0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
12. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
16. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
20. neděle po Trojici (17. října 2010)
Genesis 1; 27

První čtení: Matouš 25; 14 - 30

Text kázání: Genesis 1; 27
(27) Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.

Milé sestry, milí bratři,

k životu je potřeba odvaha. A to velká odvaha. Navazovat vztahy chce odvahu. Ukončovat vztahy nelze bez odvahy. Začínat nové věci chce odvahu. Bez odvahy se neobejde tolik potřebné a dynamizující riskování. Láska a milovat vyžaduje odvahu. Víra potřebuje odvahu. Řešení problému vyžaduje odvahu, rozchod vyžaduje odvahu, odpuštění chce odvahu. Dnešní text, podobenství o hřivnách, nás zve k odvaze žít. A ten známý starozákonní text z první knihy Bible o stvoření člověka, ten nám sděluje, kde na to brát síly. Nebo docela: kde, odkud na to tu odvahu brát.

Tři podřízení spolupracovníci, finančníci. Jejich ředitel odjíždí na dlouhou služební cestu. Má s nimi za dobu spolupráce již své zkušenosti. Na všechny je spolehnutí, všechny jsou potřební pro plnění závazků firmy, jen jejich výkon se různí. A tak před odjezdem rozdělí práci, rozdělí úkoly, jejichž velikost je dána zkušenostmi, které s podřízenými udělal. První dostane úkol velký, je to celek o třech třetinách. Druhému jsou uloženy dvě třetiny, třetímu jedna. Ten třetí se cítí ukřivděn. Nějaká malá důvěra na rozdíl od prvních dvou. Přišel zkrátka. Je nedoceněný. Malá důvěra v jeho schopnosti mu byla ředitelem projevena. Za okamžik se však má ukázat, že to bylo oprávněné. Ten třetí z party má totiž strach. Strach z nadřízeného. Strach, který vede člověka ke zkratovitému jednání. Bojácný postoj, který zřejmě vyvěrá z nedostatečného pocitu vlastní hodnoty. Kdo zná svoji cenu, kdo je sebevědomý, kdo si důvěřuje, ten nemívá strach před druhými lidmi, před novými úkoly, před řešením nečekaných situací.

Po návratu z cest proběhlo účtování. Jednání s prvními dvěma spolupracovníky bylo bezproblémově. Hladké, dalo by se říci. Spolupracovníci s hřivnami začali podnikat, šli do risku, měli odvahu. Znali své schopnosti, úkol přijali a splnili. Každý získal dvojnásobek z toho, co mu bylo svěřeno. Slušné. A co ten třetí? „Poznal jsem, že jsi tvrdý člověk, sklízíš, kde jsi nesel a sbíráš, kde jsi nerozsypal. Bál jsem se, a proto jsem šel a ukryl tvou hřivnu v zemi. Hle, zde máš, co ti patří“. Při prvním poslechu to dává smysl, argumentace je přesvědčivá. Jen ten strach, ten neodbytně přítomný strach. Strach ze šéfa. Ale jde opravdu jen o strach ze šéfa? Není v tom třetím do party něco mnohem silnějšího a hlubšího, neukazuje ten strach dál než jen k velikému šéfovi? Zatímco ti dva jeho společníci obchodují, prodávají, nakupují, on si nevěří. Má strach, že by se mu nedařilo, že by se dostal do ztráty, že by mu při vyúčtování mohli peníze chybět. Jak by to potom odůvodnil šéfovi? Nedostatek sebedůvěry ho diskvalifikoval.

První rána – šéf k němu má malou důvěru, nevěří, že by zvládnul dobře své úkoly. To je něco, co ho zaskočí zvenku. A druhá rána – strach. A ta rána ho zaskočí zevnitř, její původ není v nikom kolem, je v něm samém, je v jeho nitru. Odněkud vyrůstá, neví odkud, bude-li však o to usilovat, zjistí to. Strach ho vede k tomu, aby se kryl, pojistil před hněvem svého šéfa. Nechce se dopustit chyb, nechce riskovat A strach ho vede k potřebě pojistit se, oplotit hradbami, neriskovat neboť to člověk neví, jak to dopadne. A zde ten muž chtěl, ať vše dopadne dobře. Jak jinak? Je potřeba mít vše pod kontrolou, vidět na všechno, nedopustit se chyby. Ten muž nerad riskoval, to by ztratil kontrolu a on je přece realista.

Pro jistotu vše naplánovat a pak ohlídat. Kontrola. Ale jak tak kontroluje, jak si hlídá, aby nedošlo ke konfliktu, ztrácí kontrolu nad sebou a nad svým životem. Dostává se do zkratu a následné krize. Strach se prohlubuje, je více a více znepokojivý, člověk se hlídá, kontroluje sám sebe, jen aby se nedopustil chyby, jen aby svého šéfa nerozzlobil, jen aby na něj nekřičel. Ale tak se stává život nesnesitelným, tak se stává místem pláče a skřípení zubů. Člověk přestává žít. Ztrácí sám sebe, ztrácí se ve strachu, v nejistotách. Jak dál?

Ten třetí služebník může mít strach před Bohem. Nebo jinak: strach třetího služebníka může pramenit ve strachu před Bohem. Není to nic nepochopitelného. Mnohým lidem chybí pocit vlastní hodnoty, protože vyrůstali v prostředí, kde se strašilo Bohem. Byl jím zvěstován, prostředkován – Bůh, který vzbuzuje strach. Je mstivý a krutý. Bůh to tak nenechá, však on potrestá. Kdo seděl léta pod kazatelnou, ze které slyšel jen o Božích soudech, Božích trestech, kde bylo jakési vyhrožování Boží spravedlností, kde byl Bůh prezentován jako mstivý, trestající, kdo plnil přikázání Desatera ne proto, že by mu byla vlastní, ztotožnil se s nimi, viděl v nich optimální životní cestu, ale proto, aby nebyl Bohem potrestán, komu byl prezentován Bůh, který stíhá vinu otců na synech do třetího a čtvrtého pokolení, jak známe z Desatera, v tom byl pěstován strach před Bohem a z Boha. Ne Bůh milující, Bůh, který pro člověka poslal na svět svého Syna Krista Pána jako oběť smíření, jako prostředek milosrdenství a odpuštění, ale Bůh krutý. To, jaký si člověk udělá obraz o sobě, to do jisté míry závisí na tom, jaký obraz má o Bohu. Jeden německý badatel říká, že obraz Boha je nejsilnější archetypální obraz v nás. Jak je tomu s obrazem Božím a jak je tomu s člověkem, který nezná svoji cenu, kde má čerpat inspiraci a sílu, kde vzít to, co nikde kolem není?

Novou sílu, inspiraci a hlavně cestu k sebeúctě přijměme z toho jednoho starozákonního biblického verše: „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, muže a ženu stvořil je“. Jestliže člověk přijme nabídku víry, která říká, že člověk je dobrým Božím stvořením, které je k obrazu Božímu, pak je zde síla, která umožní vnímat sebe jako cenného člověka, jako vzácné stvoření Boží. Ale to musí mít obraz o Bohu jasný. Bůh, jako dárce života, jako nositel života, Bůh, kterému záleží na člověku, který nechce, aby někdo zahynul, nechce, aby někdo živořil v předklonu, plném neúcty k sobě, plném strachu a třesení. Nechce, aby člověk žil v pláči a skřípění zubů. Vlastní obraz člověka velmi závisí na jeho obrazu Boha.

Je-li to obraz Boha mstivého a krutého, pak se tomu strachu ani nedivíme. Jestliže kdo se již jako dítě bál Boha a to proto, že mu byl zvěstován Bůh, který nahání strach, Bůh, kterého je záhodno se bát, pak v něm ten obraz bude setrvávat, ještě ho bude posilovat tématem nehodnosti a malosti člověka, hříšností a Boží odplatou. Vždyť si lidé ve svých představách udělali Boha, který zabíjí a ničí a mstí se a je krutý. Při takové vštěpované představě získává člověk vlastní obraz jako záznam katastrofy, až se mu vlastní život stává katastrofou. Divíme se, že by se nejraději zakopal hluboko pod zem? Že před takovým Bohem se člověk skutečně zahrabává hluboko pod zem a že s sebou bere i svoji jedinou, zakomplexovanou hřivnu, je nabíledni. Strach před Bohem plodí další strachy: strach ze smrti a před smrtí, strach ze selhání, strach před problémy, strach řešit je, strach ze zesměšnění před ostatními, strach z lidí a mnohé další. Kdo jako dítě pocítil strach při myšlence na Boha, protože mu byl zvěstován Bůh, který nahání strach, který si vede záznamy o všem, co člověk dělá špatně a pak mu to jednou u posledního soudu spočítá, ten se musí schovat, zahrabat, aby ho nikdo nenašel. Musí se pokusit všechno kontrolovat, hlídat. Především sebe. Ten nemá šanci rozvíjet se, prožívat sebe sama jako cenného člověka. Nemá šanci napřímit se, přijmout se nejen s tím, co je v něm dobré ale také s tím, co v něm dobré není. Přichází nejistota, strach, sehnutí se až k zemi, do které je ukládána jediná hřivna, jediné dobré, co v člověku je, co mu Pán Bůh svěřil, aby o to pečoval, aby to rozmnožoval. Pak ovšem nezbude nic. Člověk zahrabe i to jediné dobré. Obraz trestajícího Boha bývá zvnitřňován v krutém svědomí, které se samo trápí, trestá a stále se odsuzuje a potlačuje svou hodnotu. Strach před Bohem vede ke strachu před sebou samým, před propastmi vlastní duše. Člověk se neodvažuje nahlédnout pravdivě do sebe a říci ano všemu, co v něm je. Nahlédnout do sebe pojmenovat vše v sobě pravdivě a pak s tím pracovat. Katastrofální obraz o Bohu plodí katastrofální obraz o sobě.

Ježíš tímto podobenstvím říká, že člověk, který má obraz Boha, působícího hrůzu, nemá šanci dostat se ze svého strachu dál. Chce nás pozvat na cestu důvěry, na cestu spolehnutí na Krista. Získat odvahu žít, umět riskovat, dát v sázku sama sebe. Nezáleží na tom, jak rozmnožujeme své hřivny, ale že máme odvahu žít. Ta odvaha může mít svůj zdroj ve slovech o stvoření. Člověk je stvořen, aby byl Božím obrazem. Jako muž a žena. Tedy originální obraz. Člověče, Bůh tě tady na tom světě chtěl a chce mít. Počítá s tebou. Nejsi jakási hříčka náhod. Tvá síla může pramenit s jistoty, že jsi dobré Boží stvoření, Boží milované dítě. Vždyť „Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím. Jako muže a ženu je stvořil“.

Milé sestry a bratři, milý člověče, Bůh tě miluje, Bůh s tebou počítá, Bůh tě zachraňuje, ospravedlňuje, v Kristu a skrze Kristovu milost tě zbavuje strachu. Boží spravedlností není trest a záhuba, ale odpuštění a milosrdenství. Tak se narovnej, zvedni svou hřivnu, vykopej ji ze země, kam jsi ji ve strachu ukryl, očisti ji od nánosu prachu a hlíny, a běž s ní žít. V Boží lásce je ti nabízena odvaha k životu. Přijmi ji, chop se jí, Bohem k životu pozvaný, Bohem milovaný člověče, ženo i muži.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz