0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
30. září (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
1. října (čtvrtek)
17:30 schůzka pastorační skupiny v kostele U Jákobova žebříku

18:30 biblická hodina v kostele U Jákobova žebříku
2. října (pátek)
14:30 dětská biblická hodina v kostele U Jákobova žebříku

14:30 konfirmační cvičení v kostele U Jákobova žebříku
4. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 10. května 2020
Matouš 11; 25–30

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Matouš 11; 25–30)
(25) V ten čas řekl Ježíš: „Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým.
(26) Ano, Otče: tak se ti zalíbilo.
(27) Všechno je mi dáno od mého Otce; a nikdo nezná Syna než Otec, ani Otce nezná nikdo než Syn – a ten, komu by to Syn chtěl zjevit.
(28) Pojďte ke mně, všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout.
(29) Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.
(30) Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.“


Dnešní neděle nese název Cantate, tedy zpívejte, podle žalmu, který dnes zazněl jako první píseň: zpívejte Pánu nové písně. Musím říci, že mě dnes nikdo ke zpěvu nijak zvlášť povzbuzovat nemusí. Co mi v době koronavirové obzvlášť chybělo, bylo právě společné zpívání. Neměl jsem žádnou chuť zpívat do nahrávacího zařízení osamoceně v prázdném kostele, a tak jsem do svých internetových pobožností písně ani nezařazoval. Dnes už se ale můžeme naplno rozezpívat, protože kdo zpívá, modlí se dvakrát, jak řekl svatý Augustin. A kdo zpívá společně s ostatními, může prožít svůj vztah k Bohu obzvlášť intenzivně.

Oddíl, který jsme právě slyšeli, je podle vykladačů také písní či básní, vykazuje rysy poetického textu. Ježíš ho tedy tato slova možná neřekl, ale zazpíval. Odráží se v nich Ježíšova zkušenost s tím, jak lidé přijímají jeho slova a činy. Náboženští vůdcové a přeborníci, ti silní ve víře a v Písmu kovaný se vůči Ježíšovi uzavírají. A naopak ti nestudovaní a nábožensky nekultivovaní Ježíše vítají s otevřenou náručí.

Ježíš neupřesňuje, koho přesně má na mysli těmi maličkými. Kdyby myslel děti, nejspíš by to také řekl. Maličcí nejsou děti, nebo to nejsou pouze děti, ale jsou to maličcí ve víře. Nemají Boha nemají přečteného a zvládnutého, ale naopak se jím nechávají vždy znovu překvapit. Maličtí nejsou vlastníky a hlasateli jediné pravdy, ale naopak plní otázek a tápání. A hlavně: Nemají jedničku z chování a poslušnosti, ale naopak vědí, že se před Bohem nemají čím chlubit.

Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní, řekl kdysi Ježíš. A ti nemocní moc dobře vědí, že se sami nevyléčí, že potřebují někoho, kdo by je uzdravil. Proto také bez velkého vysvětlování rozpoznali, že v Ježíši se jim přiblížil Bůh sám. Pocítili, že v jeho dotyku se jich dotkl Boží prst. K Ježíšovým nohám mohli hodit svá břemena – břemena nemoci, postižení, sociálního vyloučení, pokaženého života. U Ježíše našli odpočinutí od svých trápení a bolestí. Naopak ti moudří, mravní a zákon pilně dodržující se jen utvrdili v tom, že žádného lékaře a zachránce nepotřebují.

Velebím tě, Otče, Pane nebes i země, že jsi tyto věci skryl před moudrými a rozumnými, a zjevil jsi je maličkým, zpívá Ježíš. Představme si, kdyby Bůh tajemství spásy zjevil těm velkým ve víře. Ti by totiž nejspíš ty malé, chudé duchem, vírou a poslušností už ke spáse nepustili. Na spásu by dosáhli jen ti k dokonalosti se nesoucí. Ale Bůh udělal pravý opak: zjevil svou spásu tak, aby ji nejsnáze pochopili a přijali právě ti, kdo ji potřebují nejvíc.

A tak pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny, a já vám dám odpočinout, zpívá dál Ježíš. Líbilo by se mi, kdyby tato věta stála na dveřích každého kostela. Aby všem kolemjdoucím, i těm, kdo v životě v kostele nebyli a nedrželi v rukou bibli, bylo ihned zřejmé, co se odehrává uvnitř. Snad by jim pak bylo jasnější, že církev není instituce, která chce na člověka cosi uvalit, zatížit ho pocitem viny, vložit mu do hlavy černé svědomí, a následně ho zavalit předpisy a zákony.

Církev je především společenstvím, kde zní Ježíšovo osvobozující slovo: pojďte ke mně všichni. Ať už si s sebou přinášíte cokoli, ať už životem vláčíte jakékoli břemeno. Pojďte sem vy, s kterými se osud nemazlil, a také vy, kteří jste vlastním přičiněním či nedbalostí pokazili, co se dalo. Pojďte sem všichni, kdo už od narození nesete kříž nějakého postižení nebo nemoci. Pojďte sem všichni, kdo jste se narodili do neutěšených rodinných poměrů, anebo jste neměli rodinu vůbec a stále se z toho nedokážete vzpamatovat. Pojďte sem všichni, kdo jste promrhali svá obdarování, zakopali hřivny, nevážili jste si dobrých Božích darů. Pojďte sem všichni, kteří jste schytali od života různé rány, všichni, kdo jste stokrát upadli a po sto prvé už nedokážete vstát. Pojďte sem všichni, kterým se nepovedly vztahy a rozpadly rodiny. Pojďte sem všichni, protože každý z nás si nese své břímě, nikdo z nás nekráčí životem lehkým krokem, i když na sociálních sítích uveřejňujeme samé rozesmáté a pohodové fotky.

Je náš kostel místem, kde se každý člověk může zastavit, vejít a složit své břemeno? Nejsem si jistý, jak nás vnímá naše okolí, ale doufám, že jsme místem, kde každý v síle evangelia může odevzdat Kristu všechen svůj strach, úzkost, vinu, výčitky svědomí, rozladěnost, únavu, vyhoření, zoufalství, kde dokonce může Kristu svěřit své pochybnosti o Bohu, svou malou víru nebo přímo nevěru. Doufám, že jsme bezpečným útočištěm, kde se nikdo nebojí o svých břemenech otevřeně mluvit, kde se nemusí přetvařovat a hrát dokonalého. Doufám, že jsme místem, kde může každý beze obav a studu pojmenovat také svá selhání – s vědomím, že to nikdo nezneužije, nikdo jím kvůli tomu nebude opovrhovat a naopak mu pomůže jít cestou nápravy.

U Ježíše smíme složit své břemeno a svobodně a radostně vyjít – touto dobrou zprávou by mohla zvěst tohoto oddílu skončit. Ale vynechali bychom to zvláštní, paradoxní slovo, které Ježíš přidává na závěr. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho netlačí a břemeno netíží.

Tak přece další břemeno? Další jho, další zákon, který Ježíš přináší? V češtině nazýváme druhou část bible tím nejméně šťastným způsobem: nový zákon. Jako by ten starý zákon dosloužil a pozbyl platnosti a musel být nahrazen nějakou novelou. To je hned dvojnásobné nedorozumění: první část, židovská bible, pro nás křesťany žádné platnosti a důležitosti nepozbyla. A Nový zákon ve skutečnosti žádným novelizovaným zákonem není, ale je dobrou zprávou, která všechny zákony překračuje.

Proč ale potom chce Ježíš uvalit na své učedníky znovu jakési jho? Rozluštění této hádanky se nejspíš skrývá v řeckém znění Ježíšovy věty. O jhu, které máme nést, se tu totiž vypovídá, že je chréstos. To slovo má několik významů. Pro Kralické překladatele je Ježíšovo jho rozkošné. Dalo by se také přeložit jako užitečné a prospěšné. Navíc je slovo chréstos velmi blízko slovu Christos, tedy Pomazaný; dokonce se mohlo takto také vyslovovat.

Ježíš tedy na nás nehází břemeno, tak jak to dělali třeba farizeové, ale také mnozí křesťané, protože se domnívali, že čím víc břemen poneseme, tím víc se Bohu přiblížíme. Ježíš naopak nabízí odpočinutí a načerpání sil.

Někdy bývají kostely přímo označovány za jakési duchovní čerpací stanice. Toto přirovnání mi až tak nevadí, ale něco důležitého mu chybí. Je pravda, že když společně nasloucháme evangelium, modlíme se, zpíváme a slavíme večeři Páně, skutečně čerpáme vodu z pramenů spásy, jak jsme slyšeli v dnešním prvním čtení u proroka Izajáše.

To ale není vše. Když se dobře rozhlédneme kolem sebe, uvidíme spousty břemen, s nimiž lidé do kostela přišli. A když vyjdeme z kostela ven, uvidíme těch břemen ještě víc. Právě proto, že naše břemena spolu s námi nese Kristus, máme dost sil na to, abychom si všimli břemen svých bližních. Právě proto, že už nejsme sami na to, co nás tíží, nahání nám strach a bere radost ze života, můžeme na sebe vzít břemeno kristovské – břemeno služby. To netlačí, netíží, nezotročuje, ale naopak dává životu smysl.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz