0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
8. neděle po Trojici (2. srpna 2009)
Matouš 17; 1 - 9

První čtení: Exodus 34; 27 - 35

Text kázání (Matouš 17; 1 - 9):
(1) Po šesti dnech vzal s sebou Ježíš Petra, Jakuba a jeho bratra Jana a vyvedl je na vysokou horu, kde byli sami.
(2) A byl proměněn před jejich očima; jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.
(3) A hle, zjevil se jim Mojžíš a Eliáš, jak s ním rozmlouvají.
(4) Nato promluvil Petr a řekl Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chceš-li, udělám tu tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Eliášovi.“
(5) Ještě nedomluvil, a hle, světlý oblak je zastínil a z oblaku promluvil hlas: „To jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte.“
(6) Když to učedníci uslyšeli, padli tváří k zemi a velmi se báli.
(7) Ale Ježíš přistoupil, dotkl se jich a řekl: „Vstaňte a nebojte se.“
(8) Oni pozvedli oči a neviděli už nikoho jiného než Ježíše samotného.
(9) Když sestupovali z hory, přikázal jim Ježíš: „Nikomu o tom vidění neříkejte, dokud Syn člověka nebude vzkříšen z mrtvých.“


Ve čtvrtek se podle katolického liturgického kalendáře bude slavit v svátek "proměnění Páně". Proto jsem vybral z Matoušova evangelia oddíl, který se na tento svátek čte. Evangelíci si proměnění Páně připomínají většinou poslední neděli před 1. nedělí postní, ale letos ani vloni jsme příhodu o extatickém zážitku na vrcholu hory v našem sboru nečetli, tedy činím tak dnes. Možná, že právě uprostřed léta, kdy sami podnikáme túry na všelijaké kopce, k nám tato epizoda z Ježíšova života promlouvá bezprostředněji než jindy.

Ježíš bere s sebou na horu vysokou tři nejbližší učedníky. Už to je zajímavý detail: jako by dvanáct apoštolů na tu horskou túru už bylo moc. Ty nejdůvěrnější přátele má Ježíš tři. Asi to tak vůbec v lidském životě chodí, že i naše kapacity přátelství jsou omezené; těch opravdu blízkých přátel nemůže být celý zástup. Nu a tam nahoře, když byli sami, se Ježíš před nimi proměnil.

V koho či v co se proměnil? V pohádkách a mýtech se lidé proměňují v ledacos, v bytosti nadlidské i podlidské. Na vysoké hoře ale Ježíš zůstává tentýž. V evangeliích vůbec je patrný důraz na to, že ve všem, čím Ježíš prochází, zůstává sám sebou: v pohanění i ve slávě, na kříži i po vzkříšení. Ba i na moři, když strach učedníků má velké oči a oni vidí, že se blíží po hladině strašidlo, tak to není strašidlo, je to jejich Mistr a Pán. Ježíš se neproměňuje v přízraky, ve zvířata, v nadsvětné bytosti či v jiné lidi. Matouš a Marek v této souvislosti užili slovesa, od něhož je odvozeno i slovo metamorfóza. Ježíš byl „proměněn“. Možná ale bychom to měli přeložit tak, že Ježíš tam na hoře vypadal jinak.

Jeho proměna byla sice nápadná, oslnivá, nebyla ale nijak zásadní: týká se jen vzezření jeho tváře a jeho šatu. Však evangelista Lukáš vůbec o žádné proměně nepíše, zmiňuje se jen o tom, že Ježíšova tvář nabyla nového vzhledu a roucho bělostně zářilo. Ježíšova totožnost se nemění: je to stále on, tentýž Ježíš, jen je tam najednou spousta světla, běloby, záře, až oči přecházejí. To vždycky, když se zjeví Hospodinova sláva, je tu světlo a jas, třpyt a lesk.

Když Mojžíš promluvil na hoře Sinaj s Hospodinem, pouhý odlesk slávy Hospodinovy stačí na to, aby rozpálil jeho tvář, ta i po sestoupení z hory žhnula, a to vyzařování je pořád ještě příliš silné, aby ji lid snesl, proto Mojžíš musí mít nyní před lidem tvář zahalenou. I odlesk Boží slávy stačí, aby tvář zářila pro někoho až nesnesitelně. Podobně na hoře, kam Ježíš s učedníky vystoupil, provalila se Boží sláva a na Ježíši spočinula. Tedy lépe než hora proměnění by slušel tomu kopci název „Hora zjevení Boží slávy“ či „Hora oslavení Páně“.

Ovšem zjevení Boží slávy na vrcholu hory není ještě vrcholem. To nejdůležitější teprve přijde. Z dávnověku se vynoří Mojžíš a Eliáš a rokují s Ježíšem. Jako staří známí, jako partneři v důvěrném a důležitém jednání spolu rokují. Podle Lukáš je dokonce známo téma jejich rozhovoru na nejvyšší úrovni: probírají spolu Ježíšovu cestu do Jeruzaléma, cestu, na jejímž konci má být vydán v ruce lidské, mnoho trpět, být zabit a třetího dne vstát z mrtvých.

Mojžíš je prostředník smlouvy s izraelským lidem. Skrze Mojžíše dostává putující lid na cestu tu nejdůležitější výbavu, totiž zákon. Eliáš je veliký prorok Boží, podle Malachiášovy předpovědi znovu se objeví ve světě jako předchůdce Mesiáše a poskytne poslední příležitost k obrácení, než přijde velký den Páně. Ježíš tedy nevysedává na hoře vysoké s nějakými příležitostnými turisty, nýbrž s ústředními postavami dějin spásy. A všichni spolu probírají, jak že to bude s Ježíšem dál.

Mojžíš a Eliáš, tito aktéři vrcholné schůzky na vrcholu hory, už pouhou svou přítomností dosvědčují, že Ježíš tedy není náhle zazářivší superstar, skvělá, zářná postava, ale bez dějin a bez přípravy. Ježíš je zakořeněn do dlouhých a spletitých dějin Božího lidu, hraje v nich roli důležitou, ba ústřední. Cesta Božího lidu z egyptského otroctví, zápas o věrnost pravému Bohu, očekávání mesiáše a požehnané mesiánské budoucnosti, to všechno Ježíš zahrnuje. On to dokonce završuje!

"To je můj milý Syn", ozývá se hlas z nebe stejně jako při Ježíšově křtu, a tentokrát přidává hlas z nebe ještě pokyn "toho poslouchejte". Zákon a proroci, Mojžíš a Eliáš, to vše je obsaženo v Ježíši – toho poslouchejte! Však také přes všechnu úctyhodnost Mojžíše a Eliáše se tyto vrcholné postavy židovství ze scény vytrácejí a učedníci nevidí nikoho jiného než Ježíše samotného. On zůstává, Mojžíš a Eliáš ustupují. Nejen, že Ježíš je naplněním tužeb a nadějí lidu staré smlouvy: on je tím jediným a trvalým naplněním. Právě ten podivný mesiáš, který bude bit, posmíván, popliván, ponižován mučen a umučen. To je on, před nímž se má sklánět každé koleno a každý jazyk vzdávat, že Ježíš je Pán.

Příběhu o výstupu na horu oslavení je tedy pokynem, abychom Ježíše, který je víc než Mojžíš, víc než Eliáš, poslouchali, před Ježíšem se skláněli a jej vyznávali, neboť je toho hoden.

Je to ovšem ještě jedna stránka věci, totiž způsob, jak to všechno prožívají ti tři horolezci, které vzal Ježíš na horu s sebou. Jejich mluvčím je, jako tomu bylo i v příběhu, který v Matoušově evangeliu dnešnímu čtení předchází, Petr. U Cézareje Filipovy se skvěle trefil do černého, když nazval Ježíše, Mesiášem Synem Boha živého. I tady na té hoře má šťastnou chvíli, vystihne rozpoložení své i těch ostatních: „Je to dobré, že jsme tady," řekne Petr. Prožívá chvíli štěstí a také to vyjádří.

Dělejme to jako on. Když je nám dáno prožívat něco světlého, krásného, vyslovme to, podělme se o to s našimi blízkými, s přáteli, sestrami a bratry. Nečekejme až na chvíle, kdy nás potká neštěstí, abychom sdíleli s druhými svou bolest, naložili i na ně břemeno zármutku. Nosit břemena druhých, plakat s plačícími, je křesťanské, ale nezapomínejme, že právě tak je křesťanské s radujícími se radovat, sdílet se o štěstí, nadlehčovat ty druhé, když se sami vznášíme, když jsme opojeni tím, co prožíváme, když jsme nahoře, jakoby na vrcholu hory. Společenství církve je tu od toho, abychom se sdíleli. Sdílený smutek je o něco lehčí než utajený, sdílená radost je větší než čistě privátní.

Před tím, u Cézareje Filipovy, Petr svůj trefný výrok pokazil svým dalším povídáním, pro které ho Ježíš nazval satanem: totiž Petr chtěl Ježíši zabránit, alespoň slovně, aby šel do Jeruzaléma a tam, podstoupil to vše, čemu říkáme pašije. A tady, na hoře vysoké, k trefnému vyjádření svého prožitku přidal zase něco nevhodného, i když tentokrát to není tak hrozné, žádný satanismus, ale nepatřičnost to je: „Chceš-li,“ nabídne se Petr, „postavím tady tři stany, tři chýše, pro tebe, Mojžíše a Eliáše, pro každého jednu“.

Můžeme se domnívat, že bylo léto a právě probíhala v zemi slavnost stánků. Údaj „po šesti dnech" by mohl označovat začátek tohoto slavení, které začínalo šest dnů po velkém dnu smíření. Byly to svátky velmi veselé, jakési dožínky spojené s vinobraním, nu a ty slavnosti probíhaly na vinících a na polích v chýších či stáncích z proutí a ratolestí. Sedm či osm dní se všechen lid radoval, hodoval a pil a měl dobrou vůli. Nu a teď na té hoře, oslněn slávou, nádherou Boží, celou mimořádností nečekaného zážitku, chtěl by to všechno Petr prodloužit alespoň na dobu trvání slavnosti stánků, alespoň na týden. Jsme oslněni Ježíšem, radujeme se s Mojžíšem a Eliášem, slavná minulost se spájí se slávou přítomnosti, výjimečnost tohoto zjevení prodlužme v zážitek dlouhodobý. Je to tady úžasné, je dobře, že jsme tady, tak ať to tedy trvá když ne na věky alespoň dlouhých pár dní! Nu a ani to Petr nedopoví, a už je tady oblak, který je zastíní, z oblaku hlas, pak v rychlém sledu posvátná bázeň, Ježíšovo povzbuzení a cesta z hory dolů.

Kdepak, žádné stavění chýší, žádné usazování, zabydlování, či prodlužování. Boží sláva zazáří, na chvilku zazáří, jako blesk, a nelze ji nabrat do nějakého akumulátoru, uschovat, prodloužit její trvání.

Jsou chvíle, kdy i nám najednou zazáří veliké světlo, a my prožíváme slávu, krásu, nádheru, vznešenost, pocit štěstí, blaha, jsme jakoby mimo sebe, povznesení, jako by se zastavil čas, přítomný okamžik jako by do sebe vstřebal všechno krásné, co už bylo, a všechno, na co se těšíme, že přijde. Chvíle milosti, chvíle vytržení... Ale jsou to jen chvíle, záblesky, okamžiky. Nelze je prodloužit.

V této časnosti nelze proměnit náš život v jednu velkou slavnost na vrcholu, kde se budeme veselit s Mojžíšem, Eliášem a Ježíšem. Ano, jsou nám tu a tam dány vzácné chvíle, kdy jsme oslněni Boží slávou, naše srdce zaplesá, my se na vysoké hoře nadechneme omamně čerstvého vzduchu, dotkne se nás poryv Ducha, který tam na výšinách má nějaké jiné složení než vzduch našich všedních dnů. Ale na výšinách, kde září Boží sláva, se nelze ubytovat. Ono se musí dolů. Tam dolů, kde to žádná velká sláva není, kde Ježíš zahájí svou pouť k Jeruzalému, a kde Boží slávu bude zjevovat především v lidské ubohosti, bolesti a ponížení. A tam jděme za ním, tam jděme s ním a tam ho poslouchejme. A zážitek z vysoké hory nám pomůže, abychom ve všedních dnech bez lesku a záře, nebo dokonce až budeme hodně dole, měli kam s důvěrou pozvednout své oči. Abychom se mohli těšit, že až se stánek našeho přebývání zboří, dojde na stanování s Eliášem, Mojžíšem, Ježíšem, a se všemi, kdo nám jsou i drazí, a bude nám v těch stanech dobře a budeme moci tam nahoře zůstat natrvalo.

Děkujeme ti, Pane náš, za zážitky a chvíle, kdy je nám dobře, kdy cítíme blízkost tvé slávy, a záře tvé velebnosti dopadá i na nás. Dopřávej nám takových chvil i v tomto létě. Znovu nás ujisti, že být s tebou je nejen nadějné, ale dobré a blažené už teď. A proměň naše smysly, všechno naše vnímání, ať nám záblesky Tvé slávy neuniknou, a my je odkážeme vděčně přijmout i tehdy, když neoslňují a hlas z nebe je tichý.
Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz