0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
23. neděle po Trojici (7. listopadu 2010)
Marek 2; 1 - 12

Text kázání (Marek 2; 1 - 12):
(1) Když se po několika dnech vrátil do Kafarnaum, proslechlo se, že je doma.
(2) Sešlo se tolik lidí, že už ani přede dveřmi nebylo k hnutí. A mluvil k nim.
(3) Tu k němu přišli s ochrnutým; čtyři ho nesli.
(4) Protože se pro zástup nemohli k němu dostat, odkryli střechu tam, kde byl Ježíš, prorazili otvor a spustili dolů nosítka, na kterých ochrnutý ležel.
(5) Když Ježíš viděl jejich víru, řekl ochrnutému: „Synu, odpouštějí se ti hříchy.“
(6) Seděli tam někteří ze zákoníků a v duchu uvažovali:
(7) „Co to ten člověk říká? Rouhá se! Kdo jiný může odpouštět hříchy než Bůh?“
(8) Ježíš hned svým duchem poznal, o čem přemýšlejí, a řekl jim: „Jak to, že tak uvažujete?
(9) Je snadnější říci ochrnutému: ‚Odpouštějí se ti hříchy,‘ anebo říci: ‚Vstaň, vezmi své lože a choď?‘
(10) Abyste však věděli, že Syn člověka má moc na zemi odpouštět hříchy“ – řekne ochrnutému:
(11) „Pravím ti, vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“
(12) On vstal, vzal hned své lože a vyšel před očima všech, takže všichni žasli a chválili Boha: „Něco takového jsme ještě nikdy neviděli.“


Milé sestry, milí bratři,

co nás, stejně tak jako ty přítomné farizeje, většinou jako první nad přečteným příběhem napadne je, proč vlastně Ježíš rovnou ochrnutého neuzdravil, nepostavil na nohy, bez nějakých velkých řečí neposlal domů tak říkajíc „po svých“. Vždyť to přece bylo očekávání přátel ochrnutého muže, proto riskovali pověst, ničili střechu, rušili shromáždění. To přece je to nejdůležitější, aby byl člověk zdráv, chodil a mluvil, měl zdravé ruce a nohy, aby se pohyboval bez cizí pomoci. A pak teprve se věnoval lidské duši, zde odpuštění hříchů. Proč mu nejprve odpouští hříchy? Jakým směrem tímto svým činem Ježíš zaměřuje náš pohled? Pohledů může být víc, zaměříme se na jeden možný. Hodnota člověka. Vlastní hodnota. Narovnaný člověk. Všechno to spolu úzce souvisí.

Ochrnutí člověka může být možným vyjádřením jeho neschopnosti, nebo lépe ne-možnosti přijmout se jako hodnotný člověk, přijmout vědomí vlastní hodnoty, která je veliká. Je dána jedinečností člověka, jeho bytím, existencí. Život člověka jako projev Boží vůle, kterou nezpochybnitelně život je. Člověk může být vnějšně deformovaný, protože je deformovaný kdesi uvnitř. Má deformovaný vnitřní postoj k sobě. Není se sebou srovnaný, nepřijal se ve své celistvosti. Člověk musí nejprve změnit svůj vnitřní postoj. Jako příklad může posloužit známá věc, že neřešené problémy člověka, stresy, napětí, selhání, zklamání sama ze sebe a mnohé jiné, takzvaně somatizují. Promítnou se do těla. Působí bušení srdce, bolesti břicha a mnohé jiné tělesné poruchy. Vyléčení takových tělesných poruch je podmíněno změnou psychického klimatu v člověku. Vnitřním vyrovnáním, úlevou, duševní pohodou. Psychický a fyzický stav jsou spojené nádoby, jdou ruku v ruce.

Co jiného je ve svých důsledcích hřích než psychická deformita, která odděluje člověka od sebe sama, člověka od druhého člověka i člověka od Boha? Která bortí základy stavby zvané existence, život? To Ježíš ví. Zná člověka, zná lidskou duši. Cesta k vnitřnímu pokoji je odpuštění. Kristovská cesta. „Pokoj svůj dávám vám, svůj pokoj vám zanechávám, ne jako svět dává já dávám vám., Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí“. Tak to Ježíš říká. Odpuštěním nabízí, přináší pokoj. Proto slyší ochrnutý: „Synu, odpouštějí se ti hříchy“.

Ten muž je ochrnutý. Je ochromený, nemůže bez pomoci chodit, potřebuje stále někoho, kdo by mu pomáhal. Ano, lidé, kterým chybí pocit vlastní hodnoty, kteří trpí všelijakými komplexy, kteří se nepřijali, ti jsou skutečně ochromeni. Neustálé ohlížení se na druhé, co tomu řeknou, co si o něm myslí, jak na ně působí a mnoho dalšího. Jsou blokováni ve svých projevech, ve své přirozenosti druhými lidmi.

Co tomu řeknou, jak ho zhodnotí, jak se vyjádří a tak dál. Bojí se druhých lidí, nemají odvahu vyslovit vlastní názor, jsou mezi jinými lidmi plni různých zábran. „Ochromený nestojí při sobě. Stále se ohlíží na ostatní, co by si asi mohli myslet, jak na ně působí. Takoví lidé si často představují, že ostatní se jimi znepokojují, že se jim smějí a špatně o nich mluví. To, co vidí na ostatních, hned vztahují na sebe“, říká jeden německý myslitel. A to je samozřejmě ochromuje. Nedostatek sebedůvěry, a také absence odvahy přijmout sama sebe, vnímat se jako vzácná bytost. To je ochromující.

Když jsme se příběhem o uzdravení ochrnutého zabývali v psychiatrické léčebně a já jsem se ve skupině po přečtení textu zeptal, co si přítomní myslí o tom, že Ježíš nejdřív ochrnutému odpustil hříchy, byla hned první odpověď, velmi pohotová, téměř bez přemýšlení, pozoruhodná: „Ježíš v tom člověku odstranil psychickou barieru a ochrnutý se mohl narovnat“. Příčinou ochromení člověka může být jeho vnitřní stav, jeho psychický problém, zábrany, dané nízkým sebevědomím, malou sebedůvěrou, nejistotou, dlouho živeným strachem z potrestání. Takovému člověku připadá, že ho stále někdo pozoruje, hodnotí, snaží se ho podvést. Je ve střehu, stále se ohlíží napravo nalevo, je trvale nejistý. Pomalu se hrbí až lze na něj použít to označení: je ochrnutý. Je paralyzovaný sám sebou. Ne, jistě za to nemůže, mohly to způsobit mnohé skutečnosti: výchova ve strachu před tresty, mnohá životní zklamání, podobné vzory a mnohé další. Mohla to ovšem způsobit i taková zbožnost, která prostředkovala Boha jen jako trestajícího a nemilosrdného soudce, který tvrdě trestá hříchy. Možná zůstávaly nezodpovězené otázky co je to vlastně hřích a ty pak bobtnaly a působily neklid. A možná skutečně nějaká vina člověka přitloukla ke zdi, nebo během dospívání a při hledání vlastní cesty se člověk nevešel do všech pravidel, daných církví nebo moralistickým prostředím nebo představami o tom, co je správné a dobré a co není. Životní cesty člověka a na nich fixování modelů, které nedovolily člověku, aby se narovnal, aby přijal sám sebe a uměl být se sebou a nebál by se být sám sebou.

Ježíš zná člověka. Ví, co ho může deformovat, ví, jak ho může deformovat hřích, jak se s člověkem vleče neodpuštění, jak ho bolí a poznamenávají lidské soudy. A ví, jak takové postoje mohou člověka vést k tomu, aby zraňoval a ponižoval druhé, aby druhými pohrdal, ubližoval. Protože se jich bojí. Protože je před nimi shrbený. Protože se před nimi krčí. Protože jim podléhá. Ochrnutý člověk. Ten, kdo se nemůže plně rozvinout, kdo nemůže žít naplněný, radostný, láskou bohatý život. Ježíš takového člověka osvobozuje odpuštěním hříchů. Ujištěním o Boží lásce. Nabídkou jít dál a jít již ne shrbený, ochrnutý, ale vzpřímený, do očí sobě i druhým hledící člověk. Člověk, který přijal Kristovým odpuštěním, ujištění, že je Bohem milovaným člověkem.

A pak: „Vstaň, vezmi své lože a jdi domů!“ Ježíš svými stručnými, kategorickými slovy neumožňuje ochrnutému žádné přemýšlení, přemítání o tom, jestli je to skutečnost, jestli se ho to týká, jestli se Ježíš nespletl, je-li to vůbec možné, jestli skutečně může jít. Všechno takové přemítání a hloubání by ho zase srazilo na kolena. Zabránilo by mu zvednout se a jít. Psychologové nazvali Ježíšův postup „konfrontační terapeutickou metodou“. Jakkoliv je to mnoho, může být málo jen druhému rozumět. Ježíš zde chápe a dobře chápe situaci ochrnutého, ale zbavuje ho iluzí. Nedovolí mu, aby se vyhnul postavení čelem k vlastní pravdě, k pravdě o sobě. Ten chromý si v daný okamžik nemůže nic namlouvat. Musí se zvednout, vstát a jít. A nebo zůstat po zbytek života ochrnutým.

Milé sestry, milí bratři, ochrnutý se zvedne, vezme své lůžko a jde domů. Lůžko jako znamení bývalé nemoci. Přijetí Kristova odpuštění neznamená, že člověk na svoji hříšnost zapomene. Ta je stále přítomná. Jen s ní již umí jít dál, díky tomuto vědomí nesoudí druhé ale naopak má porozumění, již ho jeho hříšnost neochromuje, možná ho dokonce motivuje, dává mu sílu jít pevným, plným krokem, protože díky Kristu ví, že nad ním již hřích nemá onu ochromující moc. Jsou to v nás mnohé zábrany, o kterých jsem hovořil a které nemizí mávnutím kouzelného proutku. Zůstávají. Jen nás Kristus zve k tomu, abychom s nimi uměli žít. Abychom je vzali pomyslně do podpaždí jako sbalil a vzal ten ještě před okamžikem chromý svou postel – a šli dál. Stojíme a neseme každý své lůžko mnoha podob s sebou. Ale nenecháme se již k němu připoutat. Nenecháme se již jím ovládat a  ochromit. Vždyť jsme i my dnes zaslechli: „Synu, odpouštějí se ti hříchy... Pravím ti vstaň, vezmi své lože a jdi domů“.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz