0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
6. neděle po Velikonocích (16. května 2010)
Efezským 3; 14 - 19

První čtení: Jan 15; 1 - 11
(1) „Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař.
(2) Každou mou ratolest, která nenese ovoce, odřezává, a každou, která nese ovoce, čistí, aby nesla hojnější ovoce.
(3) Vy jste již čisti pro slovo, které jsem k vám mluvil.
(4) Zůstaňte ve mně, a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně.
(5) Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti. Kdo zůstává ve mně a já v něm, ten nese hojné ovoce; neboť beze mne nemůžete činit nic.
(6) Kdo nezůstane ve mně, bude vyvržen ven jako ratolest a uschne; pak ji seberou, hodí do ohně a spálí.
(7) Zůstanete-li ve mně a zůstanou-li má slova ve vás, proste, oč chcete, a stane se vám.
(8) Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.
(9) Jako si Otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce.
(10) Zachováte-li má přikázání, zůstanete v mé lásce, jako já zachovávám přikázání svého Otce a zůstávám v jeho lásce.
(11) To jsem vám pověděl, aby moje radost byla ve vás a vaše radost aby byla plná.“


Milí rodiče, kmotři, sestry a bratři,

člověk je tvor sociální. Potřebuje společenství, potřebuje rodinu, potřebuje někam patřit a mít v tom jasno kam patří. Potřebuje základnu, jakýsi pomyslný vyživovací pult. Potřebuje být napojen na trvalé zdroje ne jen tak něčeho. Na zdroje lásky a laskavosti, milosrdenství a odpuštění, na zdroje přátelství a lidské blízkosti, porozumění a pomoci. Ano, člověk potřebuje člověka, aby v té přemnohé vztahové barevnosti mohl vytvářet, sytit, naplňovat svoji sociální potřebu. Ale v této chvíli je potřeba říci: Člověk potřebuje ještě víc než druhého člověka, spolučlověka, víc než někoho, kdo nese lidskou porušenost, nespolehlivost, nestálost, jakkoliv může přetékat láskou. Člověk potřebuje Ježíše! Protože člověk potřebuje objekt víry, který by jeho životu dával smysl, ukazoval směr, víry nepoplatné lidským ambicím a náladám, pocitům a emocím. Člověk potřebuje ke kmeni jeho kořeny, zdroj lásky, která se zcela vydala, lásky nepoznamenané sobectvím, lásky bezpodmínečné a ničím nepodmíněné. Miluji tě, člověče, protože tě miluji. Potřebuje výživu toho kmene – pro svoji lásku. Výživu, která provede soutěskami života, úzkostmi a obavami, pochybnostmi a pády. Naplní život, dá mu nový, nečekaný rozměr svobody pro rozhodnutí.

„Já jsem pravý vinný kmen a můj Otec je vinař, říká Ježíš. Zůstaňte ve mně a já ve vás. Jako ratolest nemůže nést ovoce sama od sebe, nezůstane-li při kmeni, tak ani vy, nezůstanete-li ve mně. Já jsem vinný kmen, vy jste ratolesti.“

Milí rodiče, sestry a bratři, dvě takové Kristovy ratolesti budou za chvíli pokřtěny. Vaše dcera Emilie a váš syn Martin. Dochází k jakémusi naroubování na vinný kmen, na Krista. Ne že by Pán Bůh o Vašich dětech nevěděl, ne že by o ně neměl zájem nezávisle na této chvíli. Jejich život, jejich narození je přece významným ukázáním k Boží lásce k životu, k Boží vůli, kterou je život, jeho plnost, kvalita, zachování. A přece je to chvíle významná, poznamenávající. Křest vaší dceři a vašemu synovi nikdo nevezme. Může se stát, že se ta větev od kmene odlomí, může se stát, že bude přerušen ten výživný tok, ale kmen zůstává kmenem. Pevně zakořeněn na svém místě a na rozdíl od skutečného stromu a kmene není žádná vzdálenost, která by zabránila novému přijetí ratolesti ke kmeni, novému přimknutí, srůstu, vyživování. Dendrolog by mě za takové konstatování vytahal za uši, víra vidí věci jinak. Jednoduše: Ježíš Kristus nepřestává nabízet sám sebe, neuzavírá se nikomu, jeho milost je trvale platná v každém čase.

Vaše rozhodnutí přinést ke křtu svoji dceru Emilii a svého syna Martina je, milí rodiče, rozhodnutím víry. Rozhodnutím zůstat v lásce Kristově a v této lásce i vést a vychovávat svoji dceru a svého syna. Společně s vámi se z takového rozhodnutí radujeme, společně s vámi děkujeme Pánu Bohu za nový život, za život vašich dětí. A společně s vámi s velkou radostí slyšíme, že Pán Ježíš Kristus vašim dětem žehná, bere je na ruce a od první chvíle a nyní viditelně a zřetelně je vyživuje výživou své lásky a milosrdenství, výživou kmene, na kterém tyto ratolesti jménem Emilie a Martin rostou.

Amen

Text kázání (Efezským 3; 14 - 19):
(14) Proto klekám na kolena před Otcem,
(15) od něhož pochází každý nebeský i pozemský rod, a prosím,
(16) aby se pro bohatství Boží slávy ve vás jeho Duchem posílil a upevnil ‚vnitřní člověk‘
(17) a aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích; a tak abyste zakořeněni a zakotveni v lásce
(18) mohli spolu se všemi bratřími pochopit, co je skutečná šířka a délka, výška i hloubka:
(19) poznat Kristovu lásku, která přesahuje každé poznání, a dát se prostoupit vší plností Boží.


Milé sestry a milí bratři,

zakořenění a zakotvení. Kořeny a kotva. Jak mnoho člověk obojí potřebuje. Čím hlouběji a pevněji usazené má strom kořeny, tím lépe přijímá vláhu, výživu, tím nesnadněji jej může vichr vyrvat ze země. Od kořenů a skrze kořeny čerpá strom pro svůj život to nejdůležitější – svoji sílu. A vichry dují a chtějí strom vyvrátit, ten ale pevně strojí. Je dobře zakořeněný. Nejen strom i člověk potřebuje dobré kořeny, v dobré hloubce. Člověk potřebuje vědět o svých kořenech, o kořenech svého rodu, vždyť na nich roste kmen jeho života. Tam v kořenech se setkávají vítězství i prohry, tam se hromadí síla k dalšímu růstu, v kořenech stromů i lidí se rozhoduje o životě, o délce života, o kvalitě života, také o jeho pevnosti, stabilitě. Již kdesi v kořenech je zaneseno, budou-li se větve stromů i ruce lidí vztahovat k nebi nebo budou-li povisle povlávat v nevědomí potřeby přijímat z pohledu k nebesům sílu i inspiraci. Již kdesi v kořenech je zaneseno, stanou-li se větve stromů i ruce lidí podporou a útočištěm slabých, bolavých, těch, kterým chybí zdraví i síly nebo budou-li jen jakousi hradbou, plotem ostnatým, aby se ti druzí nedostali ke kmeni. Kořeny, hluboce zakořeněné v pevné zemi.

S kotvou je tomu jinak. Je v neklidných vodách moře, pro kotvící loď naprosto nepostradatelná záležitost. Aby loď mohla zůstávat na jednom místě, aby mohla být nakládána nebo vykládána, potřebuje kotvu, pevné zakotvení. Kotva ji udrží v přístavu. Také maják potřebuje kotvu. Kdesi uprostřed moře, pevně zakotvený, ukazuje lodím směr, svítí a to světlo je výpovědí o životě. Stejně tak člověk potřebuje zakotvení. Uprostřed moře života, mnohdy rozbouřeného, neklidného, kde se loď jeho života nebezpečně naklání, potřebuje kotvu. Jistotu a stabilitu. Potřebuje vědět, že jeho život, to, co dělá, mluví, žije, má smysl, naplňuje jeho existenci. Kotva pro člověka, to není olovo na noze, které by neumožňovalo pohyb, to je naopak možnost svobody, tvůrčí činnosti, to je jakési pomyslné lano víry, které dovolí člověku v plnosti se rozvinout a přesto v moři života neztratit kurz, neztratit sebe.

Potřebné zakořenění a zakotvení. Apoštol je v tom velmi konkrétní. Jde do větší hloubky a můžeme říci nejhlouběji, jak jen je to možné. Mluví o zakořenění a zakotvení v lásce. Ne ovšem jako v nějakém příjemném pocitu, jako v něčem, co člověk v sobě nese, co dává druhému, co je lidské a tedy nestálé, vrtkavé, ohrozitelné a pomíjivé. Ani ne o lásce, o které tak silně píše a po které volá francouzský lyrický básník a dramatik minulého století Jacques Prevert: „Lásko, zapomněli jsme na tebe. Ale ty na nás nezapomínej! Máme na zemi jen tebe. Nenech nás umřít chladem... Dej, ať projevíme známku života!... Objev se znenadání, vezmi nás za ruku a zachraň nás.“

Apoštol mluví o zakořenění a zakotvení v lásce, která umožní pochopit, co je skutečná šířka, délka i hloubka. Tedy o lásce, která umožní pochopit a uchopit prostor pro život, prostor, ve kterém se člověk pohybuje, do kterého se narodil, onu plasticitu života, jeho trojrozměrnost. Co to je, co zcela ten trojrozměrný prostor vyplňuje, a přesto v něm má člověk a jeho lidská láska dost místa? Nebo dokonce právě proto? Je to Kristova láska. Autor Janovy epištoly o ní napíše: „V tom se ukázala Boží láska k nám, že Bůh poslal na svět svého jediného Syna, abychom skrze něho měli život. V tom je láska, ne že my jsme si zamilovali Boha, ale že on si zamiloval nás a poslal nám svého Syna jako oběť smíření za naše hříchy....“

Kristova láska, která šla za hranice života. Láska urážená, vysmívaná, ponižovaná, zmučená, ukřižovaná. Obětovaná pro člověka a jeho lásku – i nelásku. Co to je láska, ptají se lidé, kteří ji nepoznali, kteří byli mnohdy v rukou druhých, pro které to slovo bylo bezobsažným, vyprázdněným pojmem. Ptají se legitimně, v touze poznat hloubku, náplň, smysl takové nepoznané lásky. Mohou slyšet o dávání, které je víc než braní, které naplňuje, mohou slyšet o objetí, které není sobecky jednostranné nebo o bezpodmínečném přijetí druhého člověka, bez snahy po manipulaci, vlastnění. Mohou slyšet o trvalé blízkosti druhého člověka. Nemohou ovšem slyšet nic o jistotě, neotřesitelnosti, spolehlivosti. Co to je Kristova láska, ptají se pak ti, kteří poznali lásku člověka, lidí, a přesto cítí nenaplněnost? Až zde lze hovořit o dokonaném naplnění lásky, o spolehlivosti a stálosti. Kristova láska umírá na kříži, aby nově povstala k novému životu, aby i toho největšího nepřítele lásky a života, smrt, překonala. Aby člověka k novému životu pozvala. Důvod k úžasu, důvod k radosti, důvod k vděčnosti.

„Abyste zakořeněni a zakotveni v lásce mohli poznat a pochopit lásku Kristovu.“

Milé sestry a milí bratři, milý sbore, mohly by to všechno být jen řeči a řeči, které se v církevním prostředí očekávají. Řeči o lásce lidí nebo mezi lidmi, která je krokem k poznání lásky Kristovy, která je Kristovou láskou sycena. Mohly by to být jen řeči. Nejsou. Apoštol proto kleká na kolena, proto se modlí, proto hovoří s Bohem, aby to řeči a jen řeči nebyly. Aby Kristus skrze víru přebýval v našich srdcích. Ale kdo jiný než Ježíš Kristus a co jiného, než Kristova láska naplňují naše životy, zbavují je strachu, dávají jim hodnotu a novou kvalitu, dávají sílu k naší lásce? Kde kdo jiný než Kristus a co jiného než jeho láska nás osvobozují od moci hříchu, přináší odpuštění a milost, dávají druhé a devadesáté deváté šance, otevírají prostor svobody? Ve víře v tom trojrozměrném prostoru svobody smíme žít, konzumovat Kristovu lásku a nést ji od člověka k člověku. Být v ní zakořeněni a zakotveni. Vždyť je to právě Kristova láska, která nás osvobozuje, spojuje, nese. Je nádherné nejen se nechat takovou láskou nést, ale přímo se jí nechat unášet.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz