umírajícího, kterému dáme napít, plačícího, kterého potěšíme, tudy vede cesta. Možná řeknu něco, co bude znít v kostele, mezi křesťany, divně. Ale vezměme to přes slova Krista Pána: „Kdo chce být první, buď služebníkem všech“. A tak teď ta mezi křesťany podivná, nehodící se slova: Stojí za to usilovat o to být mezi prvními. Usilujme o to. Derme se dopředu. Má to smysl. Sám Kristus Pán nás k tomu navádí. Tak jdeme do toho, ne? Příležitost čeká na každém kroku. Amen

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz