0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
20. května (neděle)
9:30 bohoslužba (v češtině) v kostele U Jákobova žebříku (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba (v korejštině) v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba (v japonštině) v kostele U Jákobova žebříku
21. května (pondělí)
19:00 schůze staršovstva v kostele U Jákobova žebříku
22. května (úterý)
19:00 setkání třicátníků v kostele U Jákobova žebříku
23. května (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v Psychiatrické nemocnici Bohnice
24. května (čtvrtek)
17:00 zkouška pěveckého sboru Conciola Jacobi v kostele U Jákobova žebříku

18:30 biblická hodina v kostele U Jákobova žebříku
25. května (pátek)
14:30 biblická hodina dětí v kostele U Jákobova žebříku

18:00 Noc kostelů v kostele U Jákobova žebříku
27. května (neděle)
9:30 bohoslužba (v češtině) v kostele U Jákobova žebříku (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba (v korejštině) v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba (v japonštině) v kostele U Jákobova žebříku
zpět ...
Kázání z mezinárodní bohoslužby 6. května 2018, neděle Rogate
Na text Genesis 33, 1-11

Dnešní text ukazuje scénu, kdy se Jákob setkává se svým bratrem Ezauem, poté co se po dlouhém životním úseku vrací do svého rodného města. Bylo to setkání po dvaceti letech. Oba bratři se obejmou, políbí a pláčou. Nebylo to jen schůzka, ale setkání dvou srdcí, chvíle, kdy se usmíření, které bylo na dlouhou dobu odloženo, konečně uskutečnilo.

Letos 27. dubna došlo k impozantnímu setkání mezi zástupci Jižní a Severní Koreje. Zatímco v roce 2000 a 2007 dva jihokorejští prezidenti navštívili Pyongyang, tentokrát poprvé od rozdělení země v roce 1953 severokorejský vůdce překročil dělicí čáru, aby se setkal s jihokorejským vůdcem. V ten den dopoledne se představitelé obou stran setkali na hranici a potřásli si s úsměvem ruce. Nejprve severokorejský prezident poprvé překročil hranici a pak spontánně vedl jihokorejského prezidenta, aby spolu překročili hranici směrem na sever a znovu se vrátili na jih. Lidé, kteří to sledovali v televizi, vykřikli. Podle jednoho zpravodajského kanálu ta scéna ukázala, jak dělící linie, která 65 let rozdělovala Sever a Jih, jakou vlastně může být bezvýznamnou čárou.

Možná se najde pár lidí, kteří odmítnou samo usmíření. Víc je asi těch, kdo s ohledem na cenu, kterou bude cesta k usmíření stát, si nejsou jisti, zda se po ní mají vydat či ne, jestli to vůbec povede k uspokojivému cíli. Jenže Bůh někdy nekouká na to, co chceme nebo nechceme, ale prostě nás k usmíření vede. Byl to přece Bůh, který přivedl Jákoba a Ezaua k smíření, stejně jako později Josefa a jeho bratry. A je to Bůh, kdo v Kristu smiřuje svět se sebou a svěřuje nám tohle poselství usmíření.

Jenže Bůh jako by nás nenutil k smíření teď hned. Kdyby mu šlo jen a jen o usmíření, nebyl by důvod, proč by Ezau i Jákob na tu chvíli čekali takovou dobu – dvacet let! Snad to byla doba, kdy mělo něco uzrát. Až když se naplnila doba zralosti, nebránili se oba setkání a mohli se nakonec se smířit. Bůh přece povolal Abrahama a jeho potomky, aby byli požehnáním pro celý svět! Proto usiloval o jejich usmíření a zralost.
A z téhož důvodu může Bůh pracovat i s námi.

Co pro Jákoba a Ezaua vlastně Bůh dělal během těch dvaceti let, než se usmířili? Předně je dovedl k sebe-vědomí. Ezau říká Jákobovi: Mám dost, bratře. Ponech si, co máš. Jákob odpovídá: Přijmi prosím z mého požehnání, co jsem ti přinesl, neboť mám všeho dost.
To vypadá docela jinak, než to co bylo dřív!

Jákob kdysi oklamal svého otce a bratra, aby ukradl bratrovo požehnání. Ezau chtěl svého bratra zabít za to, co ukradl. Ale teď je vše jinak. Jsou spokojeni s tím, co mají, a jsou k sobě vzájemně velkorysí.
Jákob na útěku před Ezauem odešel ke strýci Lábanovi, bratru jeho matky. Tam dvacet let tvrdě pracoval u jeho stád. A Bůh Jákobovi požehnal všude, kde byl, a ohromně ta stáda rozmnožil. Jenže Lában desetkrát Jákoba podvádí a mění slibovanou odměnu. A Jákobovi, tomu, který předtím podvodně uchvátil požehnání určené jinému, tak tomuhle Jákobovi teď uchvátili jeho požehnání jiným podvodem. Tak si uvědomil, že pravé požehnání není viditelná věc, ale sám Bůh, který je s ním. „Ale Bůh mého otce je se mnou“.
Člověku můžou úkladně ukradnout majetek, ale nikdo mu neukradne Boha, který je s ním. A v tomto poznání získal Jákob sebevědomí a velkorysost.

Bůh ovšem Jákobovi něco přidal: to něco, to je víc pokory. Jákob se teď Ezauovi představuje jako jeho otrok. Bratra oslovuje jako pána.
Na první pohled to vypadá jako taktika, jak od bratra získat přízeň. Jenže když se nad ukradeným požehnáním pro prvorozeného zamyslíme, zjistíme, že Jákob potom nevedl jednoduchý způsob života. V Izákově požehnání před dvaceti lety byla i tato slova: Budeš panovat nad svými bratry a synové tvé matky se ti budou klanět.
Když se teď Jákob nazývá Ezauovým služebníkem, odmítá tohle podvodně získané privilegium.

Kdyby byl Jákob nedozrál, mohl si myslet: Překonal jsem všechny překážky, abych si mohl užívat privilegia prvorozeného. Všechno jsem vydržel. Toho se nikdy nevzdám! Tak by si ale podržel svou pýchu. A on to neudělal. Byl totiž člověk, který zažil milost…
Když získal požehnání podvodem, jistě my v mysli vytanula také otázka: Je takové požehnání vůbec platné? Požehná mi Bůh? Nebo mě potrestá?
Ale Bůh sestoupil k Jákobovi s jeho strachem a břemenem. A byl k němu – soucitný. A slíbil mu, že bude přesto nástrojem jeho požehnání a bude s ním, kamkoli půjde. To byla Boží milost k člověku, který si ji nezasloužil.

Proč je Bůh milostivý i k takovému člověku, který si to nezasloužil? Asi všechno nechápeme, ale je tu jedna věc, kterou lze těžko popřít, totiž: Jediné, co může člověka zásadně změnit, je láska darovaná zdarma. Jákob se stává člověkem, který má v ústech slovo milost. Na cestě k Jákobovi vyznává v modlitbě k Bohu: Nejsem hoden veškerého tvého milosrdenství a vší tvé věrnosti, které jsi svému služebníku prokázal.
Vzdát dík! – to odsune stranou všechny stížnosti. Jákob zažil i těžké chvíle a nespravedlnost. Vyznává ale, že jeho rodina i celý majetek pocházejí z milosti Boží.

A tohle vědomí milosti, to ho vede k pokorným činům. Sedmkrát se bratrovi pokloní, když se k němu přibližuje.
Samozřejmě, že tím chtěl získat jeho přízeň, ale bylo v tom i … srdce. Dokud ho Ezau neoslovil jako bratra, Jákob ho také tak neoslovil. Říkal „můj pane“. Pokorně uznal, že jeho budoucí osud závisí na jeho bratrovi a čekal odevzdaně na jeho rozhodnutí. „...abych získal přízeň svého pána.“
Skutečné usmíření vyžaduje prosbu o slitování a pokorné a upřímné udělení milosti. My všichni potřebujeme slitování a milost od druhých. Mohu žít, protože někdo bez jediného slova přijal moji slabost a nesl moje břemeno.

A ještě něco dal nakonec Bůh Jákobovi: dal mu víc odvahy.
Poslední lekce, kterou se musel naučit na cestě zralosti k usmíření, byla odvaha.
Jákob byl docela vyděšený zprávou, že bratr přichází se čtyřmi stovkami mužů. Poslal před sebou dary, aby uklidnil svého bratra, a nechal svou rodinu překročit řeku.
Pak se ocitl sám. Sám u brodu Jabok.
A s kýmsi svedl zápas až do rozbřesku. Při zápasu byl zraněn v boku.
Ale dostal nové jméno: jméno Israel. A další požehnání.
A v jeho chování se objevuje odvaha, kterou předtím neměl.
Sám se ubíral před nimi. Kulhal – ale kráčel vpřed.

Abychom dosáhli smíření, musíme překonat strach. Je těžké hledět do tváře člověka, kterého nenávidím. Ale je těžší hledět do tváře člověku, který zřejmě nenávidí mě. Stejně jako vyděšený Jákob, který nevěděl, co s ním Ezau zamýšlí, odvracíme se od cesty usmíření kvůli nejasným strachům.
Není tak cesta usmíření stejná jako celonoční zápas s neviditelným cizincem, jehož tvář nemůžeme předvídat? Zpočátku můžeme mít strach a cítit otřesení, ale jak se do toho pustíme, zjistíme, že to stojí za vyzkoušení. Nejprve se neochotně pouštím do boje, protože mě kdosi napadl, ale později ho nechci nechat odejít. Jákob si uvědomuje, že to byl Bůh, kdo s ním bojoval až do rána. A je ohromen tím, že viděl Boha tváří v tvář, a přesto byl jeho život zachován.

Tahle zkušenost s Bohem mění jeho myšlení a postoj. Nyní jde nejen odvážně vpřed, osvobozený od strachu, ale také poznává, že setkání s bratrem je setkání s Bohem. Bez ohledu na to, co bratr zamýšlí rozhodne se požádat ho o milost. Stejně, jako když prosíme o milost Boha.
A úplně nakonec, po smíření s bratrem, vyznává: smím vidět tvou tvář - a to je jako bych viděl tvář Boží. To není jen výraz vděčnosti vůči Ezauovi. Jákob kráčel k setkání s bratrem s pokorou a odvahou člověka, který hledá Boží tvář – a nakonec uvidí Boží tvář ve tváři svého bratra.

Leckdo se dnes se ptá: Má se rozdělený národ sjednotit? Mají se rozdělení lidé znovu setkat? Má se obnovit rozpadlý vztah? Mají být spolu lidé různých barev pleti, jazyků, kultur a tradic?
Jako křesťané odpovídáme:
Kdekoli vypučí nenávist a konflikt, zranění a hněv, odloučení a konfrontace, tam bude Bůh pracovat pro smíření až do konce světa. Proto chceme, aby Bůh pracoval v nás, abychom směli být sebe-vědomí a spokojení s tím, co máme, pokornější a odvážnější než nyní. A konečně – doufáme, že uvidíme Boží tvář v obličeji druhého a – stejně jako Ježíš – budeme tvořit mír v tomto světě.
Amen.

Kwang Hyun Ryu, korejský farář


zpět ...
© 2005 archa.cz