0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
2. prosince (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
3. prosince (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
4. prosince (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
5. prosince (sobota)
9:00 – 10:00 Snídaně s hostem přes Google Meet
6. prosince (neděle)
9:30 mezinárodní bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
2. neděle po Velikonocích (18. dubna 2010)
Jan 20; 17

První čtení: Jonáš 2; 1 - 11

Text kázání (Jan 20; 17):
(17) Ježíš jí řekl: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci. Ale jdi k mým bratřím a pověz jim, že vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu.“

Hrob je otevřený a Ježíš v něm není. To ale samo o sobě ještě není jasná, dobrá zpráva, to ještě není evangelium ! Naopak, první nálezkyně prázdného Ježíšova hrobu, skvělá to žena Marie z Magdaly, stojí před hrobem a pláče. Všechno je pryč - i to mrtvé tělo, to co z Ježíše zbylo, relikvii neboli ostatek, někdo uzmul. Z jejího truchlení ji neodkáže vytrhnout ani setkání s dvěma anděly v bílém rouchu, kteří teď v prázdném hrobě posedávají: sice se jí optají na důvod jejího smutku, ale žádné andělské zvěstování pro ni nemají. Marie je bez útěchy.

Teprve když ji domnělý zahradník, kterého Marie navíc podezírá ze zlovolného přemístění Ježíšových ostatků,osloví jménem, tu Magdaléna zjistí, že to není zahradník a zvolá hebrejsky „Rabbuni“, což znamená „Mistře“ či „Učiteli“. Poznala ho: ten který k ní u dvojznačně prázdného hrobu nyní promluvil, je jednoznačně tentýž, který k ní mluvil, když naslouchala v kruhu jeho stoupenců a stoupenkyň jeho učení. A to už je evangelium ! Je to úžasné setkání a jistě se slzy Mariina smutku a bezmoci proměnily v slzy neskonalého štěstí.

Žádné padání do náruče, objímání a líbání se ale nekonalo: „Nedotýkej se mne, dosud jsem nevystoupil k Otci," řekl její učitel Ježíš.

Jsou to zvláštní slova, jako je zvláštní celé Janovo evangelium. Jak tomu rozumět? Znamená to, že až Ježíš vystoupí o Otci, až tu nebude, pak teprve bude možné se ho dotýkat? Možná, že tak to pochopit můžeme a máme: po vstoupení Ježíše do slávy Otce už se bude moci Marie – a my s ní – dotýkat Krista v jeho bratřích nejmenších, v lidech bezmocných a nemocných – přece: „Co jste jednomu z mých bratří nejmenších učinili, mně jste učinili,“ řekl na jiném místě soudce světa Ježíš. A také se bude moci dotýkat rukama i ústy svými těla Kristova v podobě chleba u jeho večeře. A také bude moci přiložit ruce k dílu tělu Kristova, neboť tělem Kristovým je nyní pro nás jeho církev.

A kdyby se Marie dotkla zmrtvýchvstalého Mistra, co by se stalo? Utrpěla by snad nějaký úraz, energie vzkříšení by s ní zle zamávala? Asi ne, dotyk by jí snad fyzický neublížil – ale také duchovně nijak nepomohl. Objetí, políbení, plný kontakt někdy nepřibližuje, nýbrž vzdaluje. Objetím by se vzkříšený Mistr Marii vzdálil, přestalo by je sbližovat učení, ten jedinečný vztah, kdy mistr a učedník/učednice spolu sdílejí jednu a tutéž pravdu. Přestal by být pro Marii jedinečným učitelem, který má slova věčného života, stal by se Ježíšem obejmutelným, hmatatelným, tak jako předměty kolem nás, zařaditelným mezi věci jsoucí a skutečné, tak skutečné, jako je zahradník v zahradě či umrlčí plátna v hrobě. Ano, vzkříšený Ježíš je totožný s ukřižovaným Ježíšem, je tentýž včera i dnes, není jiný. Je ale jinak skutečný, než byl před vzkříšením. Dotykem vzkříšeného, smyslovým zážitkem by Marie odvedla svou pozornost od toho hlavního.

A co je to hlavní? Porozumět události prvního jitra po sobotě, přivlastnit si ji, do svého života ji přesadit. To Marie udělala, když řekla: „Jsi můj učitel, jsi můj mistr, já jsem a budu tvá učednice“ – to stačí, objímání mistra by bylo navíc a zbytečné.

Opět po deseti letech se v Turíně na několik týdnů vystavuje pověstné, tak zvané Turínské o plátno. Má být tím rubášem, který v jinak prázdném hrobě našli učedníci. Kdo chce, můžete si tam zajet: za tři a půl tisíce autobusem tam i zpět, s časovou vstupenkou a pojištěním proti úpadku. Zájem z celého světa je veliký. Těší mne, že církev římská je opatrná nejen co se pravosti či nepravosti této relikvie týče, ale i co se týče významu údajného otisku Ježíšova mrtvého těla do textilní hmoty. Arcibiskup z Turína, kardinál Polleto, k tomu pověděl: „Neexistuje matematická jistota, že jde o autentický rubáš, na kterém je Pánova tvář… naše víra může být rozjímáním tohoto obrazu podpořena... Svou křesťanskou víru však nezakládáme na tomto plátně, ale na evangeliu, na svědectví apoštolů, kteří ohlašovali Ježíše Krista jako jediného spasitele světa, ukřižovaného, ale především zmrtvýchvstalého.”

To jsou moudrá slova. Znamenají, že do Turína jezdit nemusíme. Když plátno nespatříme, o nic nepřijdeme, však to podstatné svědectví o Kristově hořkém umučení i slavném zmrtvýchvstání máme doma. Máme přece doma Bibli...

Kde hledat Boží podobu, jak rozjímat Kristovu tvář, o tom si povíme v kázání příští neděli. Dnes chci jen s ohledem na svědectví apoštolské vyznat, že i kdyby vědci nalezli nějaký nepopiratelný důkaz, že Turínské plátno je skutečně ono lněné obinadlo, kterým bylo mrtvé tělo Páně po sejmutí z kříže omotáno, bylo by to naší víře k ničemu. Víra stojí na zprávě, že Ježíš vstal z mrtvých, že smrt Ježíšova byla pohlcena životem, ne na fascinaci objevem, že mrtvé tělo může na prostěradle zanechat očividné stopy.

Vzkříšený Kristus je teď jinak, než byl před vzkříšením, a je také jinak než všechno kolem něj, než je všechno jsoucno. Už ho nepoznáváme očima, hmatem, sluchem, ale srdcem, vnitřním porozuměním, vnitřním svědectvím Ducha svatého. „Nedotýkej se mne,“ musel Pán navést Marii Magdalénu na správný vztah ke svému vzkříšenému tělu. Apoštola Tomáše sice vyzve, ať se i hmatem přesvědčí o pravosti svého těla; ale Tomáš, jak se zdá, správně pochopí, že by osaháním zmrtvýchvstalého něco pokazil a do jeho ran ruku nestrčí.

Zkrátka Ježíš je slovo, jež bylo na počátku. Ježíš je vzkaz. Ohmatávat vzkaz či zírat na něj nám poselství vzkazu nijak nepřiblíží, Vzkaz musíme umět přečíst a porozumět mu, zjistit, co říká mně, od čeho osvobozuje, co přede mnou otevírá, kam mne vede, k čemu nabádá.

A vzkříšený Ježíš Marii Magdalénu nabádá: „Jdi k mým bratřím“ a posílá ke svým učedníkům. To předtím v Janově evangeliu Ježíš nedělal, že by nazýval své učedníky bratry. To teprve po vzkříšení. Teď tedy mají učedníci, úzký, rodinný vztah k Ježíši, on je jejich sourozencem a sourozencem všech, kdo ho jako svého mistra uznávají a vyznávají. A spojuje nás novou pokrevní vazbou, novou smlouvou ve své krvi.

Marie má vyřídit bratřím poselství, jež zní takto: „Vystupuji k Otci svému i Otci vašemu a k Bohu svému i Bohu vašemu." Probereme kolem nanebevstoupení Ježíšova, co všechno může znamenat, že Ježíš, náš bratr vystupuje nahoru.

Dnes jen připomeňme, že jeho vzkříšení je víc než restartování vyhaslých životních funkcí; vzkříšení Ježíšovo, to je nová kvalita života, nový rozměr bytí. Je zároveň výstupem a odchodem tam, kam my zatím nemůžeme. On, bratr náš Ježíš, teď přebývá v slávě Boha Otce. Naší kalvínští předkové velmi zdůrazňovali, že Večeře Páně je pozvednutím srdce vzhůru, k pravému tělu Kristovu, které ve slávě přebývá a nám tam chystá místo.

Ten Bůh, který byl na počátku, a byl Slovo, se díky Ježíši stal Bohem a Otcem naším. Jsme tedy sestrami a bratřími. Máme to tady na zdi napsané: „Jeden je Mistr váš, vy pak všichni bratři jste.“ Napišme si to i na desky srdce svého.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz