0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
6. neděle po Trojici (19. července 2009)
Matouš 5; 21 - 24

První čtení: Genesis 31; 36 + 38 - 41 + 43 - 46

Text kázání (Matouš 5; 21 - 24):
(21) Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ‚Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘
(22) Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu.
(23) Přinášíš-li tedy svůj dar na oltář a tam se rozpomeneš, že tvůj bratr má něco proti tobě,
(24) nech svůj dar před oltářem a jdi se nejprve smířit se svým bratrem; potom teprve přijď a přines svůj dar.


Spory s druhými lidmi, dokonce i těmi nejbližšími, patří k životu. A ke sporům patří i větší či menší míra emoce, zvané hněv. Bible je plná příběhů, kdy se naši praotcové na sebe rozhněvali. A když čteme Nový Zákon, zjišťujeme, že ani společenství církve Kristu věrné není a nebude ušetřeno dusivých napětí a hněvivých sporů. My teď v kobyliském sboru prožíváme období zvláštní milosti, která určitě nebude na věky, totiž že žádných svárů, hněvů a nevraživostí ani ve staršovstvu, ani v širším společenství není. Takže za tuto milost děkujme, užívejme si jí a pokud na nás je, pracujme na tom, aby trvala dlouho. Je ale dobré být připraven předem a vštěpovat si určité zásady, jak spory řešit, když přijdou.

Ježíš dává posluchačům svého kázání jednu radu docela praktickou: doporučuje dohodnout se dřív, než dojde k soudnímu jednání. U soudu totiž soudce třeba právě mně nedá za pravdu a spor vyhraje protivník. A ne nutně proto, že soudce je podplacený, ale prostě proto, že on tu mou kauzu vidí jinak, s odstupem, zatímco mne užírá pocit ukrutného ublížení. Do všech sporů i od těch, které nevyústí až v soudní proces, třeba i do sporů mezi rodiči a dětmi, do sporů mezi členy staršovstva, donášejme si ochotu zastavit se na půl cesty, sebe sama se zeptat, zdali se mi skutečně děje nebetyčná křivda, či zda nebyla zraněna jenom moje ješitnost, mé přecitlivělé já? Stát za svou pravdou, neopustit ji, když v tomto hříšném a převráceném světě nevítězí, to je křesťanská ctnost. Právě tak ale je křesťanskou ctností odvaha udělat otazník za svými pravdami, sám sebe se zeptat, jestli to mé právo je vskutku oprávněné, jestli skutečně hájím pravdu a spravedlnost, nebo jestli náhodou nehájím jen svou umíněnost.
S touto otázkou pak souvisí další: stojí ten můj spor za to, aby se v něm pokračovalo? V rozhlasové hře Proces o oslí stín Friedrich Dürrenmat líčí, jak v thráckém městě Abdéře vypukl spor o to, komu patří stín osla, zda majiteli zvířete, nebo tomu, kdo si zvíře pronajal jako dopravní prostředek. Spor graduje, až přeroste doslova v požár, v němž město lehne popelem. Tak jak to je: nejsou naše spory dohadováním o oslí stín? Nezpůsobím trváním na svém právu, když ne přímo požár, tedy hodně kouře a dusno, v rodině, ve sboru, na pracovišti? – Jen si pouštějme k tělu takového otázky, třeba právě ony nás zastaví na půl cesty a požár nevypukne.

Pán Ježíš tedy dává docela praktické rady, které si může přivlastnit s užitkem i kdokoli nevěřící. Dává ale navíc také věřícím směrnici, jak propojovat zbožnost s mezilidskými vztahy: Na cestě do chrámu si vzpomeneš, že mezi tebou a bratrem či sestrou leží stín. A tentokrát ne oslí stín, nýbrž skutečný tmavý stín viny. Někdo proti tobě něco má – tvůj křesťansky školený instinkt, tvé svědomí, ti řekne, že právem TY jsi mu ublížil, a je to tvoje vina. Nu a v tom případě udělej: zastavit stát, a vydej se za tím, vůči komu ty jsi viníkem. Usmířit se, to je, oč tu běží! Někdy to spraví stručná a krátká prosba za odpuštění, jindy bude třeba nejdříve napravovat spáchané škody, pokud to jde – a pak teprve, běž do chrámu vykonat smírčí oběť, říká Ježíš. Podržme v paměti stanovenou posloupnost: nejdříve smíření, náprava mezilidského vztahu, pak teprve smírčí oběť. Ne naopak. Zbožní lidé jsou v pokušení, že prosbu „odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům“, budou opakovat třeba několikrát denně, ale jak to u nich tou modlitbou začíná, tak to i končí: jako by modlitba za ně vykonala, co mají vykonat oni. Smíření, to je práce, to je námaha, a kdybychom se stokrát denně modlili Otčenáš, v slzách se rozplývali nad svou provinilostí, kdybychom u Večeře Páně hluboce prožívali svou nehodnost – nic z toho z nás nesejme práci, která čeká na nás: zajít za tím, komu jsem ublížil a vůči němu jsem se zachoval nehodně, a říci: „Odpusť bratře, odpusť sestro.“

Četli jsme, že Lában byl se svým zetěm Jákobem ve sporu. Když si příběh o jejich soužití přečteme celý, zjistíme, že se vůči sobě provinili oba. Jákob se hněvá, že ho Lában vykořisťoval. Léta u něj dřel jak čeledín, za to dostal všeho všudy dvě Lábanovy dcery, z nichž jedna ani nebyla hezká a byla mu vlastně vnucena. Šest let pracoval u Lábana za minimální mzdu. Jákob je rozčílený, hněvá se a částečně má pravdu. Když mu Lában místo vytoužené Ráchel vydal Líu, oklamal ho. A vůbec, pracovní smlouva s Lábanem byla hodně děravá. Jenže Jákob jako by zapomněl, že sedm let práce takříkajíc za hubičku od Ráchel si usmyslel on, to byl jeho nápad. A když se ho později Lában zeptal, jakou chce mzdu, Jákob řekne, že nechce nic, jen si ponechá strakatá kůzlata, která se narodí v Lábanových stádech, pak provádí všelijaké podivné čáry, aby se rodila právě jen strakatá mláďata, čili on vůči Lábanovi také nemá čisté svědomí. Když se pak rozhodne od Lábana odejít, dá se to dle zvyklostí kraje hodnotit jako útěk, útěk s kořistí, tedy krádež.

Četli jsme, že Lában Jákoba na útěku dohnal. Nejlepší obrana ale někdy bývá útok, a tak se Jákob do tchána dost tvrdě pustil, obvinil ho ze špatností, které spáchal, i z těch, které nespáchal. Ano, tak to chodí od počátku světa. I mezi praotci lidu Bohem vyvoleného a požehnaného to tak chodí.

Všimněme si ale nádherného zvratu, skutečného obrácení, které se také někdy stává: uprostřed zlého sporu, uprostřed seznamu letitých křivd a nespravedlností ti dva rozhněvaní muži jako by v předstihu zaslechli Ježíšův návod, zarazí svůj hněv a začnou pracovat na svém smíření, které nebude snadné. Někdy stačí podat ruku a říci odpusť, někdy je ale třeba učinit i všelijaká opatření, náročná a nákladná. A tak Lában přišel s jasně stanovenou podmínkou, že další ženy už Jákob nepojme, a Jákob na to přistoupil. Je někdy nutné, aby došlo ke skutečnému smíření, dohodnout se na podmínkách, určit hranice, kam až sahají moje práva a odkud ty se staráš o své věci na svůj účet a na svou odpovědnost. Součástí smíření mezi zetěm Jákobem a tchánem Lábanem bylo, že zbudovali valy. Železná opona to ale nebyla, val se dal překročit: ta hranice vznikla, aby mohli snáze žít v míru, bez obviňování, že jeden druhého okrádá a poškozuje ho.

Když takto vytvořili dobré předpoklady k dalšímu pokojnému soužití, připravil Jákob obětní hod. Však co by to bylo za smíření, kdyby nebylo takovýmto hoden završeno, jaképak by to bylo smíření a odpuštění, nový počátek, kdyby si ho křesťané nemohli vychutnat u Večeře Páně! Minulý týden jsme byli na Slovensku a jistě všichni účastníci mi potvrdí, že jsme tam byli velmi vstřícně a bratrsky přijati, od našich sester a bratří luteránů, především ale od Slováků vůbec. Jak to tak vypadá, ten val, který jsme postavili rozdělením společného státu, napomohl k léčení starých křivd, skutečných i domnělých. Těšíme se, že někdy recipročně uvítáme u nás ve sboru naše sestry a bratry z Kežmaroku a že tomu společenství rozdělených dáme pointu společným hodováním u stolu Páně, tam si potvrdíme, že silnější než všechna rozdělení je spojení láskou našeho společného Pána, který je na věky jeden a nerozdělen.

Nu a nakonec bych chtěl připomenout varovné Ježíšovo slovo, že kdo se hněvá na bratra, bude vydán soudu, kdo ho snižuje, bude vydán radě, a kdo bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. Znamená to, že i když se nám snad podařilo nikoho nezabít, nebo dokonce ani kuřeti bychom neublížili, neboť jsme vegetariáni, přesto nás přikázání „nezabiješ“ usvědčuje z toho, že jsme lidé hříšní a na Boží milost odkázaní. Máme proč volat „odpust nám naše viny“. Trestní rejstřík od lidské justice máme nejspíše čistý, ale v tom rejstříku od Božího osudu asi máme spoustu záznamů: vždyť proti šestému přikázání hřešíme, když se hněváme. Hněv vůči bližnímu nás navádí na dráhu, která vede zlým směrem a může vyústit do zřetelně zlých konců. Jako hřích ve dveřích leží toto varování, které dal Hospodin Kainovi, platí i nám jeho příbuzenstvu. Hněv je tou roznětkou, která může probudit ve dveřích našeho srdce dřímající mocnost zla.

Ve svém kázání na tuto perikopu rozeznává Mistr Jan Hus tři stupně hněvu proti bratru. Ten nejmírnější je hněv prostý, spolknutý, vnějšně neprojevený. Ale i ten škodí.

Druhým stupněm podle Mistra Jana je hněv projevený nějakým vnějším znamením. Možná si vzpomenete někteří, že v kralickém překladu stojí: „kdo by řekl bratru svému rácha, povinen bude před radou státi“. Podle Husa to záhadné slovo „rácha“ může být urážlivé slůvko nebo i urážlivé gesto. Cituji: „kdo takto hněv ukazuje, řka Bůh nebo mrňau - neb kterak kolivěk jinak, nebo očima ukáže neb jazyk vyplazí, ústa ukřiví nebo pípek, jiní říkají cíbek, proti komu učiní, ten svému bratru říká rácha a jest hoden odsouzení.“

Třetí stupeň, který vede přímo do pekel, nastává tehdy, když někdo ve svém hněvu bratra zatracuje, když ho, jak to překládají kraličtí, označí za blázna. Je dnes obvyklé, když nás někdo naštve, říkat, že by se měl jít léčit, je zralý na Bohnice a podobně. To je nepěkný zlozvyk, zvláště vůči psychiatrickým pacientům v léčebnách je to netaktní. Jak to tak ale vypadá, co kraličtí překládají slovem „blázen“, není značení člověka s duševní poruchou, ale člověka, který odpadl od Boha, od víry, ode vší naděje, bezbožný svévolník, někdo jako ten žalmový „blázen, který říká v srdci svém: není Boha“. V Žalmu 14. to ekumenický překlad výstižně převádí větou „kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu“. Mistr Jan Hus nám nabízí výklad, že tímto třetím stupněm hněvu hřeší ten, kdo písemně nebo v učené rozpravě nazve někoho kacířem, a to jen proto, že domnělý kacíř upozornil na jeho hřích. Hněv oděný do roucha učenosti, docela obyčejný vztek, který se ale tváří jako teologie, to je podle Husa vůbec ten o nejtěžší stupeň trestuhodného hněvu. Kdo takto hřeší, skončí v ohni Gehenny, říká Pán Ježíš Kristus. Gehenna, to byla rokle poblíž Jeruzaléma, nechvalně proslulá, kdysi se tam obětovaly lidské oběti Molochovi, pak se stala skládkou odpadků, které věčně hořely, jak tomu až posavad na skládkách bývá. Kdo tedy promyšleně označuje svého bratra za kacíře, odpadlíka (a osud odpadlíka mu tím možná už i připravuje) ten sám skončí jako odpad, který není k ničemu, leda tak k zamořování životního prostředí.

Je ale vůbec možné nehněvat se? Není to možné, protože jsme lidé a ne andělé. Co ale můžeme se svým hněvem dělat, je: přesměrovat ho, namířit jinam. Mistr Jan Hus nás vyzývá: „Člověka zlého máš milovati, ale zlosti jeho nemilovati“. Hněvat se na bratra je zakázané, ba ani na zjevně hříšného člověka se nemáme hněvat. Máme se ale hněvat na sám hřích: takový hněv je spravedlivý, a tak si ho dopřejme! Hněvejme se na zlo ve světě, v církvi, mějme zlost na všechno zlé v nás samých i na ten svůj nezvládnutý hněv proti bližnímu. Hleďme žít v míru se všemi i se sebou, ale nesmiřujme se s tím, co v nás i kolem se Kristu protiví a Bohu je odporné.

Však Bůh je hrozný ve svém hněvu vůči hříchu, zlu a smrti. Dal průchod svému rozhněvání, když syna svého vydal v ruce lidské, aby tak odsoudil zlo, hřích a smrt a oddělil je od nás. Nás provinilé, hříšné a smrtelné uchránil svého spravedlivého hněvu, smířil se sebou a určil pro život věčný, kde žádného hněvu, sváru ani sporu nebude, neboť první věci pominuly.
Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz