0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
zpět ...
Sdílená pobožnost (22. března 2020)
videozáznam pro neděli 22. března 2020

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb (či spíše kratší pobožnosti) formou videozáznamu. Omluvte prosím technickou nedokonalost.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (2. list Korintským 1; 3 - 5)
(3) Pochválen buď Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy!
(4) On nás potěšuje v každém soužení, abychom i my mohli těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým dostává od Boha.
(5) Jako na nás v hojnosti přicházejí utrpení Kristova, tak na nás skrze Krista přichází v hojnosti i útěcha.


Sestry a bratři, v záplavě špatných zpráv, které na nás každý den doléhají, toužíme slyšet něco povzbuzujícího a posilujícího. Apoštol Pavel zvěstuje Boha útěchy. Slovo „útěcha“ nám ale možná zní podezřele. Trochu zavání falešným utěšování, chlácholením, případně slibováním něčeho, co nelze splnit. Takovýchto slov jsme si v posledních dnech užili hodně – někteří se zřejmě řídí pravidlem, že slibem nikoho nezarmoutíš. Jenže když je těch prázdných prohlášení a nesplněných slibů příliš, vede nás to jen k ještě hlubšímu zklamání a nedůvěře.

Kde ale najít zdroje pravé útěchy? Takové, která skutečně vlévá novou krev do žil? Pokud jste se někdy pokoušeli utěšit trpícího člověka, jistě mi potvrdíte, jak nesmírně těžké to bylo. Musíme postupovat opatrně, abychom svým utěšováním nezpůsobili víc škody než užitku. Nevystačíme si s lacinými formulemi sypanými z rukávu. Je-li někdo nemocný, sotva mu asi pomůžeme, když mu budeme třeba tvrdit, že ho nemoc posílí, naučí vytrvalosti nebo upevní jeho víru. Anebo když ho začneme přesvědčovat o tom, že se vlastně nic vážného neděje a zase bude dobře. Součástí útěchy může být také přiznat před druhým, že na jeho utrpení nemám žádné jasné vysvětlení a řešení. Vyžaduje to ode mě ustát vlastní bezradnost a nesnažit se ji přebít mnoha slovy. Projevem útěchy, možná tím vůbec nejvýznamnějším projevem, je být tu s trpícím, udělat si na něj čas a neutíkat do předem připravených odpovědí.

Občas se setkávám s názorem, že současná epidemie povede k proměně lidstva, že nic už nebude takové, jak bylo předtím. To také může být pro leckoho zdrojem útěchy: všechno zlé je prý k něčemu dobré, a tak se lidstvo z této pohromy poučí, zmoudří, změní životní styl, začne oceňovat jiné hodnoty než doposud a tak podobně. Zatím netuším, k čemu přestálé kolektivní utrpení povede. V evropských dějinách najdeme celou řadu katastrof a nezdá se mi, že by se z nich lidé nějak zvlášť poučili. Vyvražďování milionů Židů za druhé světové války zjevně mnoha lidem nijak nebrání v tom, aby dnes znovu tvrdili, že některé národy či kultury jsou nadřazené nad jinými, a podporovali jejich odstranění či alespoň nesmíchávání s námi, tedy těmi správnými a čistými.

Jaký bude život po epidemii? Budeme více pěstovat a chránit vztahy v našich rodinách, které jsou dnes pro mnohé přímo otázkou přežití? Budeme si třeba víc vážit zdravotních sester a jiných pomáhajících profesí a patřičně je ohodnotíme? Byl bych rád, kdyby k tomu došlo, ale vůbec si tím nejsem jistý.

Kde vzít dnes útěchu, ptáme se. Apoštol Pavel vidí zdroj útěchy v Bohu samotném, přímo ho tak označuje: Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. Jak se ale tato útěcha projevuje? Pavel k tomu žádné vysvětlení nepodává, pouze ukazuje zajímavý moment Božího potěšení: čím více na nás dopadá utrpení, čím více přichází také útěcha.

Všimněme si tady nejprve té první osoby, v níž Pavel hovoří. Je to první osoba množného čísla, protože mluví i za ostatní misionáře. Pavel nepodává žádný univerzální recept na zvládání životních těžkostí, jen sděluje osobní zkušenost svou a svých spolupracovníků: v utrpení jsme také poznali také Boží útěchu. Touto útěchou je pak možné těšit ostatní. Pavel se neptá po smyslu utrpení, nahledá jeho příčinu či rovnou viníka a obětního beránka, tak jak to často děláváme my. Nabízí ostatním jen svůj vlastní prožitek víry. Takto v mém životě jednal Bůh a takto může jednat i v tom vašem. Čím víc utrpení jsem prožil, tím více jsem pocítil také Boží blízkost.

Dále Pavel říká, že utrpení, které na nás přicházejí, jsou utrpení Kristova. To samozřejmě neznamená, že by je Kristus na své věrné sám sesílal. Strasti, o nichž Pavel hovoří, jsou totiž důsledkem následování Krista. Pavel se o nich v témže listě podrobně rozepisuje: „Ve vězení jsem byl vícekrát, ran jsem užil do sytosti, smrti jsem často hleděl do tváře, třikrát jsem byl trestán holí, jednou jsem byl kamenován, třikrát jsem s lodí ztroskotal, noc a den jsem jako trosečník strávil na širém moři. Častokrát jsem byl v nebezpečí na řekách, v nebezpečí od lupičů, v nebezpečí od vlastního lidu, v nebezpečí od pohanů, v nebezpečí ve městech, v nebezpečí v pustinách, v nebezpečí na moři, v nebezpečí mezi falešnými bratřími, v námaze do úpadu, často v bezesných nocích, o hladu a žízni, v častých postech, v zimě a bez oděvu.“

Pavel však na sebe bere utrpení Kristova ještě v jiném, hlubším významu. Pavel a stejně tak všichni křesťané jsou ve víře spojeni s Kristem, a tak mají podíl také na jeho utrpení. To je jádro Pavlovy argumentace. Kdo je v Kristu, sdílí také Kristův úděl. To ale znamená, že máme podíl nejen na Kristových ranách a bolestech, ale také na Kristově vzkříšení. Ve všem, co prožíváme, ve všem dobrém a zlém, jsme spojeni s Kristem. A tak i cesta, kterou on šel, má být a bude cestou naší. Na konci této cesty je prázdný hrob a Kristus ve společenství se svým nebeským Otcem.

Apoštol Pavel mluví ke svým sestrám a bratrům ve víře. Jsou spolu na jedné lodi, na lodi církve, proplouvající s Kristem bouřemi světa. Jak ale máme my Boží útěchu sdílet s lidmi, kteří v Krista nevěří, a přece jsme s nimi též na jedné lodi, v jednom propojeném světě, ohroženém novou nemocí? Jak máme těšit ty, kteří jsou v jakékoli tísni, tou útěchou, jaké se nám samým od Boha dostává? Vždyť naše okolí tomuto Bohu nevěří, dokonce ho někdy obviňuje z různých tragédií – jak od něj může přijmout útěchu?

Naše pověření zvěstovat evangelium zůstává, v tom nás nikdo nenahradí. Přenést na druhého osobní zkušenost víry však tak úplně nejde. Ale je možné, abychom v této těžké chvíli byli přítomni ve společnosti jako lidé naděje. Abychom naději kolem sebe šířili.

Naše naděje se upíná k cíli, kterým není nic menšího než vzkříšení z mrtvých – konec všeho utrpení, bolesti a smrti. Vzkříšení nemůžeme nijak přivolat či vytvořit, tak jako snad jednou vyrobíme lék na novou nemoc. Vzkříšení je Boží dar. Tento poslední cíl v nás ale mobilizuje naše schopnosti a síly. Právě proto, že jsme v Kristu už poznali dobrý konec všech věcí, smíme se v tomto světě zapojit do všeho, co k tomuto konci ukazuje, co ho předjímá. Protože víme, že to má budoucnost.

Současně nás křesťany dnešní situace učí nadějnému pohledu na svět okolo. S úžasem sledujeme, jak si lidé dokáží nezištně pomáhat, jak profesionálové i dobrovolníci nasazují své síly a své zdraví na boj proti epidemii, jak se většina lidí dokáže ukáznit a být ohleduplná. Epidemie nás sice radikálně odděluje jeden od druhého, nutí k izolaci, ale současně nás překvapivě jeden druhému přibližuje a boří hranice mezi lidmi. Symbolem tohoto paradoxu je rouška, kterou nyní nosíme. Vzdaluje, anonymizuje, možná vyvolává nedůvěru. Ale zároveň a mnohem víc je výrazem starosti o bližního, abych na něj nepřenesl nákazu.

Samozřejmě jsme dnes svědky nejen rostoucí solidarity, ale také rozbujelého sobectví, vypočítavosti, snahy se na utrpení druhých obohatit. Tak tomu bylo při velkých pohromách vždycky, to není nic nového. Jsem ale přesvědčen, že pro nás křesťany je důležitější si všímat spíš toho prvního. Na místě není lamentace nad neschopnými politiky a bezohlednými spoluobčany, ale radost z toho, že Bůh svým Duchem mocně působí i za hranicemi církve.

A tak si troufám říci, že Boží útěcha, o které mluví apoštol Pavel, nemusí mít jen podobu evangelia o Kristu zmrtvýchvstalém, ale i konkrétního činu. Věřím, že Boží útěcha se vtěluje do obyčejných lidských skutků pomoci. A ty smí přijímat a rozdávat i někdo, kdo v Krista nevěří. Za každým takovým činem je Otec milosrdenství a Bůh veškeré útěchy. Když jeden druhému dojdeme na nákup nebo ušijeme roušky pro nemocnici, je to možná malý, ale přesto zřetelný průlom vzkříšení z mrtvých do našeho umírání. Jsou to záblesky nového světa, ochutnávky Božího království. Touto útěchou se můžeme všichni vzájemně obdarovávat.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz