0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
22. neděle po Trojici (31. října 2010)
2. Korintským 5; 4

První čtení: Genesis 49; 33 a 50; 1 - 14

Text kázání: 2. Korintským 5; 4
(4) Pokud jsme totiž v tomto stanu, sténáme pod těžkým břemenem, neboť nechceme, aby z nás bylo svlečeno naše pozemské tělo, nýbrž aby přes ně bylo oblečeno nebeské, aby to, co je smrtelné, bylo pohlceno životem.

Že se blíží Den památky zesnulých neboli „Dušičky“, poznáte v hypermarketech už týdny dopředu: svíčky a všelijaká hřbitovní svítidla byly někde ze zadních regálů přemístěny do těch předních. Den reformace tak očividný není, v zemích Koruny české vůbec. Když jsem ale koncem října jel vloni do Berlína, potěšilo mne, že z vlaku bylo tu a tam v oknech domů vidět vystavený portrét Martina Luthera. Přece jen někde lidé vzpomínají, že 31. října 1517 vystoupil tento augustiniánský mnich ve Wittemberku se svými 95 tezemi a odstartoval tak mohutné reformní hnutí, k jehož plodům se hlásíme i my, čeští evangelíci. Alespoň jednou za rok je dobré si připomenout, že jedním z našich duchovních kořenů je luterství. Navíc Den reformace a Dušičky spolu úzce souvisí.

Ve svých tezích totiž Luther napadl obchod s odpustky. Právě tou dobou potřeboval papež dofinancovat stavbu Svatopetrské baziliky v Římě, a tak vyhlásil odpustkovou kampaň.

Celé to rozbujelé a výnosné odpustkové podnikání ve středověké církvi bylo zdůvodněno velmi šlechetně, totiž péčí o duše zemřelých. Využilo tehdy obecně sdílené představy, že duše věrných zesnulých čekají v jakési čekárně na slavné zmrtvýchvstání a poslední soud. To čekání ale není žádná blaženost: duším, které jsou většinou poskvrněny všelijakými hříchy, se tam dostává očisty, aby mohly předstoupit před soudce všeho světa bez neodčiněných vin a bez nevykonaných trestů. Čištění v očistci ovšem není příjemná lázeň, ale bolestivá procedura, čistí se tam ohněm. Církev však má v oblasti spásy svěřeny významné pravomoci a dokáže pobyt duší v očistci zkrátit svými přímluvami na nejvyšších místech. Papež může pro naše drahé zesnulé udělat nejvíc, může jim hříchy i po smrti přímo odpustit, ale bez jakéhosi manipulačního poplatku se to neobejde.

Toto pojetí odpustků byla spíš lidová verze než oficiální učení, ale tehdejší církev to nikomu hlasitě nevymlouvala a peníze za zprostředkování Boží milosti pro duše v očistci ochotně přijímala. Jeden odpustek stál řemeslníka týdenní mzdu a zdaleka ne všechno se dostalo až k papeži, něco šlo bankám na úhradu předchozích dluhů svatého stolce, také výběrčí poplatků za odpustky si brali tučné provize. Nejasností a podivností kolem očistce vůbec bylo mnoho, odpustková marketingová strategie ale byla jasná: Máte-li rádi své drahé zesnulé a chcete, aby se po smrti netrápili, kupte jim odpustek.

A do toho všeho zazněl Lutherův hlas: „Pouhé lidské výmysly hlásají ti, kdo říkají, že jak stříbrňák zazvoní v pokladnici, vylétne duše z očistce. Jisté je, že jakmile stříbrňák v pokladnici zazvoní, jen se zvedne zisk a naroste hamižnost: přímluvná pomoc církve závisí však jen na Boží milostivé vůli“ (Teze 26.a 27.).

To bylo a je dodnes jasné slovo, odvážné a osvobodivé. I nás osvobozuje od pocitu, že všechno je obchod, že všechno se dá koupit. Nedá se všechno koupit: milost Pána našeho Ježíše Krista, láska Boží, dary Ducha svatého, ty nejsou na prodej. Duše našich drahých vykoupila nezištná Kristova oběť, my je vykupovat nemusíme a ani nemůžeme. Ve věcech spásy pravidla trhu neplatí. Lutherovo vystoupení se setkalo s mohutným ohlasem a přispělo také k tomu, že část křesťanstva se rozešla s představou očistce jako takového.

V Druhé helvetské konfesi, která vznikla půl století po Lutherově vystoupení a patří mezi čtyři vyznání naší církve, čteme jednoznačné vyjádření: „Věříme, že věřící se ubírají po tělesné smrti přímo ke Kristu a že tedy nijak nepotřebují přímluv či modliteb žijících lidí za zesnulé ani jejich služeb.“ Naši reformační otcové znovuobjevili radostnou zvěst, že obětí na kříži dokonáno jest, žádné čištění po smrti se nekoná, očistec je nadbytečný, neboť krev Kristova očišťuje dokonale, posvěcuje nás a činí způsobilými ke vstupu do nebeské radosti. Každý z nás žije svůj život, z Božího úradku nám darovaný, tak ho žijme bližním ku prospěchu a Bohu ke cti, dokud je čas. Co bude potom, až se nám čas naplní, to už je plně v laskavých rukou Božích.

Reformace oddělila svět živých od světa mrtvých a zbavila živé úzkostné starosti o osud těch, kdo odešli k Pánu. Čteme v Helvetské konfesi „Rozkazuje Písmo svěřit těla věřících zemi počestně a bez pověry, činiti počestnou zmínku o těch, kteří svatě zesnuli v Pánu, a prokazovati jejich pozůstalým, jako vdovám a sirotkům, všechnu službu lásky. Jiné péči o mrtvé neučíme.“ O zesnulé se starat nemusíme, je o ně dobře postaráno. A pečujeme-li přiměřeně o jejich hroby, děláme to pro sebe, ne pro ně.

V zápalu boje však naši reformovaní otcové možná zašli dál, než měli. Svíčku u rakve zesnulého kalvinisté odsoudili jako projev ohavné pověry, přímluvnou modlitbu za mrtvé zavrhli jako troufalé vměšování do Boží justice. V již citované Helvetské konfesi se také dočítáme i toto: „Věříme také, že nevěřící jsou vrháni přímo do pekel, z nichž se bezbožným neotvírá žádnými službami živých žádný východ.“

Toto jasné stanovisko. Možná ale až příliš jasné, příliš přímočaře nalinkované. Možná i trochu může za to, že odkřesťanštění Evropané, Češi na předním místě, to také mají dost jasně nalinkované. Nedávno se konala v chrámu Nejsvětějšího Salvátora zádušní mše za jednu mladou ženu, kolegyni mé dcery ze studií. Pater Halík ale u většiny těch, kdo se přišli rozloučit, tentokrát nezabodoval. Mladým lidem dneška vadilo, co kněz řekl, totiž že jejich oblíbená kolegyně odešla do života věčného. To si mohl odpustit, to je přece jenom taková nedůstojná berlička pro ty, kdo nechtějí unést tíhu naší konečnosti – tak nějak hodnotili homilii křesťanského kněze. Dcera tím byla poněkud překvapena, já ani ne: vnímám, že pro většinu lidí dnes je mezi světem živých a světem mrtvých jasná hraniční čára, a tou je klinická smrt. Hraniční přechody sice existují, ale jenom tam a zpátky ne. Jakmile na monitoru životních funkcí pípání přejde dlouhý tón, tak to je exitus, tečka za životem. Pak už nejsme člověk, už jsme jenom tkáň a biologický materiál. Vstoupili jsme tam, odkud není žádný východ.

Opravdu není? Čím jsem dospělejší, tím víc přibývá milých a drahých, kteří odešli. Kam odešli? Když jejich duše nevylétne z očistce, tak odkud vylétne či kam zaletěla? Když stříbrňák do odpustkové pokladny nic nepomůže, můžeme pro naše drahé zesnulé vůbec něco udělat?

Byly časy, kdy jsem dokázal na tyto otázky odpovědět jednoznačněji. Jako student asi bych se postavil na stranu těch mladých nevěřících, které rozčílily útěšné řeči katolického kněze. Měl jsem jasno, když jsem byl mlád, ale možná to bylo spíš oslnění než jasno. Oslnil mne farář Jan Miřejovský, který jednoznačně psal a kázal, že nesmrtelnost duše je nekřesťanský výmysl a podle zdravého biblického učení a Karla Bartha je člověk je přece tělo a duše, obojí zároveň a obojí stejně dlouho. Duše sama nelétá, když člověk zemře, je to konec duše i těla. Představu nesmrtelné duše nepotřebujeme, prostě odevzdejme prachu prach a popelu popel a ostatní už nechme na Pánu Bohu všemohoucím, jenž ve vzkříšení Kristově l svůj postoj k smrti dostatečně zjevil.

Dnes zdá se mi toto stanovisko zbytečně příkré. Dnes se mi zdá, že každý, kdo věří v nesmrtelnou duši, je spíše spojencem naší víry v těla z mrtvých vzkříšení než jejím protivníkem. Ani představy o reinkarnaci, o převtělování či stěhování duší, se mi nezdají jako docela nepřátelské naší víře, alespoň některé ne. Dnes bych řekl, že těla z mrtvých vzkříšení věřím a nesmrtelnost lidské duše uznávám. Velmi mne totiž oslovuje originální představa apoštola Pavla: naše tělo není jen věšák na šaty, nýbrž jsme oblečeni do těla, bydlíme v těle. Když se nám tělo zhroutí, jsme sice i nadále, ale jsme jako nazí, není to žádná radost a žádná sláva. Být bez těla není osvobození, ale vytržení z příbytku. A my ten příbytek máme rádi, rádi ty šaty svého těla nosíme. Však tělo nejsou jen tkáně a fyziologie, k tělu patří jeho projevy, skutky v těle vykonané, od něžného pohlazení až k postavení domu či zasazení stromu. Naše duše chce být v těle, neboť chceme konat, být s druhými a pro druhé, jim dávat, od nich přijímat, chceme cítit, zpívat, myslet, milovat, předávat život.

Ovšem náš stan, náš oděv, naše obydlí je tu jen na krátko, na čas, na jednu sezónu. Všeho krásného, dobrého a utěšeného jsme se jen tak dotkli, chtěli bychom, aby to trvalo věčně – a ono to netrvá. Nesnesitelná pomíjivosti bytí na nás doléhá, až sténáme.

Chceme, aby přes naše pozemské chatrné tělo bylo převlečeno tělo nebeské, řečeno s Pavlem, tělo nepomíjející, příbytek věčný. Jen při nepozorném čtení se nám může zdát, že apoštol už touží umřít: nikoli, on touží žít! Touží po tom, aby tu naši pomíjivou tělesnost překrylo něco solidního, co vydrží, přetrvá. Zatím přetrvává jen tato naše touha, vždycky nenaplněná, neumírající a nesmrtelná.

Věřil apoštol a věřme i my, že ti, kteří nás opustili cestou všelikého těla, šli do lepšího. Připravil jim Pán, čeho lidské oko ještě nevidělo a co na srdce lidské nevstoupilo. Ale že jim tam nic neschází, to bych neřekl. Když se stýská nám po nich, asi se stýská i jim po nás: tak to v lásce chodí. I v příbytcích Otce nebeského jim schází plné společenství s námi. Dopřávají si odpočinutí věčného, oheň je nepálí, ale světlo věčné jim svítí, to je jisté. Ale ještě to není ono. Naplnění všeho ve všem teprve přijde, těla z mrtvých vzkříšení je teprve před nimi stejně jako před námi.

Čekají na tu slávu zvláštním způsobem také mezi námi a v nás. Jejich touha, jejich duše, nebyla pohřbena ani zpopelněna, mísí se s našimi touhami. Nejsme odděleni železnou oponou. Copak ten, na koho vzpomínáme, není mezi námi? Vždyť ta vzpomínka na něj s námi něco dělá, nějak nás utváří právě teď: rozesmutňuje, naplňuje odhodláním, něhou, lítostí nad nesplaceným dluhem, vděčností. Oni patří k nám, jsou součástí našeho pobývání v těle. Co oni vykonali, přijali a předali, to částečně žije v nás a s námi, částečně se s tím setkáváme, jednou se s tím setkáme naplno, neboť v Boží paměti je uloženo všechno, nejen naše skutky, ale i vztahy, city a touhy.

Takové pohřby, jako byl pohřeb otce Jákoba, se dnes bohudíky nevystrojují, mrtvoly se nebalzamují a mauzolea nestaví. A i kdyby to bylo zvykem, naše víra v Krista, jak nám ji reformátoři vyložili, nás od všeliké pompy osvobozuje. Reformace z pohřebního obřadu učinila střízlivé bohoslužebné shromáždění, kdy děkujeme za lásku a všelikou péči těch, kdo nás opustili, těšíme se a ujišťujeme o lásce a péči nebeského Otce. Nepotřebujeme se dlouze a složitě odpoutávat od těch, kteří nás cestou všelikého těla předešli. Však nás předešli jen na chvíli a svým způsobem jsou tu s námi pořád, ten stan našeho pozemského přebývání s námi tak trochu sdílí. Méně ho sdílí, než bychom chtěli, než naše i jejich duše touží. A více ho sdílí, než jsou schopni prožít ti, kdo říkají, že duše nesmrtelná není, nebo že duše vůbec není.

Modlitby za mrtvé naši reformační otcové zakazovali a ani mně osobně se do nich moc nechce. Ale tradiční modlitba, to krásné přání „Odpočinutí věčné, dej jim ó Pane, a světlo věčné ať jim svítí“ je na místě nejen nad hrobem, ale i při jakémkoli vzpomínání na naše zesnulé kdekoli. Však se nemodlíme za mrtvé, ale za živé, za ty, jejichž stan pozemského přebývání se zbořil, ale kteří stále jsou při nás a my při nich, neboť jsme je milovali a milujeme napořád. Láska, ta přece vytrvá, i když všechno pomine.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz