0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
21. listopadu (úterý)
19:30 schůze střední generace (třicátníků) v kostele U Jákobova žebříku
22. listopadu (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v Psychiatrické nemocnici Bohnice

16.00 beseda Spiritualita a duševní zdraví v kostele U Jákobova žebříku
23. listopadu (čtvrtek)
17:00 zkouška pěveckého sboru Conciola Jacobi v kostele U Jákobova žebříku

17:00 setkání mateřského centra Benjamin v kostele U Jákobova žebříku

18:30 biblická hodina v kostele U Jákobova žebříku
24. listopadu (pátek)
14:30 biblická hodina dětí v kostele U Jákobova žebříku

14:30 konfirmační cvičení v kostele U Jákobova žebříku
26. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba (v češtině) v kostele U Jákobova žebříku (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba (v korejštině) v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba (v japonštině) v kostele U Jákobova žebříku
zpět ...
Kázání z neděle 9. dubna 2017
Na text J 12,12-19

Druhého dne se dovědělo mnoho poutníků, kteří přišli na svátky, že Ježíš přichází do Jeruzaléma. Vzali palmové ratolesti, šli ho uvítat a volali: "Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský." Ježíš nalezl oslátko a vsedl na ně, jak je psáno: 'Neboj se, dcero Siónská, hle, král tvůj přichází, sedě na oslátku.' Jeho učedníci tomu v té chvíli nerozuměli, ale když byl Ježíš oslaven, tu se rozpomenuli, že to o něm bylo psáno a že se tak stalo. Zástup, který byl s ním, když vyvolal Lazara z hrobu z vzkřísil ho z mrtvých, vydával o tom svědectví. Proto ho také přišlo uvítat množství lidu, neboť slyšeli, že učinil toto znamení. Farizeové si řekli: "Vidíte, že nic nezmůžete! Celý svět se dal za ním."

Sestry a bratři, na poslední neděli před velikonocemi si církev připomíná Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Takový kousek adventu uprostřed postního období. Ježíš nebyl v Jeruzalémě poprvé, jenže teď to má takovou zvláštní příchuť. Ve svátečním shonu a hluku, v ohromném davu poutníků se má objevit jeden, s nímž si mnozí spojují veliké naděje. Od člověka, který dokáže dokonce vyvést mrtvé z říše smrti, se očekává něco mimořádného.

Ježíš těžko může svůj příjezd do hlavního města utajit. A ani se o to nesnaží. Však se taky hned rozkřikne, že se blíží k branám – a vzápětí vypukne spontánní, nikým neorganizovaná manifestace. Ježíš přichází, pojďme ho uvítat. Ale nejen jako milého hosta chlebem a solí. Lidé berou do ruky palmové ratolesti a volají: Hosanna, požehnaný, jenž přichází ve jménu Hospodinově, král izraelský.

Skutečně – král izraelský? Zatím se jako král – ani jako budoucí král - moc neprojevoval. Život v chudobě, bez domova, bez zázemí, neustále na cestě, v pochybné společnosti. A taky bez nároků na moc, ovládnutí, panování nad lidmi a královstvími. A aby toho nebylo málo, bere Ježíš odněkud oslíka a sedá na něj. Podivný král – nepřijíždí na voze taženém trojspřežím, obklopen nablýskanou a strach budící armádou. Neveze s sebou kořist uloupenou na válečném tažení. Nevidíme kolem ani spoutané zajatce z porobených národů. Nic nenasvědčuje tomu, že bychom tu měli co do činění s pánem a vládcem. Tak proč je s takovými ovacemi vítán? Co na něm ti lidé vidí? Koho v něm rozpoznávají? Jak mu rozumějí?

Každý mu asi rozumí jinak, po svém. Pro římské okupanty v Jeruzalémě je to prostě blázen, náboženský fanatik. Nevypadá na první pohled moc nebezpečně, ale přesto nikdo neví, co svými slovy a činy může vyvolat. Může to být také buřič, povstalec, který vzbudí nežádoucí nepokoje. Je potřeba se mít před ním na pozoru.

Náboženské špičky Izraele, velekněží a farizeové, mají ve věci jasno: Ježíš je neřízená střela, strhávající na sebe neúměrnou pozornost a také falešné naděje. Rouhavě se vydává za mesiáše, a tak může způsobit mezi nevzdělaným lidem úplné šílenství a – co je nejhorší – vzpouru proti Římanům. A ta by nepochybně skončila katastrofou pro všechny.

Mezi volajícím davem je jistě nemálo těch, kdo obavy velekněží skutečně naplňují. Ježíše považují za mesiáše, který se ovšem zatím neprojevil v plné síle. Zřejmě čekal na ten pravý okamžik. Ale ten teď právě nastal. Ježíš podle nich vjíždí do Jeruzaléma skutečně jako král, který se má konečně ujmout vlády. Nadvláda nenáviděných
Římanů se chýlí ke konci, nastává vítězný mesiášský věk, věk svobody od otroctví a ponížení. Kdy – když ne teď; kdo – když ne Ježíš.

Možná se mezi vítajícími našli i takoví, kteří v Ježíši nespatřovali mocného vůdce, ale přece někoho, kdo přinese Izraeli záchranu. Snad si při tom připomínali i slova proroků o trpícím služebníkovi, který na sebe vzal naše bolesti a nemoci. Ježíše vítali jako krále, který ale nevládne mečem - a přece přináší svobodu a uzdravení. Jako poníženého, který přišel všechny ponížené napřímit.

Co si lidé stojící okolo přijíždějícího Ježíše ve skutečnosti mysleli, nevíme. Můžeme jen tušit. Jediné, co nám evangelium prozrazuje, je to, jak Ježíše chápali jeho vlastní učedníci. Totiž: jak ho vlastně vůbec nechápali. Zvláštní, jak jsou nyní Ježíšovi nejbližší jakoby úplně mimo: pozorují, co se kolem Ježíše děje, ale nerozumí tomu. Jak je možné, že zrovna oni, očití svědkové toho, co Ježíš řekl a vykonal, udiveně přihlížejí? Vypadá to, že halekající zástup, který o Ježíšovi možná věděl jen z doslechu, rozumí víc, než jeho následovníci. Anebo taky úplně nerozumí? Kdo tady vlastně ví, kolik uhodilo, když Ježíš překračuje hranice Jeruzaléma?

Snad to přece věděl sám Ježíš, řekneme si. Jenže i ten v tu chvíli mlčí. Hovoří jen svým gestem – sedí na oslíku a nechává se ovívat palmovými ratolestmi. Přijímá tu hru, kterou rozehráli ti, kdo v něm vidí triumfujícího krále nebo revolucionáře. Jenže trochu mění její pravidla. Dělá z ní parodii. Král? Ano, ale ne takový, jakého mě chcete mít. Spíš šašek, který si dělá legraci ze zpupných a do sebe zahleděných monarchů, kteří se nechají oslavovat a titulovat bombastickými jmény. Ale co tou hrou na krále-nekrále chce Ježíš vůbec naznačit? Chce tím pouze někoho zesměšnit, nebo chce také něco sdělit o tom, kým on ve skutečnosti je?

Jeho učedníci tomu v té chvíli neporozuměli. Slyšíme, že pochopili teprve tehdy, když byl Ježíš oslaven. Teprve tehdy si rozpomněli, co bylo o něm kdysi prorokováno – a že se toto proroctví také v Jeruzalémě o velikonocích naplnilo. U bran Jeruzaléma totiž Ježíšův příběh zdaleka není u konce. To nejdůležitější má totiž teprve přijít – a tím nejdůležitějším je samotný Ježíšův konec. Teprve když je životní příběh člověka uzavřen, je možné ho zhodnotit. Dokud ještě běží, dokud není nic uzavřeno a může se cokoli stát, nemůžeme ho dopředu posoudit. Ale kdo má oči k vidění a oči k slyšení, dokáže už nyní z Ježíšovy dosavadní cesty leccos vyčíst.

A tak se možná leckdo skutečně dovtípil, že Ježíšovi v žádném případě nejde o převzetí moci – ani cestou politických zákulisních jednání, ani cestou násilné teroristické akce, ani pomocí ohromujících nadpřirozených zázraků, ani otevřeným bojem proti okupantům. Oslík jako symbol bezbrannosti, poníženosti, ale i solidarity s těmi nejobyčejnějšími dává na srozuměnou, že Ježíšova cesta není vedena vůlí k moci. Je to spíš bezmoc, která na chvíli na sebe bere šaškovskou masku triumfálního průvodu.

Rozumíme, co tím Ježíš chtěl naznačit? My na rozdíl od Ježíšových učedníků víme, jak Ježíšova pouť skončila. Avšak znamená to, že Ježíšovu cestu vždy přijímáme? Chápeme skutečně Boží záměry a Boží cestu s námi, která šla skrz nejhlubší ponížení? Jsme schopni vzít vážně, že Ježíšovo oslavení se neodehrálo uprostřed jásajícího davu u jeruzalémských bran, ale teprve až po potupné smrti na kříži?

Vůbec není na místě se povýšeně pousmát nad těmi, kdo od Ježíše čekali politický převrat, boj proti zotročujícím silám a nastolení Boží vlády zde na zemi. Ani nám nejsou vzdálena bojová hesla: Spravedlnost teď a tedy. Potrestání zločinců. Osvobození nespravedlivě pronásledovaných. Ukončení vlády bohatých a bezohledných. Zrušení chudoby a bídy. Je snad něco špatného na přání, aby se sám Bůh chopil moci, když lidstvo dokáže jen kupit jedno bezpráví na druhé a dusí každý pokus o nápravu?

Vyrovnat se s tím, že Bůh ve světě jedná jinak, než bychom si představovali, je pro nás stejně těžké, jako bylo pro ty, kdo viděli Ježíše viset na kříži. Když vítězí v tomto světě lež a nenávist nad pravdou a láskou, je nám úplně stejně jak těm, kterým na Golgotě před očima umírala naděje v nový svět. Když slyšíme o lidech umírajících v Sýrii na následky smrtícího plynu, cítíme stejný bezmocný vztek, jako židovští revolucionáři, jejichž očekávaný vůdce je uvězněn a bičován. A když vidíme v televizi lidi smetené teroristickým útokem, je nám stejně smutno, jak bylo smutno těm, kdo viděli svého krále odcházejícího na popravu.

Bůh jedná jinak, než si představujeme. Velmi často mu nerozumíme a přejeme si, aby věci zařídil jinak, lépe. Je mnoho lidí, kteří právě kvůli této Boží jinakosti a nepochopitelnosti odmítají v Boha vůbec věřit. Bůh, kterému nerozumějí, Bůh nevypočitatelný a nemanipulovatelný, pro ně přestává být jistotou a oporou. A domnívají se, že nesrozumitelný Bůh ani nemůže člověku rozumět.

Jenže Bůh není svévolný a nevypočitatelný monarcha, který kolem sebe rozdává smrt a milost tak, jak se mu zlíbí. Takový Bůh nepřijel týden před velikonocemi do Jeruzaléma. Přijel sem člověk, který s námi nesl všechny naše bolesti a nemoci, který nám byl nablízku v našich úzkostech a bezvýchodnosti. Člověk, který chápe naše roztrpčení nad stavem světa, náš vztek nad tím, jak jedni druhé ponižují, zneužívají a zabíjejí. Tento člověk nám dobře rozumí, i když my mu často nerozumíme.

Ježíšova cesta před branami Jeruzaléma nebyla ještě u konce. Ani Boží cesta s námi ještě neskončila – i když si mnozí myslí, že Bůh na nás zapomněl a nechal nás napospas našemu osudu. Přivítejme našeho Pána, přicházejícího k nám, a vložme v něj naši naději.
Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz