0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
12. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
16. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle po Velikonocích (26. dubna 2009)
Ezechiel 34; 31

První čtení: Jan l0; 7 - l6

Sestry a bratři, milí přátelé.
Východiskem i vyústěním našeho společného rozvažování zvěsti Písem bude přečtený oddíl o dobrém pastýři. Jeho podstatné sdělení nacházíme už ve Starém Zákoně, například u proroka Ezechiela 34; 3l, kde čteme: „Budete mými ovcemi, ovcemi, které já pasu, vy lidé, a já vám budu Bohem, je výrok Hospodinův“.

Pastýř ovcí své stádo vede, to platilo ve starověku i platí to pořád. Ani v 21. století ovečky své chování nezměnily; například se nenaučily vycítit vodu a potravu na poměrně velkou vzdálenost tak, jak to dovedou jejich hovězí kolegyně. Ovečky musí být k napajedlům a na dobré pastviny dovedeny, samy cestu nenajdou. Stádo krav je třeba hnát, stádo ovcí vést.

Pastýř má vůdčí roli, je vůdce. Když jsem si k oddílu o dobrém pastýři pročítal komentář od Rudolfa Bultmanna, uprostřed jeho pojednání jsem narazil na větu, která zazněla jako zvon do ticha. Ty ostatní zněly učeně a složitě, tato zněla statečně a prostě: "Jediným vůdcem ke spáse je Ježíš". Ta kniha byla napsána za nacistického režimu. Napsat v roce l94l, že jediným vůdcem, doslova jediným Führerem ke spáse je Ježíš, to přece mohlo být hodnoceno jako provokace, jako odmítnutí bezvýhradné loajality říšskému Vůdci. Autor komentáře k evangeliu Janovu - německý teolog, o němž není známo, že by se nějak podílel na odboji proti nacistickému režimu, měl nicméně odvahu a potřebu tuto větu uvést. Velmi mne to potěšilo: je to znamením, že kdo se poctivě zabývá Ježíšem a hlas jeho slyší, ten se nenechá svést všelijakými svůdci, fýrery, lotry a zloději lidských duší. A navíc, bude pociťovat nutkání povědět či napsat, až i provokovat, prostě vyznat, že jediným vůdcem ke spáse je Kristus a není v žádném jiném spasení. Na tom stojíme a nemůžeme jinak.

Dobrý pastýř - budiž, na tom si stojíme. Ale co ty ovce? To máme být my? Ta tupá, stádovitá zvířata, co moc nepřemýšlejí, jen se pasou a jsou užitečná pro toho, kdo o způsobu jejich užití rozhodne? My přece se nechceme chovat jako ovce, máme svůj rozum, kam a kdy se půjdeme napít a najíst, o tom chceme rozhodovat my! Aby nad námi někdo uplatňoval nějakou vedoucí úlohu, tomu jsme snad už jednou pro vždy klíči odzvonili. Jsme přece svobodní lidé, svobodné osobnosti, už jsme dospělí, nejsme děti, natož abychom byli či chtěli být ovce.

Jenže chtít nestačí. Něco z těch oveček, co potřebují vedení, máme v sobě my lidé napořád. Svoboda – to je nádhera, to je jako modré nebe nad námi, ohromné, závratné. Svoboda je Boží, svoboda, to je poloha či vlastnost svatého Boha, a ke svobodě nás Kristus povolává, ke svobodě vede Hospodin z všelijakých zajetí svůj lid. Ale svoboda je tak velká, že ji neobsáhneme, nevíme si rady, jak s ní nakládat, a v tomto ohledu jsme jako ovce, snadno zabloudíme, motáme se v kruhu. Nevíme, co je pro nás dobré, co nám skutečně prospívá a kudy k tomu vede cesta. A poněkud tupě stádovití jsme také, vždyť například co jiného jsou tak zvané módní trendy, než podléhání vkusu většiny. Jde o to, kým se necháme vést, kdo bude naším pastýřem. Mít pastýře Krista, stát se ovečkou Páně, to není degradace našeho lidství, naopak, to nás pozvedá, to nám sluší. Naslouchat hlasu dobrého pastýře, nechat se vést, užívat si i příslušnosti ke „stádci“ dobře vedených ovcí, tedy těšit se ze společenství církve, to nás potěšuje, to nám dělá dobře. K stádovitosti Kristových ovcí se rádi hlásíme a necítíme se zařazením mezi ovce pastýře Ježíše tupě a nesvobodně.

Ježíš Kristus je pastýř jedinečný, vždyť „duši svou klade za ovce“. Kristus život svůj pokládá za lidi. Ježíš je vůdce, který sám sebe až do vylité krve a probodeného těla nasazuje pro ty a za ty, které vede. Sám pojem vůdcovství naplňuje novým obsahem: přece vůdcové a vojevůdcové a držitelé vedoucích úloh potřebují a jaksi to mají v popisu své role, aby ti, které vedou, pro ně prolévali krev, pot a slzy. Tady je to naopak. On nepotřebuje vojáky, bojovníky, kteří budou statečně šířit jeho věc, obhajovat jeho čest, až pro něj život položí. On klade život za nás. Skončil čas Božích bojovníků, kteří bojovali a umírali za svého Boha.

Máme-li dnes hledat svou identitu tváří v tvář islámu například, pak si všimněme, že za svého Boha, jeho velikost a čest křesťané umírat nemají: to je zpozdilé, to je dávno pryč! Přece náš Bůh v Kristu zjevený za nás život položil, abychom my nemuseli za něj život pokládat, naopak, abychom ho od něj přijímali, abychom se o život s druhými dělili. Abychom život svých bližních také ctili, chránili, a když na to přijde, také jej bránili. „Velí i život položit pro spásu svých bližních“, tak to vystihuje slavná, možná až moc bojovná píseň „Kdož jste Boží bojovníci“. Položit život pro spásu bližních, to je ale zdařilá formulace: vskutku Kristovi bojovníci nebudou pokládat i život za Boha, ten to nepotřebuje a nechce, žádné svaté války nepovedou, ale jsou připraveni v poslušném následování dobrého pastýře za své bližní i život položit, když to bude třeba.

Kristus je výlučný pastýř, jedinečný, a sám o sobě takové svědectví vydává. Skoro bychom čekali, že ta výlučnost se bude týkat i těch jeho ovcí. Vždyť mezi ním a těmi, které vede, je vztah veliké blízkosti, poznají se po hlase. „znám ovce a ony znají mne". Už jen krůček schází, aby se řeklo "mám jen tyto své miláčky a nemám jiné". Jenže tento krůček schází a místo něj je tu velký krok nasměrovaný úplně jinam. Ten dobrý a jediný pastýř praví: "Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince.“ Lépe přeloženo, které nejsou z tohoto stáda – však Kristův lid jako to stádo je v pohybu, putuje, není vtěsnán do nějakých uzavřených církevních stájích či dokonce klecích. Je tu ještě nějaké jiné stádo, jsou tu někde ovce, říká Pán Ježíš, které já pastýř také vedu. Vy je neznáte, jejich existenci snad ani netušíte, o nich vím jen já.

Skutečně zvláštní, trochu záhadné slovo a žádný jeho výklad není uspokojivější než jiný. Máme si za ty jiné ovce dosadit křesťany z pohanů a ne z židů? Nebo jsou to křesťané prostě z jiných dob? Jsou to snad příslušníci docela jiných náboženství, jiných civilizací, snad i mimozemských? Jsou to bytosti jiné než lidské? S jistotou nevíme. To ví jenom ten, který nám neřekl všechno, neodhalil všechna Boží tajemství, i když nám dokonale zjevil Boží vůli. Proto víme, že obsah těch Božích tajemství není děsivý. Je to tedy dobrá, radostně vzrušivá novina, že těch ovcí, které slyší jeho hlas je víc, než kolik my dovedeme spočítat. Že jsou jinde, než máme my zaznamenáno v církevních matrikách, kartotékách a sociologických průzkumech. A kdo ví, třeba jsou to buddhisté, kteří také jeho hlas slyší. Nebo jsou to ti, kdo se nehlásí k žádnému vyznání, ale mezi nimiž a pastýřem Ježíšem je jakási blízkost, kterou my nedokážeme pojmenovat a změřit. Možná jsou to všichni hodní lidé kdekoli na světě -křesťané anonymní, kristovci bez Kristova jména. Buď jak buď, nejsme jediní, které Kristus považuje za ty své. Jednou se to tajemství odhalí: až všichni budou v jednom jediném velkém ovčinci, pak zjistíme, koho tím ten dobrý pastýř mínil. Do té doby se poddávejme jeho vedení a trvejme na tom, že on je jediný. A zároveň v pokoře přijměme, že my jediní nejsme.

Skončím vzpomínkou. Před bezmála třiceti lety jsem slyšel kázání, které mi utkvělo v paměti. Ne celé samozřejmě, ale jedna jeho věta. Zněla: "Máme dobrého pastýře". Tu větu zopakoval kazatel vícekrát. Nevím, jestli tím něco sledoval, nebo si toho opakování ani nevšiml. Ale ať ty důvody opakování jedné věty byly jakékoli, ta výpověď ve mně uvízla, v té zlé době zrovna potřebovala uvíznout. "Máme dobrého pastýře,“ to je prostinké vyznání a přitom tak výstižné. Těžko k němu něco dodat, vždyť když máme dobrého pastýře, Pána Ježíše, tak co nám schází. A i když nám někdy přece jen něco schází a my bychom uvítali větší dávku životního štěstí, víc pohody v lidských vztazích i trochu víc toho normálního zdraví, zůstává potěšení, kterým se všechny ovce ze stáda Kristova mohou těšit: Máme dobrého pastýře. Amen


Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz