0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Poslední neděle po Zjevení Páně (13. února 2011)
Koloským 1; 15

První čtení: Deuteronomium 4; 10 - 20

Text kázání: Koloským 1; 15
(15) On je obraz Boha neviditelného, prvorozený všeho stvoření.

„Velice se střezte, abyste se nezvrhli a neudělali si tesanou sochu, žádné sochařské zpodobnění, zobrazení mužství či ženství, zobrazení jakéhokoli zvířete, které je na zemi, zobrazení jakéhokoli okřídleného ptáka, který lítá po ní,“ to jsme dnes slyšeli v prvním čtení ze zákona Mojžíšova. Zákaz tesat sochy a cokoli zobrazovat četl výtvarník, který všelijakých zobrazení nadělal snad tisíce. Pokud jsme při poslechu neměli zavřené oči, hleděli jsme při tom na obraz, který v této bohoslužebné místnosti visí na čelní stěně.

V Debrecenu a v Lodži jsem zavítal do kalvinistických kostelů a oba byly úplně bez obrázků, bez ozdob, jen bílé stěny. Bylo to takové strohé, chudé, oproštěné – ale nemá to tak být? Nemáme se přinejmenším v kostele oprostit od všech představ, které do výtvarného díla vložili jeho autoři, abychom se otevřeli slovu, jež mluví ke každému z nás osobně, při každém zvěstování nově, zatímco obraz jednou namalovaný je pořád stejný?

Naši předkové, když se po vydání tolerančního patentu směli přihlásit buď k luteránům, nebo kalvinistům, zvolili s velkou převahou kalvinismus, také proto, že svým odporem k obrazům se jim zdál úplný jiný než nemilovaný římský katolicismus. V Helvetské konfesi z r. 1556, k níž se i naše církev hlásí, čteme: „Odmítáme nejen pohanské modly, nýbrž i křesťanská zobrazení.

Ačkoli Kristus na sebe vzal lidskou přirozenost, nevzal ji na sebe proto, aby byl sochařům a malířům modelem... přikázal Pán kázati evangelium, nikoli malovati a vzdělávati lid malbou.“ A kalvinisté obrazy nejen odmítali, nýbrž ve svatém nadšení je bořili a ničili. V Helvetské konfesi se schvaluje postup kyperského biskupa Epifania ze 4. stol, který roztrhal a vyhodil jakousi textilii, která zdobila chrámové dveře, „na níž byl obraz jakoby Kristův“. Obrazy jsou vždycky jen „jakoby“ klamou a svádějí, proto pryč s nimi.

Tak co s tím? Obraz sundat, bratra výtvarníka se všemi ostatními malíři, sochaři a grafiky vyobcovat z naší církve, ať si jdou třeba ke katolíkům? Ale tak daleko by ani nemuseli, stačilo by, aby přestoupili k luteránům, luterství nebylo obrazoborecké nikdy, podle Luthera obrazy v církvi nejen nevadí, ale mohou být i prospěšné.

Co s tímto rozporuplným odkazem našich reformačních předků? A co s 2. přikázáním Desatera? Tam přece čteme jasný zákaz činit rytiny a jiná vyobrazení vůbec! A hned na ten na to navazuje další zákaz: „nebudeš se jim klaněti ani jich ctíti.“ Možná tedy zákaz cokoliv nakreslit a namalovat není absolutní, zakázáno je dělat si nějaké malůvky a sochy jako svaté obrázky a svaté sošky, jako modly, před nimiž by ses skláněl a je uctíval.

Je-li smyslem 2. přikázání nedovolit nám modlářské klanění a uctívání, tak se nám může docela ulevit. Ani před obrazy bratra Miroslava Rady, bratra Petra Kolínského, sester Petry Fišerové či Evy Vávrové – máme výtvarníků ve sboru hodně – se neklaníme, neuctíváme je, to by nás ani nenapadlo. A nejen nás.

To je dobrodiní naší civilizace, jež i vlivem křesťanství dospěla do nynějšího stavu, kdy se žádné primitivní modlářství neprovozuje. Kolem řádné sochy se nekřepčí v posvátných orgiích, neházíme živé děti jako oběť do rozpálené kovové modly, pokušení zmocnit se posvátna výrobou nějakého předmětu prostě vyhaslo.

Zde v kostele u Jákobova žebříku nikdo neklečí před tím žebříkem venku, ani před obrazem uvnitř. O obrazu na čelní stěně i jiných menších obrazech zde v budově občas prohodíme několik slov, třeba že se nám docela líbí, že už sem zarostl, dotváří prostor, nebo naopak, že už je tu moc dlouho a chtělo by to nějakou obměnu ... Rozhodně modlou pro nás obraz Miroslava Rady není a jiné obrazy také ne.

Je ovšem dobře možné, že 2. přikázání zakazuje netoliko výrobu bůžků a model, ale jakoukoli zobrazovací činnost vůbec. Nesochejte a nemalujte raději nic, protože ke zneužití, ke klanění je jenom kousek. Obrazy nejsou nevinné. Není úplně jasné – ostatně, když slyším, že Desatero je přece geniálně jednoduchý morální kodex a každému srozumitelný, tak si říkám, že ten, kdo to tvrdí, ho asi nikdy celé nečetl – co vlastně 2. přikázání zakazuje. Přece truhla smlouvy byla na víku vybavena sochami, zpodobněním dvou cherubů. Na druhé straně ale samo židovstvo dalo tomuto přikázání výklad: raději žádné obrazy ničeho, co má dýchání, zvláště pak žádné zobrazování člověka. Neplatit tento výklad vždycky, ale v Ježíšově době ano, židé proto nesnášeli římské mince, že tam byla podobizna člověka. Víme, že v Herodově chrámu, velmi výstavném, žádná zpodobnění člověka či zvířete nebylo, jen na veřejích ke svatyni reliéf velikých hroznů.

Vezměme si z tohoto přísného výkladu 2. přikázání přinejmenším varování: pozor na zpodobnění, pozor na obrazy; jsou svůdné, zavádějí. Některé víc než jiné! Ty od malířů na výstavě dnes nikoho nesvádějí, ty na televizní obrazovce ano. Co je před očima, to na nás působí: proto před volbami užívává cosi jako výroba svatých obrázků: všude, při silnicích a ulicích, na domech, v dopravních prostředcích se nám vnucuje to to nejméně důležité: obraz toho, koho bychom měli volit. K tomu nějaký slogan, to je jedno jaký, důležitý je obrázek, podobenka, nasvícená, vyrobená, vylepšená zručnými grafiky z reklamních agentur. Podoba člověka jako artefakt jiných. V životě církevním dnes nebezpečí idolatrie, nadměrné úcta k obrazům, snad ani nehrozí, v životě občanském hrozí silně.

Uvykli jsme, snad právem, výkladu, že smyslem 2. přikázání je zákaz zobrazovat Hospodina, Boha zástupů. Bůh Izraele má zůstat nezpodobněný, protože je nezpodobitelný. Bůh zpodobněný, vysochaný, už vás nepřekvapí, už ho znáte, máte ho přečteného.

Kdysi když běžel francouzský kreslený film Stvoření světa, mnozí křesťané se proti němu bouřili. Myslím, že ani nemuseli, pakliže chtěli hájit Boží majestát, Boží nedotknutelnou svatost, před směšným karikováním. Hospodin zástupů nepotřebuje, abychom ho hájili. Dobře se ale bouřili proti, nebezpečí těch roztomilých animovaných kresbiček: hodně lidem ublížil ten film. Podoba Boha Otce stvořitele nebe i země totiž vlezla pod kůži, na dlouho snad do třetího až čtvrtého pokolení, spousta lidí podvědomě vlastně už ví, jak Bůh vypadá – no přece jako ten sympatický, trochu komický bělovousý dědeček od Jeana Effela. Ale on i ten i Michelangelův velebný, vyspělý, mohutný dobře a svalnatý muž s šedivým vlasem i vousem na stropě Sixtinské kaple se vepsal do našeho obrazového archívu. A když tam jsou takové malby usazeny, těžko pak k sobě nechat dolehnout jiný způsob výpovědi o Bohu, třeba začátek evangelia Janova: „Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to slovo byl Bůh.“ Toto závratně nesrozumitelné vyjádření Boží podoby už k nám nedoléhá, je nám to cizí, moc odtažité, my máme už před sebou utkvělou podobu Boží, podobu Effelova kouzelného dědečka sedmdesátníka, nebo Michelangelova impozantního, o sebe pečujícího padesátníka – pětapadesátníka.

Jistě, i myšlenkové představy Boha jsou nebezpečné, i ony se mohou stát modlou, falešným Bohem, naším zpodobněním Boha; ale to, co si jenom myslíme, je neusazené, lze to snadno změnit, pozměnit, vytěsnit jinou, lepší představou, když k nám zvěst evangelia promluví nově a jinak. Namalované obrazy mají tu nevýhodu, že jsou pořád stejné, jsou stálé, ať je to hloupý svatý obrázek z pouti nebo geniální freska velkého Michelangela. Obrazy už svou stálostí jsou karikaturou Boží věčnosti.

Ano, lepší nebo dokonce jedině správné je Boha, o němž v Janově epištole čteme, že ho nikdo nikdy neviděl, vůbec nemalovat ani štětcem, ani rydlem či sochařským dlátem.

Obrazem Boha neviditelného, nositelem jeho podoby, je Kristus.

V církevních dějinách, už dávnou před reformací 16. století, se vedly spory o to, zda Ježíš Kristus smí být zpodobňován nebo ne. Převážilo stanovisko (Jan z Damašku, 8. stol.), že když se slovo stalo tělem, neviditelné se stalo viditelným, ba hmatatelným. Bylo-li možné Kristovo tělo přitlouct hřebíky na dřevo, jistě ho lze i malovat.

Kalvínovi dědicové po celém světě, čeští evangelíci mezi nimi, většinou ustoupili od původní jednoznačnosti, se kterou naši předkové jakékoli zobrazení Krista odmítali. Ty kostely v Lodži a Debrecíně jsou dnes spíše výjimkou, i v reformovaných kostelích ve Švýcarsku či Německu najdete krucifixy s tělem ukřižovaného nebo obrazy více či méně podobné tomu Radovu. Přijímáme dnes v církvi výtvarné dílo jako svědectví umělce, jako jeho výpověď, kdo pro něj Kristus je, co znamená, nikoli jako podobiznu Ježíše Nazaretského. Tedy nejen se před obrazem neklaníme, ani v něm nehledáme víc, než do něj umělec vložil. Nenahrazuje slovo Boží, ale vykládá ho podobně jako kázání.

Ovšem nebezpečnost obrazů, na které 2. přikázání tak naléhavě upozorňuje, se týká i zpodobňování Ježíše Krista. Obraz nám zůstává pod kůží, je uložen do naší paměti. Nemám rád velkofilmy o Ježíši. Vpravují do našeho podvědomí určitou podobu Krista – totiž toho herce, který ho v tom kterém filmu hraje. Obvykle to bývá pohledný, dobře rostlý mladý muž, nejednou blonďák s modrýma očima, vždycky s vlasem a vousem, připomínající mi vyznavače hnutí hippie nebo jednoho někdejšího kolegu topiče z hotelu Axa. Jenže my nevíme a nemáme vědět, jak Ježíš vypadal. Jeho fyzickou podobu evangelia ani nenaznačují.

Nás nemají zajímat jeho míry a váhy, jestli měl vlas kudrnatý nebo rovný, nebo neměl-li dokonce už pleš. My si máme užít té obrovské výhody, že Ježíše, jenž se stal Kristem, neznáme „podle těla“ – řečeno s apoštolem. Nejsme nijak ve své mysli zatíženi jeho tělesnou podobou, a proto si snáze můžeme Krista ztotožnit například s jeho bratřími nejmenším, o nichž on mluví, že co jsme jim učinili, jemu jsme učinili. Nemalujme si Krista raději nijak, abychom snáze rozeznali jeho podobu v podobě hladových dětí v Africe, v podobě vězněných a mučených žen, třeba té ženy muslimky, co jí uřízli nos, v podobě starce v posledním stádiu Alzheimerovy choroby, ti všichni nesou Kristovu podobu.

Jsem rád, že obraz, na který při bohoslužbách hledíme, nám žádnou hollywoodskou podobu Krista nevnucuje, že jeho podoba je taková rozostřená a že našim obrazoboreckým předkům můžeme namítnout, že v případě tohoto obrazu Kristus nestál malíři modelem, modelem mu bylo zdevastované lidské tělo. Malíř neportrétoval Krista, ale do náznaku tradovaného Kristova obrazu promítl lidskou bolest, trápení a připomínku oběti jako součásti našeho bytí.

Zůstává ovšem otázka, jaký je Bůh, jak si ho představit – hledáme přece Boží tvář, hledáme Boží podobu. Nu a odpověď jsme četli v epištole Koloským: obrazem Boha neviditelného je Ježíš Kristus.

Obrazem výstižným, portrétem věrným. Jak vypadal Ježíš, tak vypadá Bůh. A jak vypadal Ježíš? To opravdu nevíme, ale víme něco důležitějšího. Víme, co Ježíš hlásal, co konal a trpěl. Už jsem připomněl volební kampaně, kdy všude vidíme nasvícené svaté obrázky kandidátů. Při tom to, jak vypadají je nejméně důležité, mnohem více by nám o nich pověděl jejich životopis, co kdy vykonali, jak se kdy čemu postavili, jak byli poctiví a prozíraví a solidní. Nu a my víme, jaký byl Ježíš, čím lidi těšil a napomínal, k čemu je zval, před čím varoval, co všechno konal, jak léčil nemocné, vymítal nečisté duchy, vysvobozoval z moci zla, odmítal násilí ve věcech víry, bral děti do náruče a žehnal jim, svůj život položil, aby jiní život měli a hojně měli. To všechno to je podoba Boha Otce všemohoucího a neviditelného. Na otázku jak si představuješ Boha, odpovězme sobě i druhým, když by se ptali: Boha si nepředstavujeme, nepotřebujeme to: my Boží podobu nacházíme ve všem, co pán Ježíš Kristus hlásal, konal, trpěl a k čemu on nás zve. On je obraz Boha neviditelného. Naším jedinkým potěšením v životě i smrti je, že nejsme sami svoji, ale našeho milého spasitele, jenž každému, kdo v něj věří, stojí modelem.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz