0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
7. neděle po Trojici (18. července 2010)
Marek 5; 21 - 42

První čtení: Izajáš 41; 8 - 16

Text kázání: Marek 5; 21 - 42
(21) Když se Ježíš přeplavil v lodi opět na druhou stranu a byl ještě na břehu moře, shromáždil se k němu velký zástup.
(22) Tu přišel jeden představený synagógy, jménem Jairos, a sotva Ježíše spatřil, padl mu k nohám
(23) a úpěnlivě ho prosil: „Má dcerka umírá. Pojď, vlož na ni ruce, aby byla zachráněna a žila!“
(24) Ježíš odešel s ním. Velký zástup šel za ním a tlačil se na něj.
(25) Byla tam jedna žena, která měla dvanáct let krvácení.
(26) Podstoupila mnohé léčení u mnoha lékařů a vynaložila všecko, co měla, ale nic jí nepomohlo, naopak, šlo to s ní stále k horšímu.
(27) Když se doslechla o Ježíšovi, přišla zezadu v zástupu a dotkla se jeho šatu.
(28) Říkala si totiž: „Dotknu-li se aspoň jeho šatu, budu zachráněna!“
(29) A rázem jí přestalo krvácení a ucítila v těle, že je vyléčena ze svého trápení.
(30) Ježíš hned poznal, že z něho vyšla síla, otočil se v zástupu a řekl: „Kdo se to dotkl mého šatu?“
(31) Jeho učedníci mu řekli: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: ‚Kdo se mne to dotkl?‘“
(32) On se však rozhlížel, aby našel tu, která to učinila.
(33) Ta žena věděla, co se s ní stalo, a tak s bázní a chvěním přišla, padla mu k nohám a pověděla mu celou pravdu.
(34) A on jí řekl: „Dcero, tvá víra tě zachránila. Odejdi v pokoji, uzdravena ze svého trápení!“
(35) Když ještě mluvil, přišli lidé z domu představeného synagógy a řekli: „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ Mistra?“
(36) Ale Ježíš nedbal na ta slova a řekl představenému synagógy: „Neboj se, jen věř!“
(37) A nedovolil nikomu, aby šel s ním, kromě Petra, Jakuba a jeho bratra Jana.
(38) Když přišli do domu představeného synagógy, spatřil velký rozruch, pláč a kvílení.
(39) Vešel dovnitř a řekl jim: „Proč ten rozruch a pláč? Dítě neumřelo, ale spí.“
(40) Oni se mu posmívali. Ale on všecky vyhnal, vzal s sebou otce dítěte, matku a ty, kdo byli s ním, a vstoupil tam, kde dítě leželo.
(41) Vzal ji za ruku a řekl: „Talitha kum,“ což znamená: ‚Děvče, pravím ti, vstaň!‘
(42) Tu děvče hned vstalo a chodilo; bylo jí dvanáct let. A zmocnil se jich úžas a zděšení.


Milé sestry, milí bratři, milí přátelé v Kristu,

zamysleme se dnes společně nad obsahem právě přečteného podobenství. Jeho postavení v Markově evangeliu je hned z několika důvodů svým způsobem výjimečné. Je to jediné podobenství u Marka, kde dojde k uzdravení dvou konkrétních lidí. Je to dáno konstrukcí příběhu. Jedná se vlastně o dva příběhy, jeden vložený do druhého. Každý s vlastní pointou, ale na sobě úzce závislé. I tato skutečnost je v evangeliu ojedinělá. Jedinečný je i způsob uzdravení krvácející ženy – dojde k němu vlastně jaksi mimochodem. Ježíš se na něm nijak „aktivně“ nepodílí, žena se prostě dotkne jeho oděvu, a je uzdravena už touto prostou skutečností. A konečně vzkříšení z mrtvých najdeme u Marka také pouze v tomto příběhu.

Pojďme se však po tomto suchém výčtu holých statistických faktů zaměřit na vyprávění samotné a jeho vnitřní logiku. Celým příběhem Jairovy dcery se jako červená nit táhne jakási dynamika spěchu. Teď se u ní na chvíli zastavme a ještě se k ní později vrátíme.

Ježíš s učedníky se na scénu dostávají na lodi, na které de facto prchají před zástupy, které se kolem nich shromáždily. Ježíš by byl chvíli rád s učedníky o samotě, aby je mohl učit. Do děje vstupuje zoufalý otec, který přichází s naléhavou zprávou, že jeho dítě je nemocné na smrt. Ježíš s ním bez dlouhých průtahů odchází. A do této situace, kdy záleží doslova na jedné každé minutě, možná i vteřině, se najednou, z ničeho nic, vlamuje druhý příběh, který ten první, uspěchaný, svojí zápletkou absolutně vyhodí z kolejí. Z konceptu není vyvedeno pouze vyprávění, ale také učedníci. Nevěda, co se Ježíši stalo, jsou najednou uprostřed tlačícího se davu ve spěchu za záchranou života malého děvčete konfrontováni se z jejich pohledu naprosto irelevantní a nesmyslnou otázkou svého mistra: „Kdo se dotkl mého šatu?“ Nevěřícně na něho zírají a snaží se najít pevnou půdu pod nohama: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí, a ptáš se: Kdo se mne to dotkl?“ Je to přímo ukázkově absurdní situace: Ježíš s učedníky a Jairem se prodírají zástupem lidí, spěchají zachraňovat život a uprostřed tohoto spěchu se Ježíš náhle zarazí a začne řešit to, že se někdo dotkl jeho pláště. Aby byla kontura této absurdity ještě ostřejší, tak otec dcery, jejíž život je tímto intermezzem ohrožen, ani slůvkem nezaprotestuje. Ono „zdržení“ je pak ještě ke všemu prodlouženo tím, že nemocná vypoví celý svůj příběh a Ježíš jej korunuje konstatováním, že to byla víra, která ženu zachránila.

Ve chvíli tohoto „happyendu“ však přichází blesk z čistého nebe. Lidé z Jairovi domácnosti přinášejí novinu o dívčině smrti. A jako by toho nebylo dost, nechovají se ke svému pánovi zrovna ohleduplně: „Tvá dcera zemřela; proč ještě obtěžuješ mistra?“ Na tomto místě Ježíšovými ústy vstupuje víra do příběhu podruhé, když Jairovi říká: „Neboj se, jen věř!“ Jakkoliv se ostatní souřadnice těchto dvou příběhů o uzdravení liší, tato je jim beze zbytku společná. Víra v to, že Ježíš může být řešením složité životní situace? Nikoliv, víra v to, že Ježíš je Pán, spasitel, zachránce.

Jen těžko si lze představit, že by postavení a životní okolnosti hlavních aktérů mohly být odlišnější. Jairos je vážený muž ve význačném společenském postavení. Je představeným synagogy, patří k místní honoraci. Je vlastně zvláštní, že takovýto člověk vkládá naději na záchranu života své dcery do rukou jakéhosi potulného rabína. Je dost dobře možné, že ona před chvilkou zmiňovaná „neohleduplnost“ členů Jairovy domácnosti je daná právě tímto. Otec umírající dcerky, místo toho aby dlel u jejího smrtelného lože, nahání u moře nějakého šarlatána v bláhové naději, že mu tento nějak pomůže. A vcelku pochopitelně se stává předmětem sžíravého sarkasmu členů svého domu. V jeho jednání je notný kus odvahy. Dává tím v šanc vážnost svého postavení, svoji pověst, v neposlední řadě proto, že tak činí před davem lidí, z nichž někteří ho zcela jistě znají.

Naproti tomu krvácející žena v žádném význačném postavení není. Ba co víc – její nemoc ji v rámci komunity, v níž žila, společensky diskvalifikovala. S ohledem na židovské rituální předpisy stran krve byla vlastně permanentně nečistou, svým způsobem vyloučenou na společenský okraj. Vlastně od ní byla velká opovážlivost už to, že se pohybovala v místě velkého srocení lidí, které mohla fyzickým kontaktem uvést do stavu rituální nečistoty. To, že se dotkla Ježíše, byla v tomto kontextu opovážlivost do nebe volající. A tím se dostáváme k tomu, co obě tyto jakkoliv jinak zásadně rozdílné postavy opět spojuje: a to je odvaha. Odvaha svěřit své utrpení do Kristových rukou. V důvěře, že on toto utrpení může přemoci? Znova ne. Odvaha svěřit se do Kristových rukou jako do rukou Pána, zachránce a spasitele. Odvaha rozhodnout se pro Krista. To je další průsečík těchto zdánlivě paralelních příběhů.

Oba naše příběhy jsou tedy příběhy víry a odvahy.

Vraťme se však znovu k jejich samotnému ději a již zmiňované dynamice spěchu. Pokusme se společně vžít do situace, kdy jsme toto podobenství slyšeli nebo četli poprvé. Ježíš je požádán o intervenci ve chvíli největší nouze, kdy je bezprostředně ohrožen život malého dítěte. Bez dalších průtahů vyráží s otcem za jeho nemocnou dcerkou. Všechno se nám zdá na dobré cestě. Spasitel se chová tak nějak pochopitelně a předpokládatelně v rámci našich lidských představ. Tento hladký průběh „záchranné akce“ nemá však dlouhého trvání.

Nemocná žena, která věří, že ji Ježíš může zachránit, udělá to, o čem se domnívá, že jí tuto záchranu zprostředkuje. Až potud je všechno relativně v pořádku. Lze snad polemizovat o tom, nakolik je v jejím případě v pořádku Krista bez ptaní použít jako prostředek k uzdravení, ale tato naše možná vnitřní námitka je razantně umlčena faktem, že ženu uzdravila její víra a nikoliv prostý kontakt s Kristovým oděvem. Momentem ženina uzdravení začíná dynamika spěchu gradovat. Ježíš se uprostřed davu, kterým se prodírá, otočí se zdánlivě nesmyslnou otázkou: „Kdo se dotkl mého šatu?“

Na místě Jaira bychom asi stáli na místě a s vytřeštěnýma očima lapali po dechu. Spěcháme přece zachránit těžce nemocné dítě na pokraji smrti a ten, do něhož vkládáme veškeré naděje má na seznamu priorit tuto záležitost upozaděnou tím, že uprostřed mnohahlavého davu hodlá řešit, kdo se dotkl jeho šatů. A tak bychom se mohli ptát spolu s učedníky, možná s ironickým, lehce pobaveným úsměvem: „Vidíš, jak se na tebe zástup tlačí a ptáš se: Kdo se mne to dotkl?!?“

Vrtošivý mistr však na otázky nedbá a vytrvale v davu někoho hledá. A Jairos, který má doma na smrt nemocné dítě mlčí a čeká. Ale nebezpečí z prodlení přece hrozí – vždyť ta holčička může zemřít! Teď není čas na to zastavovat se a řešit věci podružné. „Kdo se dotkl mého šatu?“ Co je to za otázku? Jde přece o život! Konečně žena sama přichází a padá Ježíšovi k nohám. Ale čas, jehož se nedostává, je i nadále ukracován tím, že líčí Ježíšovi svůj příběh. A Jairos stále beze slova čeká.

My se svým lidským rozumem máme dávno jasno. Na co ještě čeká? Tohle by přece šlo vyřešit až ex-post. Ta žena přece nebyla v bezprostředním ohrožení života, tím méně je v nějaké nouzi nyní, když byla svého utrpení zbavena. A v odpověď na tyto naše obavy přichází zpráva, že děvče mezitím zemřelo… To se přece dalo čekat. Kdyby se Ježíš zbytečně nezdržoval, nemuselo se to přece stát!

Kamenem úhelným zvěsti našeho podobenství je však pohled víry. Už před chvílí jsem říkal, že oba naše příběhy jsou příběhy víry a odvahy. Odvahy rozhodnout se pro Krista, která je korunována darem víry. Nemocná žena i Jairos, se rozhodli pro Krista jako svého Pána a spasitele. Proto se zachovali tak, jak se zachovali. Žena překračuje všechna tabu, která jí byla vštípena její výchovou a kulturou. Jairos tváří v tvář skutečnostem, které se našemu racionálnímu a kauzálnímu myšlení příčí, mlčí v důvěře ve svého Pána. Mějme to na paměti vždy, když se nám v konfrontaci s věcmi nepříjemnými nebo zlými bude tanout na mysli ono pověstné: „Jak tohle může (mohl) Pán Bůh dopustit?“ U vědomí své svobodné vůle, která nám byla dána, a neznalosti Božích úradků se nesnažme Bohu vnutit vlastní pohled na věc nebo si ho do něj promítnout. Svěřme své životy v důvěře do jeho rukou, tak jako to udělal Jairos a nemocná žena. Spolehněme se na Pána. Jakkoliv se nám někdy zdají plody našeho života trpké, mohou nést ovoce, o kterém netušíme. Věřme spolu s těmi dvěma, že Bůh na své stvoření nezapomíná, že jím stvořený svět má dobrý smysl. To je esence křesťanství. A je-li nám zatěžko nebo nemožno postihnout ten dobrý smysl na tomto světě, mějme jistotu, že se nám odhalí při Kristově druhém příchodu.

Amen.

Martin Soběslavský


zpět ...
© 2005 archa.cz