0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Neděle svaté Trojice (30. května 2010)
Jan 3; 1 - 17

První čtení: Deuteronomium 6; 4 - 9

Text kázání (Jan 3; 1 - 17):
(1) Mezi farizeji byl člověk jménem Nikodém, člen židovské rady.
(2) Ten přišel k Ježíšovi v noci a řekl mu: „Mistře, víme, že jsi učitel, který přišel od Boha. Neboť nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“
(3) Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“
(4) Nikodém mu řekl: „Jak se může člověk narodit, když je už starý? Nemůže přece vstoupit do těla své matky a podruhé se narodit.“
(5) Ježíš odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.
(6) Co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z Ducha, je duch.
(7) Nediv se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu.
(8) Vítr vane, kam chce, jeho zvuk slyšíš, ale nevíš, odkud přichází a kam směřuje. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha.“
(9) Nikodém se ho otázal: „Jak se to může stát?“
(10) Ježíš mu řekl: „Ty jsi učitel Izraele, a tohle nevíš?
(11) Amen, amen, pravím tobě, že mluvíme o tom, co známe, a svědčíme o tom, co jsme viděli, ale vy naše svědectví nepřijímáte.
(12) Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?
(13) Nikdo nevstoupil na nebesa, leč ten, který sestoupil z nebes, Syn člověka.
(14) Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka,
(15) aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný.
(16) Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.
(17) Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.


Milé sestry a milí bratři,

Nikodém, farizeus, vyučený v zákoně Hospodinově a sám jej vyučující ta slova z knihy Deuteronomium, která jsme slyšeli v 1. čtení, nepochybně zná. Zásadní vyznání víry Izraele. Š´má Jistrael – Slyš Izraeli. Jen Hospodin je tím jediným, jedinečným Bohem svého lidu. Hospodin je jeden. Nikdo jiný. To on plní svá zaslíbení a dává Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi zemi, do které je přivádí. To on vyvádí Izraele z otroctví Egypta, to on provází svůj lid během putování pouští, sytí hladové a napájí žíznivé. To není minulý čas, to je přítomnost. Mojžíš vysvětluje Božímu lidu, jaké je to Boží dílo s lidmi, s člověkem. Tato jedinečnost Hospodinova a vše, co pro svůj lid dělá, to má pro Izraele jeden velevýznamný důsledek. Tímto vyznáním, které je základem ranní i večerní modlitby Židů, Boží lid nekompromisně odmítá všechna pohanská božstva okolí. Z generace na generaci, od úst k ústům se nesou slova vyznání jedinečnosti Hospodinovy.

Ale nejen slova. Jde o víc. Jde o milování Boha, který je náročný. Který chce vše, chce celého člověka. Tak jako člověku dává celého sebe (za chvíli se k tomu Božímu dání, vydání se pro člověka dostaneme), tak chce celého člověka. A hovoří-li se o lásce k Bohu, pak nejde jen o nějaký zbožný pocit, o emoci, která hýbe srdcem, jde o poslušnost a věrnost, kde obojí není slepé a bezhlavé a ve strachu, ale v úctě k Hospodinu. Nehýbe srdcem, hýbe celým člověkem, určuje směr jeho kroků, jeho života, dává mu smysl a náplň. Taková láska se projevuje v celém životě člověka, v jeho myšlení i v tom, co člověk dělá. Boží nárok na člověka je úplný. Nepřipouští úhybné manévry, kličkování. Je to silný nárok, ale je to tak. Bůh je náročný, Boží láska je náročná, i láska k Bohu je náročná. Můžeme říci bezpodmínečná. „Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou“.

Ale milé sestry a milí bratři, co nás na tom překvapuje? Vždyť láska přece je náročná. Je přece náročné milovat člověka láskou, která si neklade podmínky, která přijímá milovaného člověka, která není něco za něco, žádný výměnný obchod. Také nic polovičatého, nic, co můžeme odkládat na zítra nebo na příští neděli, jen tak trochu, aby to nebolelo. Tak to ne. Láska jednoduše je nebo není. Láska buď plodí lásku, nebo to není láska. Milovat Boha celým srdcem, celou duší a celou silou není otrocká závislost na Bohu, to je radostný základ pro všechnu naši lásku, pro lásku člověka k člověku. Však mnohem později mluví Kristus Pán o milování Boha a milování bližního jako sebe sama. Láska člověka k člověku vyrůstá z lásky k Bohu a z Boží lásky k člověku.

To všechno Nikodém ví také. Vyrostl v prostředí, ve kterém je vyznání Izraele tradováno z generace na generaci, ze syna na syna, a tak se dostalo až k Nikodémovi. Ten teď právě přichází za Ježíšem. Přichází pod přikrývkou noci, snad aby ho nikdo nepoznal, aby se nikdo nedozvěděl, že on, člen židovské rady, židovský učitel, vyhledal toho zvláštního muže Ježíše. Na nic se ho neptá. Zdá se, jakoby jen se chtěl ukázat, nebo si Ježíše oťuknout, jak asi bude reagovat. Zdá se, že se také do Ježíšovy pořízne chce vemluvit. Zní to docela hezky, co říká. Nazývá Ježíše mistrem, učitelem od Boha, který díky tomu, že je Bůh s ním, dělá mnohá znamení. Ale přece to je pravda. Ježíš dělá znamení právě proto, že je poslán od Boha, že Bohu Hospodinu není lhostejno, co zde člověka trápí, co mu bere dech a sílu, co ho ponižuje, co oslabuje jeho život.

Nikodém Ježíši neříká nic, co by Ježíš nevěděl. Možná nás překvapí, že Ježíš nad Nikodémovými jakkoliv pravdivými slovy nejásá, nechválí tu noční návštěvu. Odpovídá jakoby na něco zcela jiného. Ano, dvě mimojdoucí témata. To Nikodémovo konstatování a Ježíšova reakce. „Nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království“. A tomu Nikodém nerozumí. Žije ve svých šablonách, stereotypech, má své pilíře víry, ale nechtějme po něm, aby vybočil, aby připustil možnost jiné cesty. Má vše zažité, má zkušenosti, představy, možná se bojí vybočit, ztratit své jistoty. Až úsměvné jsou jeho další otázky. Přece se člověk nemůže narodit ještě jednou, vždyť je již starý. A copak se znova může vejít do matčina těla? Snad bychom od vzdělaného člověka takové otázky nečekali, pokud bychom ho nepodezřívali, že si chce dělat z Ježíše legraci. Nikodém nějak nemá na to, aby se dostal do hloubky otázky. Třeba by chtěl, a moc by chtěl, ale nemá na to. Člověk mnohdy nedělá to, co by dělat měl jednoduše proto, že nemůže, neumí. Dělá, co může a ono je toho mnohdy velmi málo. Máme někdy tendenci hovořit o některých lidech jako o lenoších a hlupácích případně zlých lidech. Zkusme se ptát, zdali tito lidé nechtějí nebo přece jen neumí nebo neumí jinak? Zdá se, že Nikodém by velmi chtěl porozumět, jenomže na to nějak nemá.

Znovunarození nebo lépe znovuzrození, to není nic mechanického. To je proces, to je námaha, usilování. A pak přijetí. Narodit se z vody a z Ducha, to je přijmout křest, přijmout Ježíše, to je připustit o sobě pravý stav věcí, připustit své nedostatky, svůj hřích tváří v tvář Kristu, nahlédnout do sebe a nahlédnout sebe, který potřebuje Krista, protože potřebuje úplné přijetí a potřebuje odpuštění a potřebuje milost. Nikodém má jistě brouka v hlavě. Jak se to může stát? Jak se může stát, že člověk radikálně změní svůj život, životní styl, hodnoty, aby mohl žít s Kristem?

A Nikodém poslouchá a poslouchá. A pak slyší slova, která jsou vrcholem přečtené perikopy. „Nebo tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“

Zatímco v knize Deuteronomium ve 4. knize Mojžíšově slyšíme imperativ člověku, aby miloval Hospodina, zde je indikativ, oznámení o tom, že Bůh miluje člověka a že v té lásce nemá žádnou mez, žádnou podmínku. Když člověk opouští onen Boží bezpodmínečný nárok lásky k Bohu, ztrácí také motivaci i sílu pro lásku k člověku. A člověk bez lásky? Kdo to je? Bez lásky Boží i lásky k Bohu, bez lásky druhého člověka i lásky k druhému člověku. Kdo to je? A je člověk bez lásky ještě člověkem nebo je jenom jakousi schránkou na nohách? Když se vytratila láska člověka k Bohu a když se vytrácela láska člověka k člověku, Bůh svět miloval, nepřestal ho milovat, a dal mu svého Syna.

Starozákonní „slyš Izraeli“ se mění na novozákonní – kristovské: „slyš člověče“. Bůh, který je i dnes jediný a jedinečný, tě nepřestal milovat, Bůh na tebe nezanevřel, Bůh tě nezatratil. Bůh miloval svět a ta jeho láska se projevila docela konkrétně. Ježíš Kristus, Pán a Spasitel, musel trpět, být ukřižován, pohřben a třetího dne vstát z mrtvých, aby přemohl smrt, aby přemohl hřích, aby ve svém nekonečném milosrdenství přinesl člověku záchranu. Aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. V Kristu se Bůh zcela vydal pro člověka. Celý se dal pro člověka, pro záchranu člověka.

Věčný život. Člověk, který nezahyne. Ano, člověk není určen k zahynutí, člověk je určen k záchraně. Jestli toto víme, pak věčný život nebudeme chápat jako něco, co přijde až potom, po smrti. Ano, přijde to nejlepší. Nevíme co. Jen můžeme z biblických slov vypozorovat, vyčíst, co by to mohlo být. Třeba trvalá radost. Nebo láska bez bolesti. Ale to všechno začíná již zde, na tomto světě a v tomto životě. Představa věčného života po smrti přežívá. Jakmile však věčný život odsuneme až po smrti, pak by se tento svět klidně mohl stát peklem, protože by v něm nebyla láska. Ale ona v tomto světě je, ona je mezi námi a s námi. Vždyť Bůh tak tento svět miloval...

Milé sestry a milí bratři, milý sbore, o Nikodémovi již dále nic nečteme. Nevíme, jak na Ježíšova slova reagoval, co pro něho znamenala a jestli vůbec něco. Ale Nikodém nás již nemusí zajímat. Svým nočním příchodem nám ukázal cestu. Za prvé je úplně jedno, kdy a kde Ježíše Krista vyhledáme. V noci, ve dne? Důležité je, že se s ním na své životní cestě někdy, někde setkáme a řekneme k jeho nabídce víry své ano. Ale za druhé: my jsme se již s Ježíšem setkali a uvěřili. A to je to podstatné. Ne co Nikodém, ale co my. Jak jsme s tím setkáním naložili my. Jak živé pro nás je to zásadní sdělení, že Bůh tak miloval svět, že dal, obětoval svého Syna jednorozeného, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz