0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
7. neděle po Trojici (26. července 2009)
Lukáš 7; 1 - 10

První čtení: Jób 42; 10 - 17

Text kázání (Lukáš 7; 1 - 10):
(1) Když to všechno svým posluchačům pověděl, odešel do Kafarnaum.
(2) Tam měl jeden setník otroka, na němž mu velmi záleželo; ten byl na smrt nemocen.
(3) Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší a žádal ho, aby přišel a zachránil život jeho otroka.
(4) Ti přišli k Ježíšovi a snažně ho prosili: „Je hoden, abys mu to udělal;
(5) neboť miluje náš národ, i synagógu nám vystavěl.“
(6) Ježíš šel s nimi. A když už byl nedaleko jeho domu, poslal k němu setník své přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se; vždyť nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu.
(7) Proto jsem se ani neodvážil k tobě přijít. Ale dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv.
(8) Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde; a svému otroku ‚udělej to‘, tak to udělá.“
(9) Když to Ježíš uslyšel, podivil se, obrátil se k zástupu, který ho následoval, a řekl: „ Pravím vám, že tak velikou víru jsem nenalezl ani v Izraeli.“
(10) Když se poslové navrátili do setníkova domu, nalezli toho otroka zdravého.


Milé sestry, milí bratři, milí přátelé,
dnes i milé děti,

co je to nemoc? Neštěstí, náhoda, rána osudu? Trest? Varování? Ukazatel? Cesta? Výzva?

Nevím. Vidět nemoc druhého člověka jako trest od Pána Boha odmítám. Nemoc přichází jako nezvaný host, sedne si v kuchyni na židli a chce, abychom ji obsluhovali. Bouchne pěstí do stolu a přikazuje, co si přeje - naše plány, naděje, radosti. Já nemoc jsem tady a vy mi budete sloužit. Chci nad vámi vládnout. Tak nějak přepadla nemoc Jóba. Je tam personifikována do podoby ďábla. Přišel Jóba zkoušet. Neštěstím, nemocí. Není to Pán Bůh, kdo člověka „křížkem navštěvuje“, ale nemoc. Náš Bůh, ten, v kterého já věřím, sedí na mojí straně stolu, drží mě kolem ramen a říká mi, že proti nemoci budeme bojovat spolu. Dá mi k tomu sílu.

Pán Bůh seděl u stolu vedle nás už před tím, než si nepozvána přisedla nemoc. Možná jsme jeho přítomnost moc nevnímali, neobraceli jsme se k němu, nepotřebovali se o něj opřít nebo ho držet za ruku. Teď najednou se držíme pevně a on drží pevně nás.

Onen pohanský setník, nejspíš ze Sýrie, má nemocného otroka. Má ho rád. Je mu ho líto. A tak hledá, jak mu pomoci. Něco zaslechl o Ježíšovi. Nějaký žid, který káže a uzdravuje. Setník není žid. Je tady mezi Izraelci z ciziny poslaný strážce pořádku. Ale s lidmi se nějak sžil, přispěl na synagogu, zajímá se o jejich náboženství.

A tak se rozhodne prosit. Není snadné prosit o pomoc. Chce to pokoru. Přiznávám tak, že na něco sama nestačím. Odkrývám svou slabost. Zároveň se stanu dlužníkem, beru na sebe nějaký závazek. Navazuji vztah. Tohle vše se setník rozhodne udělat a vzít na sebe, protože mu o něco jde. O zdraví, o život. O druhého člověka, kterého má rád. Mít rád – to zavazuje. Asi znáte knížku Malý princ. Ten si taky uvědomuje, že když má rád svou růži, je k ní vázán odpovědností.
Proto jde setník za židovskými staršími a prosí je, aby se přimluvili u Ježíše.

A jsou tu další, kteří za někoho prosí. Židovští starší prosí za setníka. Nemocí jednoho člověka se spustila lavina proseb. Lavina solidarity. Snad lavina lásky. Protože někomu není něco lhostejné. Lékaři to znají, zavolá někdo, že nějaký známý jejich známého něco potřebuje… U toho pomyslného stolu v kuchyni sedí s námi proti nezvané nemoci vedle Pána Boha ještě lidé. Ti, kterým nejsme lhostejní. Taky nás drží za ruku, snaží se pomoci, prosí.

Pomůže někdo? Když se nám rozbije auto, vyhledáme opraváře, v případě nemoci voláme lékaře. Služebník je blízko smrti a jeho pána napadá, že pomoci může jedině Pán Ježíš. Ježíši, pomoz mu, říkají židovští starší, je toho hoden. Má nás židy rád, pomáhá nám, je to dobrý člověk. Pomoz! Doporučují setníka Ježíšově milosti. Přimlouvají se. On si to zaslouží.

Co si člověk zaslouží od Pána Boha? Čeho je hoden? Napadají mne slova písně Tak jaký jsem, ač nemám nic... Je někdo od Pána Boha hoden něčeho a někdo jiný ne? Svádí nás to říci ano. Vždyť - on je tak dobrý. Vždyť - já se snažím. Vždyť - je to malé dítě, které přece ještě nemohlo udělat nic špatného...

Je přece hoden…, zaslouží si to… A naopak - nezaslouží si nemoc, nezaslouží si, aby onemocněl jeho blízký člověk… Je toho hoden, prosí za setníka židovští starší.

Vrátím se k úvahám ze začátku. Co je to nemoc? Nezvaný host v naší kuchyni. A my ustrneme. Ale pak se vydáváme na cestu. Nemoc je výzvou k cestě. Úzké, trnité, hrbolaté. Často se nějak točí v kruhu. Doprovází ji strach a zoufalství. Ale někam dovede. Setníka vede nemoc jeho blízkého k Pánu Ježíši. Jeho volání o pomoc je modlitba. Uvědomuje si, že jenom Bůh může pomoci. A ne proto, že by si to něčím zasloužil. Vyznává, že není hoden, aby k němu Pán Ježíš vůbec přišel do domu. Ale řekni jen slovo...

Pro setníka je boj s nemocí cestou víry. Cestou k víře. Bez toho by víru nevyznal, bez toho by si ji nepotřeboval uvědomit. To, že byl dobrý k židům, že jim pomohl postavit synagogu, není před Ježíšem jeho zásluha, není oprávněn kvůli tomu si od něj nárokovat pomoc. Ale přivedlo ho to na dobrou stopu. Ví, kam se obrátit. Nechodíme do kostela a nesnažíme se dodržovat přikázání proto, abychom si tím něco zasloužili, ale proto, abychom si věděli rady. Kam se obracet. Který je dobrý směr. Abychom věděli, že když přijde nemoc a bolest, někdo nás slyší, pomůže, podrží.

Pane, nejsem hoden, abys ke mně přišel, ale řekni jen slovo a služebník bude uzdraven. V písni bratra faráře Miloše Rejchrta se zpívá Temnou, divnou mlhou bloudím sem a tam, černá s bílou smíchaly se spolu. Nevidím už, co je pravda, co je klam, nevím, jdu-li nahoru či dolů. Slova o bloudění, ztracenosti. O smutku, bolesti, prázdnotě... Šok, když se dozvíme, že diagnóza je špatná. Topíme se v temné divné mlze.

A něco nám bleskne hlavou. Ucítíme naději, jako když Jeníček s Mařenkou uvidí v dálce světýlko… Řekni slovo, řekni slovo, Pane, ať pomine tahle šedá tma. Řekni slovo a zázrak se stane, uzdravena bude duše má - se zpívá v refrénu písně. Modlitba. Modlitba je jako, když vejdeme do tmavé místnosti a rukou šátráme po vypínači, abychom rozsvítili světlo.

Když je nám těžko a při tom si vzpomeneme, že se svým smutkem a depresí se někam můžeme obrátit, jsme na dobré cestě. Nebude lehká, dál půjdeme tmou a mlhou, ale třeba se nebudeme motat v bludném kruhu sem a tam. Půjdeme za nějakým světlem, do dobrého cíle. Co je ten dobrý cíl? Jób byl uzdraven, možná se narovnal vztah s jeho ženou, narodily se jim další děti. Viděl syny svých synů do čtvrtého pokolení. A zemřel stár a sytý dnů. To je biblický obraz pro plnost. Požehnání. Kdy nastal ten cíl? Kniha Jób nekončí Jóbovým uzdravením, ale smrtí v sytosti. Končí opravdu v cíli. Po cestě klikaté, přes hory a doly došel do cíle.

Lidé kolem nás nejsou vždycky uzdraveni jako Jób nebo jako setníkův otrok. A neumírají jen ve stáří a v sytosti dnů. Pouť každého z nás je jiná. Jinak dlouhá, jinak náročná.

Řekni slovo, Pane… zabal mne do svého slova jako do měkké deky, vezmi mne do svého slova jako do náruče, naplň mne, prázdnou a vyčerpanou studnu čistou vodou naděje. Jdu dál, klopýtám, moc nevidím, mám strach... Ale jdu k tobě, Bože. Díky tvému slovu pomíjí šedá tma. Amen.

Lenka Ridzoňová


zpět ...
© 2005 archa.cz