0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Svadodušní svátky (23. května 2010)
Genesis 11; 1 - 9

První čtení: Skutky apoštolské 2; 1 - 11

Text kázání (Genesis 11; 1 - 9):
(1) Celá země byla jednotná v řeči i v činech.
(2) Když táhli na východ, nalezli v zemi Šineáru pláň a usadili se tam.
(3) Tu si řekli vespolek: „Nuže, nadělejme cihel a důkladně je vypalme.“ Cihly měli místo kamene a asfalt místo hlíny.
(4) Nato řekli: „Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.“
(5) I sestoupil Hospodin, aby zhlédl město i věž, které synové lidští budovali.
(6) Hospodin totiž řekl: „Hle, jsou jeden lid a všichni mají jednu řeč. A toto je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést.
(7) Nuže, sestoupíme a zmateme jim tam řeč, aby si navzájem nerozuměli.“
(8) I rozehnal je Hospodin po celé zemi, takže upustili od budování města.
(9) Proto se jeho jméno nazývá Bábel (to je Zmatek), že tam Hospodin zmátl řeč veškeré země a lid rozehnal po celé zemi.


Je dobrým zvykem o svatodušní neděli číst dva slavné příběhy: o bábelském změtení jazyků a o jeruzalémském překonání jazykových bariér. Kéž Duch svatý osvítí naši mysl, aby nás ten první varoval a druhý povzbudil.

Touha člověka udělat si jméno, vybudovat něco velkolepého, co by přesahovalo lidský rozměr, je tu od pradávna. Je tu ještě dřív než česká národní mytologie s Libuší, vidící město veliké, jehož sláva hvězd se dotýká. Jak jsme četli, ještě dřív, než se objevily národy a nacionalismy, pustili se lidé v zemi Šineár svorně do díla a rozuměli si náramně. Touha udělat si jméno, proslavit se, dotknout se hvězd, tato touha dokáže lidi spojit a dokonce vzbudit obětavé budovatelské nadšení.

Ovšem ne každé nadšení pro velikou věc a každá touha po jednotě je v souladu s Boží vůlí. Existuje jednota v hříchu, existuje nadšení pro zlou věc, nadšení dokonce zbožné, po zbožnění toužící, však Bábel znamená brána, Boží brána, Bábelská věž má být branou k nadlidskému božství, k nadčlověčenství.

Jenže město, které se mělo dotýkat hvězd, sjednotit a oslavit lidstvo, se svrchovanému Bohu nezamlouvá ani trochu. Stavba města a věže byly projevem pyšné svévole, která se neptá, co je správné, nýbrž ptá se, jak to, co si zamane, co nejrychleji uskutečnit. Lidstvo nadšené svými možnostmi, lidstvo sjednocené uskutečňováním všech svých nápadů, všelijakých velkolepých konečných řešení a technologií nabízejících život téměř věčný a trvale blažený, ohrožuje sebe samo. „To je teprve začátek jejich díla. Pak nebudou chtít ustoupit od ničeho, co si usmyslí provést,“ řekl Hospodin. Možná, že po zkušenostech dvacátého století rozumíme Hospodinovým obavám ještě lépe než lidé starověku. Hospodin tedy zasáhne.

Změtení jazyků, které mezi budovateli města měst způsobí, vlastně ani není trestem, je spíš preventivním asanačním opatřením, aby se lidstvo neodpustilo zase nějaké gigantické nepředloženosti. Určitě Hospodin nezasahuje proto, že by se cítil uražen, dotčen tou vysokánskou věží: přece žádný strom neroste do nebe a žádná Babylonská věž Boží slávy neubere, na to žádné lidské dílo nemá. Však aby zhlédl město i věž, kterou synové lidští zbudovali, musí Hospodin teprve sestoupit, ta věž je někde dole; z hlediska nebeského je ta stavba brány k božství jen součástí směšného člověčího hemžení a pinožení, ovšem hemžení a pinožení nebezpečného pro lidi, pro lidství na Zemi.

I sestoupí Hospodin a rozbije onu hříšnou, nadčlověčenskou jednotu. Rozehnání lidstva po celé zemi, rozdělení na národy, proměna jedné lidské řeči ve spoustu jazyků, to je tedy jakési nutné opatření, ale není to spása, není to vykoupení. Hospodin brání tušenému velkému zlu zlem menším, ale přece jen zlem velikým. To, že si lidé vůbec přestávají rozumět, že přestávají být jednotným lidstvem, to není dobré: však my víme, čeho jsou lidé schopni jen proto, že ti druzí jsou jiný národ, jiný jazyk, jiný tvar nosu a jiná barva kůže.

Slavíme dnes svatodušní svátky, seslání Ducha na apoštoly. To, co se stalo v Jeruzalémě o letnicích padesátý den po vzkříšení, byla událost místní, ale s obsahem všesvětovým. Apoštolé, naplněni Duchem svatým, nadšeni nadšením bohulibým, začali rozmlouvat jakýmisi jinými jazyky. Jestli se tyto jiné jazyky podobaly glosolálii, tedy mluvení jazyky, které je docela běžným jevem v charismaticky orientovaných křesťanských společenstvích, to nevíme s určitostí, a není to ani tak moc důležité. Důležité je, že když apoštolé mluví, celá ta pestrá etnická paleta, Parthové, Médové, Elamité, Mezopotámci, Judejci, Kréťané a Arabové a další a další v úžasu a ohromení vnímají všichni jedno a totéž; nastává veliké porozumění, jsou najednou jedna velká lidská rodina.

A přitom to, co z nich zase činí jedno jediné lidstvo, není nějaká touha učinit si jméno, zbožnit se, zase si něco nebetyčného vybudovat. Tentokrát si rozumějí a jsou zajedno, protože slyší zprávu o velikých Božích skutcích a vnímají, že se jich to týká, že je to zpráva pro ně.

Najednou jsou ty rozptýlené národy zase jedno lidstvo, zase si rozumějí - ano, to je znamení spásy, znamení vykoupení. Prolomily se časy: je teď potvrzeno, že v Kristu učinil Bůh všechno nové. Z bábelského rozptýlení a změtení je tu cesta ven, k jednotě a porozumění.

Začaly se nové věci: o tobě, kdo jsi byl vštípen v Krista, už nerozhoduje, jaký je tvůj mateřský jazyk, národnost a danosti s tvým narozením spojené. Rozhoduje to, jakou máš vnímavost k vanutí Ducha, který sjednocuje, smiřuje a dává porozumět, jestli jsi ochoten se tím nechat překvapit a vděčně nad tím žasnout. To, jestli jsi Elamita, Kappadočan, Arab nebo Korejec, Japonec, Konžan, Čech či Lech, to je vedlejší. Tvoje národnost, tvůj jazyk, to všechno se stává toliko průkazním materiálem, že jednota v různosti je možná a nádherná.


Chvalme Ducha svatého, že nám nádheru této jednoty v různosti v tomto kobyliském sboru dává ozkoušet často a silně.

Před deseti dny jsme slavili nanebevstoupení Páně. Kristus nyní sedí po pravici Otcově, kraluje, vykonává vládu nad světem, ale činí tak nenápadně: jenom ten, kdo věří, panování Kristovo rozpoznává a k němu pak vznáší srdce při večeři Páně. Stejně tak je skrytá moc Ducha svatého: jenom ten, kdo o ni stojí, kdo upřímně volá: „Přijď Duchu stvořiteli.“ Kdo ji hledá, jenom ten ji také nalézá.

Kdo chce zůstat netečný, nedotčený tím dobrým Duchem, toho ten Duch nenadchne, ani se ho netkne. Někteří pozorovatelé letniční události v Jeruzalémě zhodnotili ten svatodušní hukot posměšně jako důsledek nemírné konzumace opojného nápoje: to se příliš napili mladého vína, ti galilejští! Kdo nevěří a věřit nechce, vždycky si na kterýkoli Boží div najde své vysvětlení.

Kdo však je ochoten nechat se Božím duchem provanout, vystavit se jeho působení, otevřít dveře a okna svého nitra, aby to ten blahodárný průvan mohl provětrat, ten zjistí, že Duch svatý činí úžasné věci: z nepřátel činí přátele, z těch, kdo si nerozuměli, činí posluchače i činitele Božích pokynů a zaslíbení, z pyšných pokorné, z hříšných spravedlivé, z lidí cizích a rozptýlených vzácné hosty u jednoho stolu.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz