0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
5. srpna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
6. srpna (čtvrtek)
19:00 beseda s psychologem Alešem Boreckým na téma „Odlišnost jako dar“ v kostele U Jákobova žebříku
9. srpna (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 28. června 2020
Matouš 10; 5–15

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Matouš 10; 5–15)
(5) Těchto Dvanáct Ježíš vyslal a přikázal jim: „Na cestu k pohanům nevstupujte, do samařské obce nechoďte;
(6) jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského.
(7) Jděte a kažte, že se přiblížilo království nebeské.
(8) Nemocné uzdravujte, mrtvé probouzejte k životu, malomocné očišťujte, démony vymítejte; zadarmo jste dostali, zadarmo dejte.
(9) Neberte od nikoho zlato, stříbro ani měďáky do opasků;
(10) neberte si na cestu mošnu ani dvoje šaty ani obuv ani hůl, neboť ‚hoden je dělník své mzdy‘.
(11) Když přijdete do některého města nebo vesnice, vyptejte se, kdo z nich je toho hoden; u něho zůstaňte, dokud nebudete odcházet.
(12) Když vstoupíte do domu, řekněte: ‚Pokoj vám.‘
(13) A budou-li toho hodni, ať na ně přijde váš pokoj. Nebudou-li toho hodni, ať se váš pokoj vrátí k vám.
(14) A když vás někdo nepřijme a nebude chtít slyšet vaše slova, vyjděte ven z toho domu nebo města a setřeste prach svých nohou.
(15) Amen, pravím vám, lehčeji bude zemi sodomské a gomorské v den soudu než tomu městu.


Text, který jsme slyšeli, bývá někdy označován za jakési misijní desatero. Ježíš vysílá apoštoly na cestu a dává jim podrobné pokyny, jak si mají počínat. Když se na ně podíváme blíž, zjišťujeme, jak moc se od nich církev vzdálila. Ne až teď, po dvou tisících letech, ale už poměrně záhy po Ježíšově odchodu.

Dá se říci, že vlastně žádný z Ježíšových příkazů úplně nedodržujeme. V některých případech vůbec. Začněme hned tím prvním – na cestu k pohanům nevstupujte. Je zajímavé, že už sám Ježíš toto pravidlo několikrát porušil, když se zdržoval v pohanských oblastech a dokonce tam vykonal mocné činy. Ježíš nejspíš původně neměl v úmyslu zvěstovat Boží království mezi pohany. Jeho cílem bylo především obnovit izraelský lid. Ale jako by ho samotné Boží království, které nesl, tlačilo i ven, za hranice vyvoleného národa, i k těm nevyvoleným, nečistým a bezbožným – vždyť ti nakonec možná potřebují Boží blízkost ještě víc než zbožné a poslušné ovečky. A tak se i první křesťané po jistém váhání odhodlali šířit evangelium i mimo Boží lid, nakonec všude po světě, vždyť Kristus zemřel a byl vzkříšen pro všechny.

U dalšího Ježíšova přikázání možná cítíme jisté rozpaky, zvláště v těchto dnech. Nemocné neuzdravujeme, tedy alespoň ne pouhým slovem, tak jak to dělal Ježíš, a léčbu chorob a postižení svěřujeme profesionálům, jakkoli se samozřejmě za nemocné modlíme. Probouzet mrtvé k životu prostě neumíme a neumí to zatím ani lékaři. Vymítání démonů se sice v církvích tu a tam provozuje, avšak zlí duchové ovládající lidské duše jsou v zásadě také v kompetenci lékařů - a teprve tehdy, když si odborníci s těmito démony neví rady, mohou výjimečně zasáhnout také církevní vymítači.

Další Ježíšovy pokyny se týkají hmotného zajištění církve. Přesněji řečeno: Ježíš požaduje, aby církev nijak hmotně zajištěná nebyla. Misionáři mají na své cesty vyrážet hodně nalehko, dokonce bosí, i když podle některých překladů se pouze žádá, aby si s sebou nebrali náhradní obuv. Peníze s sebou mít nemají, ani je nemají od nikoho brát do zásoby. Budou odkázáni na pomoc druhých a může se samozřejmě stát, že ta pomoc nepřijde – v tom případě si ale nemohou od nikoho nic nárokovat a jediné, co jim zbude, je jít o dům dál.

Asi není potřeba dokazovat, jak moc se v tomto bodě církev Ježíšově příkazu vzdálila. Nemusíme hned myslet na bohatou a mocnou středověkou církev nebo na americké megacírkve s rozpočtem nadnárodních korporací. Církev záhy přestala být společenstvím poutníků očekávajících blízký konec světa a stala se organizací usazených na dlouhou dobu. Už samotné slovo „usadit se“ či „zabydlet se“ zní hodně neježíšovsky. Pokud ale měla církev existovat dál v čase a uchovat si svou identitu, musela se institucionalizovat. Stejně tak i církevní hnutí, která se vracela k poutnickému ideálu nezajištěnosti, se po čase proměnila v útvary s pevnými strukturami a začala se starat ho to, jak zajistí svůj provoz.

Staráme se o to také my, náš sbor i naše církev. Na konventech a synodech se možná až příliš mluví o penězích a méně o duchovním směřování církve. Ale bez provozních záležitostí se úplně neobejdeme. A bylo by hodně pokrytecké radit sborům, které bojují s hmotným nedostatkem, aby se prostě spolehli na to, že nějak bude a Pán Bůh se o ně postará.

A konečně: jak je to s oním pokojem, který mají křesťanští misionáři nést mezi lidi? S lítostí musíme uznat, že církev do světa nepřinášela jen pokoj, ale také nenávist vůči jinověrcům, zneužívání moci a násilí všeho druhu. Odmítnutí misionáři podle Ježíše mají setřást prach ze svých nohou a tím dát najevo, že s nevěřícím domem či městem nechtějí mít už nic společného a přenechávají ho Božímu soudu. Avšak ani náznakem se tu nemluví o tom, že by křesťané tento soud měli sami vykonat. Svému odmítavému či přímo nepřátelskému okolí nemá církev vyhlašovat žádnou svatou válku – však mají apoštolové na cestu vyrážet bez hole, tedy nevyzbrojení, přímo bezbranní. Ani ten nejvyšší cíl, Boží království, neospravedlňuje nucení k víře a pronásledování těch, kdo ji nepřijali.

Co tedy s těmito všemi rozpory? S ranou církví se úplně porovnávat nemůžeme, protože se nacházela v jiné situaci než my, a byla tedy postavena před jiné úkoly. Je smutné, když se církev zasekne v zašlých dobách, nebo k nim dokonce obdivně vzhlíží, a pro samou nostalgii zapomene na to, k čemu ji Kristus volá teď a tady. Ne vše, co pozemský Ježíš přikazoval kroužku svých věrných, platí doslova a ve stejné míře i pro nás.

Spíš je nutné se vždy znovu ptát: Co by Ježíš udělal dnes? Co by řekl nám? Jaký postoj k našim rozmanitým problémům a zápasům by zaujal? Na to je někdy těžké odpovědět. Ježíš k nám dnes nemluví bezprostředně a přímo, tak jako kdysi k apoštolům. A tak nám nezbývá než se opět opřít o bibli – a ptát se: co je jádrem Ježíšovy misijní řeči? Co je trvalé a nezměnitelné?

Především si všimněme, že misionáři mají dělat přesně to, co dělal Ježíš: zvěstovat Boží království. A taky uzdravovat, vymítat démony, křísit mrtvé. Tedy: o Božím království pouze nemluvit, ale ztělesňovat ho, nést ho svým životem. Církev má být zřetelným znamením Božího království, znamením, které je možné vidět a zakusit. Nebo ještě jinak řečeno: má být samotnou přítomností Ježíšovou ve světě, přítomností Boží.

Uvědomuji si, že jsou to silná a snadno zneužitelná slova. Opravdu nejsme Bůh, nejsme Ježíš. A kdykoli se církev stavěla do této pozice, dopadlo to katastrofálně. Přece však v našem mluvení a jednání mají lidé pocítit Boží lásku a milosrdenství, rozpoznat vůni přicházejícího věku, ochutnat z Božího světa naplněného spravedlností a pokojem. Dnes už nemusíme uzdravovat nemocné, ale jistě jsme povoláni uzdravovat vztahy a být tvůrci smíření. Nemusíme léčit schizofrenii či epilepsii, ale rozhodně bojovat proti démonům ohrožujícím lidské soužití – dnes je to třeba démon nacionalismu. Ani očišťovat malomocné nemusíme, ale jistě máme pomáhat vyloučeným a znevýhodněným, aby našli své místo ve společnosti.

Co si ale počít s Ježíšovým požadavkem nezajištěnosti? V případě naší církve asi o žádném bohatství nemůže být řeč, třebaže si naše okolí někdy myslí opak. Ale zajistit se přece jen jaksi chceme - kráčet bez jediné mince v opasku vstříc neznámé budoucnosti neumíme. Naopak se připravujeme na horší časy, zkoušíme být zodpovědní a prozíraví. Nečekáme, že církvi v budoucnu někdo něco jen tak dá. Proto nakonec ani netoužíme být programově chudí a už vůbec ne odkázaní na druhé – dost jsme si užili poznámek, jak je možné, že se z daní platí jakási pochybná soukromá organizace. Co tedy s tím? Ježíš varuje před tím, aby se ze zvěstování evangelia stala výdělečná činnost. Evangelium je zadarmo, zadarmo má být proto také předáváno. Církev neprodává vstupenky do nebe. Ale právě proto, aby mohla zadarmo dávat, musí být sama soběstačná, neměla by být nikomu na obtíž. Jak jedno s druhým skloubit, to je náš velký úkol.

K poslednímu bodu, k nenásilné a pokojné misii, asi není potřeba mnoho dodávat. Myslím, že pro naši církev není netolerance či spojenectví s mocnými žádným velkým pokušením. Pokušením je možná ale cosi jiného: snaha být přijatelným pro všechny, s nikým si to nerozházet, hladit po srsti, říkat to, co se od nás čeká. Ježíš počítal s tím, že misionáři mohou narazit. Při takové srážce nemají reagovat protiúderem. Ale současně se nesmějí stáhnout a nechat se umlčet. Když církev přestává trčet a provokovat, je to znamení, že ztrácí svůj profil.

A tak jděme, buďme kusem Božího království, rozdávejme pokoj, buďme přístavem pro ztroskotané. A připravme se, že za to občas od někoho schytáme.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz