0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
20. září (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v Psychiatrické nemocnici Bohnice
21. září (čtvrtek)
17:00 zkouška pěveckého sboru Conciola Jacobi v kostele U Jákobova žebříku

18:30 biblická hodina v kostele U Jákobova žebříku
24. září (neděle)
9:30 bohoslužba (v češtině) v kostele U Jákobova žebříku (káže bratr farář Jiří Hoblík)

11:30 bohoslužba (v korejštině) v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba (v japonštině) v kostele U Jákobova žebříku
zpět ...
Velkopáteční kázání z 14. dubna 2017
Hle, volá Eliáše, říkali si někteří z těch, kdo stáli kolem Ježíše. Jiné zachránil, ale sám sebe zachránit nedokáže – tak teď volá na pomoc postavu zašlých věků, proslulou zázračnými činy; třeba Eliáš vstane z mrtvých a přijde ho sesadit z kříže. Třeba taky uvidíme nějaký zázrak. Nedočkali se.



Bože můj, proč jsi měl opustil? Nejen v Ježíšových ústech, ale v ústech kteréhokoli věřícího je tato otázka výrazem krajní úzkosti. Hospodin se přece svému lidu zjevil jako ten, který je se svými vyvolenými a doprovází je. Tak to kdysi zaslíbil Abrahamovi. A Mojžíš od Boha slyšel: jsem, který jsem – a to je možné vyložit jako: jsem ten, který tu je pro tebe, který je s tebou. Proč jsi mě opustil – to není jen volání o pomoc, to je otazník nad Bohem samotným.

Bůh je daleko, zato nepřátelé jsou blízko. Usilují ubožákovi o život, ale ještě předtím mu chtějí vzít jeho důstojnost a lidství. A žalmista už přistupuje na jejich optiku, uprostřed jejich ponižování a obviňování si začíná připadat jako někdo, kdo ani není hoden Boží blízkosti. Vždyť se ani necítí jako člověk, ale jako červ. Přestává sám sebe vnímat jako Bohem milovaného a opatrovaného, a začne se pokládat za Bohem zapomenutého a zavrženého. Vše se v něm taví a rozpadá, propadá strachu a bezmoci. Zdá se, že nepřátelé dosáhli svého cíle. Vnitřně zlomený člověk se stane jejich snadnou obětí.

Bože můj, proč jsi mě opustil? Také Ježíš křičí do nebes svou otázku, byť oděnou do žalmové písně. Nevíme, co Ježíš přesně pociťoval a na co myslel. Víme ale dobře, že pro tuto chvíli nebesa zůstávají bez odpovědi. Jsou zatažená, temná. Shora se ozývá mlčení. Žádný hlas z nebe, žádné Boží znamení. Ježíš umírá s otázkou na rtech.

Pro Ježíše i ženy stojící okolo by Boží odpověď byla útěchou a povzbuzením. Myslím, že povzbuzením pro nás je právě Ježíšova otázka, na kterou prozatím nikdo neodpovídá. Je povzbuzením k modlitbě. Kdyby v evangeliu chyběla, přišli bychom o cosi podstatného. V tuto chvíli i pro Ježíše Bůh mlčí, je vzdálený, nedostupný, nepochopitelný. Ježíš na sebe bere největší pochybnosti, které se občas probouzejí i v těch nejhorlivějších věřících. Nestojí nad námi v božském majestátu, ale je mezi námi, v největší myslitelné bídě. A spolu s námi se ptá: proč.

Ježíš tu otázku ve svých posledních minutách položil i za nás. Jako by před svého Otce sesbíral všechny naše strašlivé otázky, které klademe Bohu. Kolik jich asi v dějinách lidstva padlo. V bolestech, ve strachu, v beznaději, ve zklamání a vzteku. Na některé z nich najdeme odpověď teprve po dlouhém čase, když nám mozaika života vytvoří smysluplný celek. Mnohé otázky proč zůstanou zde na zemi bez odpovědi.

Ale právě tváří v tvář Ježíšovým pochybnostem smíme také věřit, že Bohu není naše pochybování a tápání lhostejné. V Ježíši Bůh sestoupil i tam, kde je naše víra zavalená otazníky a nedokáže se z nich dostat ven. Bůh je s námi i tam, kde si vůbec nevíme rady s vlastním životem i se světem kolem. Je s námi, i když se k němu obracíme s výčitkou: jak jsi mohl toto dopustit? Proč se toto muselo stát? Jak můžu věřit v tvou dobrotu, když se dějí takové zlé věci?

Takto se smíme ptát. To není rouhání. Nemusíme se hlídat, abychom Bohu neřekli něco nevhodného. Nemusíme si dávat pozor, aby nám náhodou neuklouzla věta, která by snad prozradila, že nejsme moc silní ve víře. Smíme a máme říci právě to, co nás nejvíce tísní - i kdyby to znělo sebevíc bezvěrecky.

Smíme a máme to říci. I to je poselství velkého Pátku. Protože je komu to říci. A protože má smysl to říci. Nemusíme se svou úzkostí zůstat sami. Smíme s tím ven, před Boha. Dokud Boha oslovujeme a třeba se s ním i hádáme, dokud ho voláme a dožadujeme se odpovědi - pak jsme stále ještě nepropadli zoufalství. Pak je v nás stále ještě důvěra, poslední důvěra, byť v slzách a roztrpčení. Dokud voláme k Bohu, pak s Bohem stále počítáme a připomínáme mu jeho zaslíbení. Bereme ho za slovo a ujišťujeme se, že on počítá s námi. Tak volal na kříži i Pán Ježíš svého Otce a počítal s ním. Bože můj, proč jsi mě opustil.

Ten starozákonní a také Ježíšův žalm má ovšem pokračování. Vždyť Bůh nepohrdl poníženým, v opovržení ho neměl. Když trpěl příkoří, neukryl před ním svou tvář, slyšel, když k němu o pomoc volal. Skrze Ježíšův příběh víme, že závěrečná část té písně není zbožným přáním a chlácholením, ale pravou nadějí. Bůh mocně prokázal, že za svým trpícím a tázajícím se služebníkem stojí. Přiznává se k němu. A přiznává se i k nám, když k němu spolu s Ježíšem voláme.
Amen.

Ondřej Kolář



zpět ...
© 2005 archa.cz