0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
zpět ...
Boží hod Vánoční (25. prosince 2019) – rozhlasová bohoslužba
Matouš 1; 18–25

Text kázání (Matouš 1; 18–25):

(18) Narození Ježíše Krista se událo takto: Jeho matka Maria byla zasnoubena Josefovi, ale dříve než se sešli, shledalo se, že počala z Ducha svatého.
(19) Její muž Josef byl spravedlivý a nechtěl ji vystavit hanbě; proto se rozhodl propustit ji potají.
(20) Ale když pojal ten úmysl, hle, anděl Páně se mu zjevil ve snu a řekl: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého.
(21) Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš; neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“
(22) To všechno se stalo, aby se splnilo, co řekl Hospodin ústy proroka:
(23) ‚Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel,‘ to jest přeloženo ‚Bůh s námi‘.
(24) Když se Josef probudil ze spánku, učinil, jak mu přikázal anděl Hospodinův, a přijal svou manželku k sobě.
(25) Ale nežili spolu, dokud neporodila syna; a dal mu jméno Ježíš.


Příběh svaté rodiny v podání Matoušova evangelia začíná dost nesvatě. Josef s Marií ani ještě nejsou svoji, jsou jen zasnoubení, a už je čeká veliký otřes. Takový i dnes, v neporovnatelně uvolněnější společnosti, obvykle vede ke ztroskotání manželství. K nevěrám jsme sice shovívavější než dřív, ale tohle je přeci jen silná káva: vychovávat potomka, kterého má moje žena s někým jiným, a neustále si tak připomínat její selhání, to zvládne málokdo.

Vypravěč sice čtenáře hned ubezpečuje, jak se to ve skutečnosti událo: Marie počala z Ducha svatého. Jenže toto Josef samozřejmě neví. Matoušova verze Ježíšova narození nezná žádné zvěstování Panně Marii, žádné ohlašování zázračného narození. Oba jsou na zázračnou událost nepřipraveni. Nejen Josef, ale ani Marie, zdá se, nemá tušení, co se přihodilo. Svému snoubenci může nanejvýš tvrdit, že žádného jiného muže neměla. Že se to prostě stalo. Kdo ale takové výmluvě uvěří?

Na řadě je nyní Josef. Jak se zachová? Na něm teď záleží. Mariin život je cele v jeho rukou. A nakonec i pokračování Ježíšovy cesty.

Vánoce podle Lukáše jsou především příběhem Mariiným, jde o její místo v Božím plánu, o její víru. Vánoce podle Matouše jsou jednoznačně příběhem Josefovým. On je stěžejní postavou. Sice nenese pod srdcem Spasitele světa, ale nese tíhu rozhodování. A ta pro něj není o nic lehčí než pro Marii. Koneckonců – Marie je ta obdarovaná, milosti plná, a proto také plná radosti nad velikými věcmi, které jí Bůh svěřil. Čeho je plný Josef? Asi plný zmatku, rozčarování, hořkosti. On nebyl obdarován, přinejmenším to tak sám necítí, spíš naopak: jemu bylo něco podstatného odňato. Vypadá to, že on není Bohem vyvolený, tak jako jeho snoubenka, ale spíš Bohem zavržený, odstavený na vedlejší kolej. O jeho otcovství, alespoň to biologické, nikdo nestojí.

V předchozí kapitole čteme podrobně Josefův rodokmen, sahající nejen k slavnému králi Davidovi, ale dokonce až k praotci Izraelců Abrahamovi. K čemu je ale tato úctyhodná linie předků, když další davidovský potomek bude cizorodým prvkem, přichází odjinud – a odkud vlastně? Podle starých proroctví má být mesiáš Davidovec – ale tady je slovutný davidovský rodokmen vyřazen ze hry. Protože do hry vstupuje Bůh sám.

O Josefových pocitech se toho v bibli mnoho nedozvídáme, můžeme se jen domýšlet. Cosi o jeho vnitřním životě se nám ale přece jen říká: totiž že byl mužem spravedlivým a nechtěl Marii vystavit hanbě. To je trochu zvláštní: očekávali bychom, že zde bude spíš stát: byl sice spravedlivý, ale Marii nechtěl zahanbit, a tak ze své spravedlnosti trochu slevil.

Josefova spravedlnost ovšem není jen tupé má dáti – dal. Není to touha po spravedlivém trestu, který by si Marie podle zákona zasloužila. Naopak: jeho spravedlnost je spíš totožná s milosrdenstvím, s láskou. Navzdory tomu, co se stalo, Josef svou ženu stále miluje. To je spravedlnost přímo božská - tak jedná Bůh, který si nelibuje v našich proviněních, nechce je ukazovat všem na odiv, nechce je rozmazávat a tím zhoršovat jejich dopad. Miluje nás navzdory všemu, čím ubližujeme jemu i sobě navzájem.

Stejně tak se zachová i Josef. S Marií dál žít nemůže, ale alespoň nedopustí, aby byla podrobena ponižujícímu soudnímu procesu. Ten by mohl ostatně také skončit její popravou, v lepším případě trvalým cejchem cizoložnice. Josef naopak bere břemeno viny tak trochu na sebe: Rozhodne se svou snoubenku propustit, aniž světu sdělil pravý důvod. Ten si jistě mnozí budou domýšlet, ale pořád je ve hře možnost – a Josef jí vědomě dává prostor - že v tom Marie byla nevině. Není v Josefově jednání dokonce cosi ježíšovského? Josef neříká: sněz si, co sis nedrobila, ale spíš: když už se ten průšvih stal, já ti pomohu z něj vyváznout s co nejmenšími šrámy.

Do lidského zvažování ale náhle vstoupí Boží hlas, přesněji hlas andělský. Josefovi odhaluje Boží záměry. Tíhu rozhodování z něj ovšem nesejme, naopak ho obtěžká dalším úkolem. Proto anděl povzbuzuje: neboj se. Neboj se a přijmi svou snoubenku. Neboj se, přestože tě teď čeká náročná životní etapa. Umíme si dobře představit, co si asi okolí řekne, když Josef bude chystat svatbu s již těhotnou Marií. Bude se muset vyzbrojit nezměrnou trpělivostí, po sto padesáté odhánět dotazy rodiny i různých rýpalů. Jistě si vyslechne, že je slaboch a houby chlap. To je ten první okruh nepříjemností, sice otravných, ale při troše snahy nějak snesitelných.

Tím ale problémy nekončí, ale teprve začínají. Může se Josef skutečně spolehnout na svůj sen? Mluvil k němu opravdu posel od Boha, nebo to byl nějaký přelud? Matka je jistá, otec nadále nejistý. Opět: o Josefových pochybnostech tu přímo řeč není, ale jedno je jasné: Stejně jako mnoho jiných biblických svědků před ním a po něm, také Josef je odkázaný pouze na víru. Žádný důkaz o tom, že se narodí spasitel, nedostane. Dokonce ani tehdy, když Ježíš přijde na svět: žádná obloha se nerozzáří, žádný andělský chór nezazpívá na uvítanou Sláva na výsostech Bohu. Samotné Ježíšovo narození je tu podáno jen tak mimochodem. Josef je na všechno sám, jen se se svým tajemstvím a svou rodinou, která ale není tak úplně jeho.

Ale i když připustíme, že Josef tomu zázračnému ději ochotně, ihned a bez pochybování uvěřil, jeho pozice je nezáviděníhodná ještě v jednom ohledu. Anděl Páně sice Josefa oslovuje vznešeně: Synu Davidův. Avšak v téže větě význam jeho davidovství popírá: Marie přece počala z Ducha svatého. Ne z tebe, Josefe, ale z Boha samotného. Jediné privilegium, které ti zůstalo, je dar jména: máš novorozence pojmenovat Ježíš, a tím ho adoptovat, přijmout do své rodiny, do svého rodu. Milý Josefe, jsi sice svědkem zrození spásy lidstva, ale sám jsi pro ni neudělal nic. Máš ji pouze vděčně přijmout. Nebude z tebe žádný akční hrdina, žádný vysvoboditel, žádný druhý Mojžíš, David nebo Samson.

V tom ale paradoxně právě spočívá Josefova síla a odvaha. Odvaha upozadit sám sebe, nevměšovat se do Božího díla, uznat, že tady se děje něco mnohem většího, na co lidské síly nestačí. Andělské zvěstování je tvrdá ráno pro mužské – a nejen mužské – ego, které je zvyklé být v centru, mít věci ve svých rukou a pod kontrolou. Je útokem na lidskou ješitnost, která nikdy nemá daleko k bohorovnosti.

Bůh skrze Ježíše buduje něco velkého, aniž by k tomu potřeboval lidskou pomoc. Sám se stává pánem situace. Když Duch zavěje, dějí se věci – i uprostřed lidské bezradnosti a bezmoci. U Boha není nic ztraceno a prohráno, i když se to tak z lidského pohledu může jevit. Můžeme dokonce říci: Právě tam, kde jsme my prohráli a zakopali všechny šance, začíná Bůh jednat. Davidovská dynastie v minulosti mnohokrát žalostně selhala. Bůh si ovšem dobře vystačí i bez ní.

Panenské početí není žádné porušení přírodních zákonů. Je to opis přesvědčení, že Bůh s námi dokáže něco nového začít i od úplné nuly. Počítá s námi a jedná s námi, i když my mu nic dobrého nabídnout nedokážeme. Muž – tehdy a do jisté míry i dnes symbol moci, zvládání, ovládání – tu hraje druhé housle. Muž – ztělesnění všeho velkolepého i strašlivého, co člověk vlastními silami dokáže – nemá v tomto Božím ději místo. Selhávající lidskou moc tu nahrazuje moc Boží - stvořitelská a zachraňující.

Ježíš ještě není na světě, ale Josef s Marií již nyní mají poznat, co znamená Boží spása. Oba ovšem poznávají její odlišnou stránku. Marie tu radostnou a povznášející. Josef tu znepokojivou a otřásající. Oba také poznávají, co znamená ve víře přijmout Krista. Marie jde vstříc tomu vytouženému. Josef s rozpaky hledí na cosi cizího a nemile překvapujícího. Aby přijal spasitele, musí nejprve odsunout sám sebe a své nároky.

Ano, i ten josefovský postoj patří ke křesťanské víře. Je to zprvu bolestné, ale nakonec velmi osvobozující. Nemusím se o svou záchranu starat sám. Není v mých rukou a je to tak dobře. Je v rukou nekonečně spolehlivějších. Nemusím si hrát na spasitele, ani ho vyhlížet v druhých lidech, a už vůbec ne v mocných tohoto světa. My sami se z hříchu nevytáhneme. Spása přichází odjinud, z druhé strany. Immanuel – sám Bůh je s námi, slyší Josef a my spolu s ním.

A co na to Josef? Přese všechno zůstává hrdinou tohoto příběhu, třebaže jinak, než si sám představoval. V dějinách umění bývá zobrazovaný s poutnickou holí, ale také v rodinném kruhu, jak vaří vodu a pečuje o malého Ježíška. Trochu netypické pro otce rodiny a tradiční rozdělení manželských rolí. A přece tak charakteristické pro tuto pozoruhodnou postavu. Josef pevný a spolehlivý, ale také milosrdný a láskyplný.

Co je ale nejdůležitější: Stojí při Marii. Zůstává jí věrný, právě tak jako zůstává věrný také Božímu slovu. A bude při ní dál stát i tehdy, když vánoční radost skončí, když se nad svatou rodinou začnou stahovat mračna. A to bude velice brzy, vždyť vládcové se bojí o svou moc ve všech dobách a král Herodes nebude výjimkou. Stát a vytrvat. A pevně se spolehnout na to, že Bůh to s námi myslí dobře a povede nás pevnou rukou. To je postoj hodný muže z královského rodu. To je postoj víry.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz