0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
4. neděle po Trojici (27. června 2010)
Micheáš 3; 8

První čtení: Lukáš 5; 17 - 26

Text kázání: Micheáš 3; 8
(8) Já však jsem naplněn mocí, duchem Hospodinovým, právem a bohatýrskou silou, abych mohl Jákobovi povědět o jeho nevěrnosti, Izraeli o jeho hříchu.

Jaký je smysl těch několika přečtených slov? Měl je vyslovit prorok Micháš s určitým cílem. Ne aby ohrnoval na ostatními nos, že on je oproti něm ten oduchovnělý že on má něco, co oni ne. Musel z naplnění Duchem mít jistě závrať, ale také velké nesnáze, s jakými se člověk nechlubívá.

Duch je boží iniciativní moc, k tomu prorok obdržel od Hospodina oprávnění a také sílu ke svému úkolu. Takže přečtené slovo sděluje lidem, že prorok vyřadil své soukromí, že nechal stranou své písečky - a že Hospodinův duch je tím, co je určující pro něho, a tedy také pro druhé. A to i v tak citlivé věci, jakou je hřích, když přijde na přetřes. Což je téma, které se už poněkolikáté za život snažím znovu promýšlet, ale konce toho promýšlení v nedohlednu.

Četli jsme o tom, že prorok byl naplněn, aby odkrýval hřích Izraele. Odkrývání skrytého - to byl prorokův úkol, jeho úkolem bylo mluvit o tom, pro co lidé neměli oči, co vůbec nevnímali anebo co si nechtěli přiznat. Ale co ani nemohl na světlo vynášet libovolný jednotlivec. Nýbrž prorok.

To řekl Micheáš a nám po tom všem zůstala otázka: Jak to tedy s tím hříchem je? Nemůžeme se stylizovat do Micheášova úkolu, ale můžeme se ptát, co se přečteným biblickým výrokem míní. A co z něho vyvozovat dále. A když je právě řeč o hříchu, tak to je jednak téma nanejvýš nesnadné a jednak v dnešní době značně nesrozumitelné.

Už ta nesrozumitelnost by stála za hlubší vysvětlení, ale teď nemohu se ploužit několika směry zároveň. Jeno ale je jasné. S tou otázkou: Jak to tedy s tím hříchem je? - s tou otázkou se nenoříme jen do dávné minulosti, jen do časů proroků a starého Izraele a Judska. Ptáme se bible, ptáme se odvěké moudrosti a ptáme se zároveň dnes.

A právě dnes je k takovému ptaní také spousta příležitostí a podnětů, když máme kolem sebe terorismus, válčení, korupci, politické i jiné lidské neřádstvo a zločinectvo. Je ovšem také otázka, jak vůbec lze křesťanství v praxi užít jako léčivo anebo snad dokonce jako sanatorium na lidský hřích. Takovou myšlenku si, což o to, dokážu představit. Ale jak by bylo možné ji uskutečnit? Není to snad možné, poté co Bůh v osobně svého Syna smířil svět se sebou? Jinými slovy: jak myšlenku kající praxe uvést do praxe? Praxe by ale měla začínat myšlenkou, křesťanská praxe by pak měla začínat biblickou myšlenkou. A uvádění do praxe je v tomto případě spíš věcí jednotlivců a snad jakési podpory.

Máme ale o hříchu představy všelijaké: a tak nutno zdůraznit, že nyní o hříchu mluvím proto, abychom si vážili a cenili božího odpuštění a aby pro nás bylo odpuštění darem vděčně dávaným i přijímaným. Protože třeba nedává smysl chtít někoho řečí o hříchu frustrovat. Ale vzít si hřích na mušku a vypořádávat se s tím – k tomu právě je dobré o něm přemýšlet a nebát se.

Vždyť proto také se v křesťanské tradici propracovávala zmíněná kající praxe, aby svou tíži člověk dostal ze sebe pryč, i kdyby to mělo fungovat i tak nepříjemně jako klistýr. Ale zavedení kající praxe předcházelo ještě poselství o pokání a odpuštění, kde se setkával Jan Křtitel a Ježíš. A tomuto poselství předcházelo zase prorocké poselství, které lidský hřích odkrývalo, aby vyšel na světlo a aby si nemohl jen tak tiše, nenápadně, v skrytu k lidské škodě pracovat. Na světle se mu pracuje o poznání hůř. To je zakotveno ve slovech, která jsme slyšeli díky Micheášovým ústům.

A pak je tu ještě další háček: jak pochopit hřích, když je na něm cosi zásadně absurdního. Náš život, který jsme od Pána Boha dostali, má smysl. Když se na něm něco pokazí, smysl je před námi. A jeden z biblických hebrejských termínů pro hřích znamená tolik co: minout se cílem. A dokonce řecký výraz, který se používá v Novém zákoně pro hřích, má obecně tentýž výraz: minout se cílem. Když někdo provede hřích, mine se cílem a smyslem svého směřování.

Jenže hřích nespočívá v jednotlivostech. A jednotlivý čin je jen konkrétní projev, ne ještě mocnost hříchu. A už proroci mínili právě hřích jako jakousi mocnost. Micheáš určitě myslel hřích jako něco, co národ rozežírá zevnitř.

A v této souvislosti se zavedl v odborném světě pojem, který zní: souvislost jednání a údělu.

Tuto souvislost známe v poněkud zjednodušené podobě, někdy až v podobě banální. Ale zní takto: co člověk udělá, to se mu vrátí. Ale nastává tu problém - a sice v tom, že ta zásada nepůsobí v životě tak přímo, jednoduše a přímočaře. A stává se taky, že člověk má v konkrétních případech pochybnosti, zda to opravdu platí vždycky. A proč tedy to tak je.

Na jedné straně nás může třeba napadnout jednoduchoučký příklad, že když se děcko sotva dokončí základní školu, nestane se z něho prvotřídní vědec. Anebo když budeme líní jít na nákup, doplatíme na to kručením v žaludku.

Ale kdybych měl určité postřehy v této věci dál a dál rozvádět, tak se obávám, že bych se dopustil určitých neúplností, které by věc mohli povážlivě zkreslit, a tak pokud možno nebudu příliš konkrétní.

Zkusme si to představit jinak. Jako jakýsi zákon o zachování energie: zásadu platnou pro jakýkoli čin. Vždyť k činům nedochází tak, že se odehrajou a zmizí beze stopy, jako by se nestaly. To by lidský život neměl žádnou souvislost a soudržnost. Je snad možné, aby se něco stalo, jako by se nic nestalo? Každý čin se někde odrazí, má nějaké důsledky. Matematicky vyjádřit to snad asi nejde - a to nás může velmi mást, kdybychom konkrétně chtěli vědět, jak si člověk XY zasloužil to, co ho potkalo.

Nicméně tuto otázku, otázku, jak v principu Starý zákon chápe hřích, rozvinul emeritní profesor z Hamburku Klaus Koch - a dodnes je jeho zkoumání předmětem diskusí a polemik, které ale Kochovo pojetí pokud vím neodstavily.

Zmiňovaný Koch přišel na to, že různá hebrejská slovesa mají zvláštním způsobem dvojí význam: označují jednání a zároveň důsledky jednání. Například: nést vinu znamená nejen se proviňovat, ale také směřovat k odpykání viny. Přímo jazyk tedy údajně zachycuje, jak jednání je bytostně spjato se svými důsledky a také to, že tyto důsledky platí nějak pro jednajícího člověka. Špatně jednající nejen dělá něco špatného, ale taký sám sebe zešpatňuje.

Jenže my se na věci díváme dnes až příliš individualisticky, zatímco hebrejská představa hříchu víc počítá s tím, že člověk je součástí společnosti. Že to, co dělá, nemůže vytrhnout ze souvislosti s lidmi, mezi nimiž žije.

A právě člověk jako bytost společenská podle Kocha vytváří jakousi sféru činů, zásobárnu činů. A s touto sférou je ale jednající člověk neustále vnitřně spjat. Tato sféra a zásobárna určitým způsobem jeho život ovlivňuje. A nezřídka je patrné, že působí tak, jako nádoba, která se činy naplňuje a naplňuje, až se jejich vahou protrhne a všechno vyrazí naráz ven: všechno se na člověka sesype.

Věci se pak dále komplikují tím, že lidé jednají spolu, vedle sebe, vůči sobě navzájem - a právě proto je nemožné, aby lidské činy, ať už dobré nebo špatné, měly význam a důsledky jen pro toho, kdo je jejich autorem. A to znamená nejen to, že si lidé prokazují dobro a působí navzájem zlo. Znamená to také to, že člověk člověka do něčeho namáčí, hledá pro zlé záměry společníky, postihuje nevinné - a to co dělá, nemá zcela pod kontrolou - a důsledky toho se dostanou daleko za jeho obzor. Jednotlivá vina přerůstá do spletenců.

A takto bohužel dochází například i k tomu, že děti doplácejí na nepravosti rodičů, kteří si myslí, že co dělají, je jen jejich věc, a přitom zapomínají, že v jejich životě je hluboko zakotvena odpovědnost za druhé a že na selhání v odpovědnosti doplácejí další, a to i třeba vlastní děti. Jako by jim na dětech najednou nezáleželo. Tím vším chci říci, že téma hříchu je nesnadné a přímo v rozporu s lidským nálepkováním druhých.

Když proroci mluvili o hříchu, tak o něm mluvili v tomto smyslu a v tomto duchu. A mluvili tak proto, aby ukázali lidem, čemu se mají a mohou vyhnout, aby se vyhnuli hříchu, jeho působení a jeho důsledkům, aby se navzájem neohrožovali a neubližovali si. V každé lidské společnosti narůstají zásoby činů - jakkoli to zní velmi obrazně a lepší vyjádření mě ani nenapadá -. A pak je otázka: jak se s těmi špatnými činy vyrovnat, protože od činů jejich důsledky nelze jen tak odervat. Jak se jim vyhnout, jak je zarazit, jak s nimi přestat?

Sama mocnost hříchu je ovšem velmoc, s níž nejsou žerty - proto také se lidé stále dostávají do beznadějných situací. Tady je jeden rozdíl, řečeno na okraj, rozdíl mezi proroky a Ježíšem. Zatímco totiž proroci mluvili o hříchu a jeho důsledcích především s ohledem na širší dějinné souvislosti, Ježíš rozvíjel poselství pro běžný život. A když mluvil o odpuštění, tak tím čeřil lidské myšlenky - mnoho lidí si nedokázalo představit, že nějaké odpuštění by jim mohlo pomoci.

Ale jedna věc je sledovat, jak hřích působí. A pak další věc je, že na jedné straně Hospodin hříchu nešéfuje, nýbrž suverénně na něj odpovídá odpuštěním. To Ježíš zvěstoval i zosobňoval. A nejen tehdy, ale i dneska si lidé myslí, že hříšník není polepšitelný. Jako by to nebylo možné a jako by se to nedělo! Stále lidé propadají do depresí ze sebe sama. A přitom mají v sobě ukryté pokladnice - a kolem sebe dobré věci, mají co najít. A když někdo zůstane jen sám se sebou uprostřed beznaděje, má jeho duše stále jakési dno, kam kromě božího Ducha nikdo zvenku nedosáhne.

A v širším měřítku, kam náš vlastní vliv a moc nedosáhnou - tam se zase objevuje možnost obnovy světa - radikálně nového nebe a nové země - to je odedávna nadějnou lidskou budoucností. Dokud budeme, dokud bude čas - bude i taková budoucnost. Až čas přestane, tak splyne čas s věčností a až tehdy přestane tato budoucnost být budoucností, ale bude vším. Právě s vědomím toho si troufám poukazovat na to, že moc hříchu je obrovská a strašlivá. Ale je-li Bůh s námi, kdo proti nám?

Amen.

Jiří Hoblík


zpět ...
© 2005 archa.cz