0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle po Zjevení Páně (17. ledna 2010)
Jan 2; 1 - 12

Text kázání (Jan 2; 1 - 12):
(1) Třetího dne byla svatba v Káně Galilejské. Byla tam Ježíšova matka;
(2) na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci.
(3) Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“
(4) Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“
(5) Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“
(6) Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra.
(7) Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj.
(8) Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak.
(9) Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli – zavolal si ženicha
(10) a řekl mu: „Každý člověk podává nejprve dobré víno, a teprve když už se hosté napijí, víno horší. Ty jsi však uchoval dobré víno až pro tuto chvíli.“
(11) Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.
(12) Potom odešel Ježíš, jeho matka, bratři i učedníci do Kafarnaum a zůstali tam několik dní.


Milé sestry, milí bratři,

dostal jsem pozvání na svatbu. Mám rád svatby a tato bude obzvlášť zajímavá. Kdesi v Káni Galilejské se koná a má tam být i Ježíš. Ještě ho lidé mnoho neznají, ani já ho nijak zvlášť neznám. Žádný velký čin za ním není, ještě nevystoupil mezi lidmi jako ten, kdo by měl dělat nějaká znamení, nějaké divy. No, říká se to o něm, otevírá veliké očekávání, ale dosud nic. Uvidíme. Ale ještě jedna pochybnost tluče na dveře. Co má co dělat Kristus Pán na svatbě, kde se pije víno a lidé jsou hluční a veselí se mnohdy docela nevázaně. Taková svatba v tehdejší době trvala sedm dní a to už se něco sní a vypije a užije a také prožije. Spíš bych čekal, že se s Ježíšem setkám někde v kostele, synagoze, nebo někde mezi trpícími, ale na svatbě?

Opouštím své úvahy a říkám si, uvidíme. Tak ale teď ještě najít tu Kánu. Jsou čtyři, tak snad se trefím do té pravé. Vlastně se mi to dnes již nemůže podařit. Ta Kána, o které je řeč, je totiž již dávno v ruinách, na vrcholku pahorku Chirbet Kana, pouhých 14 kilometrů od Nazareta. Ta, kolem které můžeme jet dnes cestou z Nazareta do Tiberias, jmenuje se Kafar Kana, to není ona, i když se tak mnozí domnívají. Takže se pokusím o jakýsi zpětný průnik dějinami i událostmi, průnik v čase i prostoru. A hle, již jsem v té správné Kani. Říkalo se jí Galilejská. A myslelo se pohanská. Zbožnými pohrdaná. Místo podle prorocké zvěsti plné temnot. Tam se náboženství, víra v Boha Hospodina mnoho nechytala. Proto ta tma. Kristus Pán se však takovým místům nevyhýbá, nepřináší odsouzení tmy. Vnáší do ní světlo. Kristus Pán prochází celou Galileou, nic nevynechá, žádné místo, žádný člověk mu nezapáchá. I na svatbu zajde, tam, kde je bujaré veselí a víno teče proudem. I tam je místo pro Krista. Vkrádá se myšlenka: A ne náhodou právě tam? A nejsi právě tam na nejlepší cestě, chceš-li poznat Krista? Nevím, ty myšlenky jedna přes druhou se vkrádají a nedopřejí klidu.

Tak již sedím na svatební židli. Ne, nejsem mezi prvními, v předních řadách. Chci zůstat nenápadný. Rozhlížím se. Už ho vidím. Ježíš. A není sám. Jeho učedníci jsou s ním. A ještě někdo. Marie, jeho matka. Plná sestava dá se říci. Upíjím doušek za douškem, víno mají na té svatbě velmi lahodné. A jak tak pomalu, vytrvale upíjím víno a pozoruji, co se kolem děje, přemýšlím o lidech, o životě, o sobě, o své cestě, najednou zvláštní sevření. Tolik bych toho chtěl a nikdy mít nebudu. Myšlenky mi zabloudí ke starozákonním textům z knihy Kazatel: „Člověk neví, co milovat a co nenávidět, cíl všeho je před ním… srdce lidských synů je naplněno zlobou… po celý život mají v srdci samé ztřeštěnosti a pak se odeberou k mrtvým… Všichni, kdo žijí, mají naději. Vždyť živý pes je na tom lépe než mrtvý lev.“ Jakkoliv je to vážné, musím se smát, na co jsem si to vzpomněl. Jsem stále ještě živý pes. Jsem na tom dobře, opakuji si hlasitěji, jak upíjím to výborné víno. Co všechno ještě musím udělat, aby můj život byl naplněný, aby měl dobrý smysl?

Tak si tam pro sebe medituji, prohlížím rozjařené svatebčany a je mi nějak smutno. „Jdi, jez svůj chléb s radostí a popíjej své víno s dobrou myslí, neboť Bůh již dávno našel zalíbení ve tvém díle…Užívej života se ženou, kterou sis zamiloval, po všechny dny svého pomíjivého života.“ To se mi ulevilo. Do toho všeho vtíravého přemýšlení, které člověka zavírá do jakési pomyslné svěrací kazajky strachu a obav co a jak dál, co mám nebo spíš musím ještě udělat, hlavně aby to bylo dobré a aby se to vydařilo, abych měl co nejméně chyb a vyhýbal se hříchu, najednou takové osvobození. Dej si klidně další doušek. A zakousni sýra. „Jez chleba s radostí a popíjej víno s dobrou myslí, neboť Bůh dávno našel zalíbení ve tvém díle“. Nečekaně do mého přemýšlení, do mých svatebních chmur, do vtíravé životní manželské skepse – takové to myšlení – jen se teď radujte, však život bude vypadat jinak, zasáhne Boží slovo. Co děláš, dělej s radostí. Žij, člověče. Bůh dávno našel zalíbení ve svém díle. Aaaach. Úzkost mě opouští a já se plně vracím do svatebního veselí.

Ale co se to tam děje? Matka Maria zasahuje. Synu, došlo víno. Dělej něco. Zpozorním, protože to víno mi moc chutnalo. A svatba bez vína? Ježíš jistě zasáhne. Něco plesklo o zem. To Ježíšova slova. „Co mě a tobě, ženo. Dej mi pokoj ženo, nech mě na pokoji“. Tak to že je Ježíš? Kvůli tomuto muži jsem se trmácel až do Kány Galilejské? Takový chlad? Můj soud je ukvapený. Dostávám lekci trpělivosti, očekávání, naslouchání. „Ještě nepřišla má hodina,“ řekne Ježíš. Ježíš není na povel. Nikdo, ani jeho matka s ním nemůže manipulovat. Ježíšovy činy nejsou podmíněny lidským zavoláním, nejsou pro efekt. Ježíš sám nejlépe ví, kdy je ta pravá chvíle, on sám ví, kdy je pravý čas. Čas zásadní proměny, čas nové naděje, čas dobrého a ještě lepšího vína.

Čas přišel a Ježíš přikazuje služebníkům, aby naplnili štoudve vodou. A pak jen naberte, co v nich je, a odneste správci svatební hostiny. Nic zvláštního, jsem neviděl, že by se dělo. Žádný humbuk, žádný poprask. Vlastně si toho ani nikdo nevšímá. Vidím to jen já a ti, kteří jsou aktéři té události. Odehrává se zde něco veledůležitého a je to jaksi mimochodem. Bez reklam a světel. Naberte to a dejte ochutnat správci. Říkám si, co tím Ježíš sleduje? To se chce pořadatelům posmívat, že nenakoupili dost vína? To je chce nechat na vodě a to doslova? Vždyť tím může být celá hostina zmařena. Nevycházím z údivu. Správce ochutnal a liboval si, vychutnával jako veliký someliér to víno. Dívá se proti světlu, čichá ke skleničce a obdivuje bohatý buket, ochutnává, pomlaskává si a pak si zavolá ženicha. „Proč jsi dal dobré víno až na konec? Jsi normální? Vždyť každý normální člověk dá dobré víno na začátku, a když se lidé napijí a přiopijí, pak dává horší a lidé to již nepoznají. Tys to udělal obráceně. Proč? Ta otázka zůstane nezodpovězena. Možná proto, abych o ní mohl přemýšlet. Aby o ní mohli přemýšlet ti, kteří jsou svatebnímu veselí přítomni. Abychom o ní mohli přemýšlet.

A tak si zase přemýšlím. Je nutné se klamat a zraňovat tím, že na začátku hostiny, v době, kdy naše životy jsou ještě plně svěží a mladé a plné síly, že jen to je doba pro dobré víno? Jen to je doba pro prožití všeho dobrého a radostného a krásného? Opíjet se mladým štěstím a až když se točí hlava, když se náš věk přehoupne přes pomyslnou hranici vrcholu, pak již nic kvalitního a dobrého nečekat? Ale ne. Dobré víno můžeme pít kdykoliv. To dobré nás čeká také kdykoliv. Co když se někomu ta první polovina života příliš nepovedla, má zakalený zrak a bolavou hlavu z vína, o kterém si myslel, že je dobré, a on to byl jen jakýsi klamný bolehlav? Někomu ztroskotá vztah, opustí ho partner. Není nutné rezignovat, hle, zde je dobré a dokonce lepší víno. Není nutné trápit se, že to již lepší nebude. Jak tam na té svatbě sedím, popíjím, přemýšlím, bloudí mi hlavou myšlenky na ty mnohé rozhovory, ve kterých jsem slýchal a slýchám: „Já jsem si to nejlepší již prožila, prožil. Mě již nečeká nic dobrého. Já budu již jen vzpomínat a třeba, tu a tam, nějaká ta radost přijde.“ Někdo prožije zklamání, bolest může být mnohotvará, jen si to promítněme v srdci i hlavě. To, co vidím na svatbě v Káni, Kristovo jednání, nabídku nejlepšího vína třeba i na sklonku života, to mě vede k rozhodnutí: Říkej to všem těm rezignovaným, rozbolavělým, zklamaným lidem. Není všemu konec. To dobré a dokonce lepší nás čeká. Nevíme v jaké podobě, třeba v naprosto nečekané podobě. Jen tomu být otevřeni. Jen nerezignovat, jen se neuzavřít. Hle, štoudve přetékají, dobrého, lepšího a dokonce nejlepšího vína je mnohem víc, než můžeme vypít. Na každého se dostane a ještě zbude. Otevřená naděje, nová radost, štoudve plné lásky. Nová kvalita. Jen se před ní neuzavřít.

Voda a víno. Voda jako symbol starého věku, symbol předběžnosti, jakési zaslíbení budoucnosti, budoucího dobrého, kvalitního. Víno jako symbol věku nového. Zaslíbení je naplněno. S Kristem to nové přichází. Ježíš neproměňuje jen vodu ve víno. Proměňuje staré v nové, s Ježíšem přichází nový věk. „Vezměte a jezte, toto je mé tělo,“ řekne Ježíš při poslední večeři s učedníky.“Pijte z toho kalicha všichni. Je to nová smlouva v mé krvi, která se za mnohé vylévá na odpuštění hříchů.“ Nemůžou mě při té svatbě ta Kristova slova nenapadnout. Život Kristem očištěný, Kristem vykoupený. Nové víno připraveno. Nová kvalita. Nový věk a nová země. Je na co se těšit. Stále těšit. Nic aktuálně dobrého, krásného, skvělého, hlubokého, bohatého a mnohého ještě není tím posledním nej. Ta další nej a jednou to poslední nej teprve přijde. To smíme očekávat, tomu se smíme otevírat. Dopíjím další sklenku. Již z toho vína nového. A skutečně, lahůdka. Jak jsem rád, že jsem se tím prvním vínem, jakkoliv skvělým, neopil. Nic bych neměl z této nečekané lahůdky, Kristem Pánem připravené. Dopíjím sklenku a těším se na další. Jak jsem rád, že jsem se do Kány vypravil. Co všechno mi ta svatební hostina otevřela. Kam mě posunula, jakou naději mi dala, kolik svobody jsem přijal. Ano, mohu svobodně dýchat, jakkoliv jazyk pomalu svoji svobodu ztrácí. Vracím se domů. Vracím se časem i prostorem do současnosti.

Čtu si v bibli poněkolikáté ten příběh a čtu ho nyní i vám, milé sestry a milí bratři. V jeho závěru je věta: „Tak učinil Ježíš v Káni Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu.“ Počátek znamení. Zjevil slávu. Ne, není to minulost. Toto znamení trvá a po něm přichází další Ježíšovy činy. Všechno to, co jsem v Káni Galilejské viděl a prožil, to je současnost. To je naše přítomnost a to je náš život. Do toho života vstoupil Kristus Pán, aby ho proměnil. Aby nás nenechal na vodě, ale nabídl nám výborné víno, lahodné a nenahraditelné. Víno nového života, jehož počátek smíme zakoušet a žít již dnes, již nyní. Těšme se. Tak už pojďme pít. Plnými doušky. Štoudve přetékají. Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz