0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
30. září (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
1. října (čtvrtek)
17:30 schůzka pastorační skupiny v kostele U Jákobova žebříku

18:30 biblická hodina v kostele U Jákobova žebříku
2. října (pátek)
14:30 dětská biblická hodina v kostele U Jákobova žebříku

14:30 konfirmační cvičení v kostele U Jákobova žebříku
4. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 26. července 2020
Žalm 14

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.



Současně pobožnost naleznete i na na Facebooku, kde byla bohoslužba vysílána přímým přenosem.

Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Žalm 14)
(1) Bloud si v srdci říká: „Bůh tu není.“ Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou, nikdo nic dobrého neudělá.
(2) Hospodin na lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum, dotazuje-li se po Boží vůli .
(3) Zpronevěřili se všichni, zvrhli se do jednoho, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo.
(4) Což nevědí všichni, kdo páchají ničemnosti, kdo jedí můj lid, jako by jedli chleba, ti , kdo Hospodina nevzývají,
(5) že se jednou třást budou strachem? S pokolením spravedlivého je Bůh.
(6) Radu poníženého ostouzíte, ale Hospodin je jeho útočiště.
(7) Kéž už přijde Izraeli ze Sijónu spása! Až Hospodin změní úděl svého lidu, bude Jákob jásat, Izrael se zaraduje.


Výklady tohoto žalmu obvykle začínají zdůrazněním, že jeho autora jistě ani nenapadlo, že by někdo mohl popřít Boží existenci. Když jakýsi pošetilec říká, že Bůh tu není, nejedná se prý o žádný ateismus, protože tehdy samozřejmě všichni bez výjimky v nějakého boha, nebo spíše bohy, věřili. Když už, tak blázen vyjadřuje nikoli ateismus teoretický, tedy přesvědčení, že Bůh prostě není, ale spíš ateismus praktický, tedy: Bůh tu není, je daleko, a proto si můžeme zde za zemi dělat, co se nám zlíbí.

První věta žalmu úplně jednoznačná není. V hebrejském znění stojí skutečně pouze: Bůh není. Stejně tak to najdeme už ve starobylých překladech do řečtiny a latiny, ale i v některých překladech do současných jazyků. Bůh není – Bůh tu není. A je vlastně mezi oběma významy až tak velký rozdíl? Když Bůh není nějakým způsobem tu, když nás ztrácí z dohledu, když se o nás nezajímá, pak je otázka jeho případné existence bezvýznamná. Je-li Bůh v nedostupných dálavách, kdesi v nekonečnu, bez vztahu k lidským dějinám i jednotlivým lidským příběhům, nemusíme ho vůbec brát vážně. Klidně na něj můžeme zapomenout a zařídit se zde na zemi po svém. Můžeme hrát podle vlastních pravidel, spoléhat se na jiné opory, sloužit jiným pánům, těm bližším a dostupnějším. Případně se rovnou postavit na Boží místo – však Bohu je to nakonec jedno.

K takovémuto typu bezbožnosti se dnes hlásí mnoho lidí. Nevylučují, že Bůh třeba je, ale když se nijak neozývá, nepovažují za nutné se jím zabývat. Když nás tu nechává napospas nám samotným, stejně musíme vzít své životy i celý tento svět do svých rukou a snažit se sami. Takový postoj nemusí být kdovíjak protinábožensky zaměřený, spíš je nábožensky lhostejný.

Žalm 14 je svědectvím o tom, že podobný pohled na Boha a na svět mohl být docela běžný i před několika tisíci lety, nejen mezi Izraelci, ale i v jiných národech a kulturách. A není důvod pochybovat o tom, že takoví praktikující ateisté tu byli v hojném počtu i v dobách, kdy byla Evropa takzvaně celá křesťanská. Těžko by asi sami vyslovili, že Bůh není, ale v jejich srdcích pro Krista nebylo místo. Snad tam bylo místo pro různé pohanské představy, pro strach z ďábla či různých nadpozemských sil, ale nikoli pro evangelium.

Jestliže tu Bůh není – co to pro člověka znamená? Nejspíš znáte citát spisovatele Dostojevského: není-li Bůh, je vše dovoleno. Tento závěr vyvozuje nejen slavný ruský spisovatel, ale dávno před ním už biblický žalmista. Všichni kazí, zohavují, na co sáhnou, nikdo nic dobrého neudělá, stěžuje si. Zdá se, že není-li Bůh, není tu nic, co by lidi donutilo se chovat mravně. Chybí-li Boží soud, nikdo se netřese před božím trestem a nenechá se odradit od svých nepravostí.

Je tomu ale skutečně tak? To by znamenalo, že lidé bez Boha musejí být nutně zvrácení, nezřízení a sobečtí. Skutečnost tomu samozřejmě neodpovídá. Mnozí lidé odmítající Boha by ve své mravnosti pro nás křesťany mohli být příkladem. Církev se díky Bohu postupně zbavuje své někdejší povýšenosti, s níž odsuzovala hříšný svět kolem a sebe samu pokládala za jediný ostrůvek spravedlnosti.

Lidé nevěřící v Boha, či přesněji lidé s Bohem nepočítající, rozhodně nejsou všichni zvrhlí, jak tvrdí žalmista. Velmi často jsou však znejistělí. Po staletí platné hodnoty a vzorce chování se hroutí a místo nich nenastupuje nic všeobecně závazného – žádná autorita jim neřekne, co je správné a co ne, každý si na tuto otázku musí zodpovědět sám a po svém.

Ostatně: žalmista ve svém rozhorlení v jistou chvíli přestává hovořit jen o bezbožných, o bláznech, kteří ze svého srdce Boha vytlačili. Jeho odsudek platí úplně všem. Zpronevěřili se všichni, nikdo nic dobrého neudělá, naprosto nikdo, zdůrazňuje - tak, aby si někdo o sobě nemyslel, že třeba tvoří výjimku. Tedy nejen neznabohové, ale i bohabojní; nejen ateisté, ale i křesťané či příslušníci jiných náboženství – všichni se Bohu vzdálili. Když se apoštol Pavel pokouší vystihnout, co znamená lidský hřích, sahá právě po tomto žalmu. Není totiž rozdílu: všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy, prohlašuje Pavel.

Tak to tedy s námi lidmi je. Zdá se nám, že Bůh je daleko, že se od nás distancuje a nezajímá se o nás. A tak si někdy každý z nás v srdci říkáme: Bůh není, nebo alespoň: Bůh tu není. Přitom je to naopak: My sami jsme se Bohu odcizili, nevšímali si ho a pohrdali jeho slovem. Daleko spíš by měl mít Bůh právo říci o nás: člověk tu není! Člověk ode mě odešel a šel si vlastní cestou, člověk na mě zapomněl.

Právě v tom spočívá naše bláznovství: že tuto propast mezi Bohem a námi svádíme na Boha, jej obviňujeme z toho, že si nás nevšímá. A přitom Hospodin pohlíží z nebe, říká žalmista, a chce vidět, kdo z nás lidí na něj nezapomněl a hledá ho. My lidé hledíme nahoru do prázdna a ptáme se: kde jsi, Bože? Ale Bůh nás už dávno předtím volá: kde jsi, člověče? Kde jsi, Adame? Mám o tebe zájem, chci s tebou hovořit, ozvi se mi.

Svatopluk Karásek v jedné písni zpívá: člověk vyhlásil, že Bůh prostě není, a zemi svou tvrdou rukou plení. To zní velmi pesimisticky, stejně jako žalmistovo tvrzení: nikdo nic dobrého neudělá. Myslím, že biblický autor nechtěl znehodnotit a poplivat veškeré lidské dílo. Člověk ve skutečnosti dělá mnoho dobrého, dokonce i velmi dobrého a velkolepého. Potíž je, že každé lidské konání má jakoby dvě tváře. Vše dobré, co se lidem povede a v čem Bůh nachází zalíbení, se může zvrhnout a být zneužito. Neexistuje žádný lidský vynález, který by nemohl být použit k ubližování a ničení. Neexistuje žádná svatá kniha, kterou by fanatici nemohli překroutit v návod k páchání násilí. Neexistuje žádný lidský příběh, který v sobě neobsahuje selhání, křivárny a slepé uličky. Není na světě žádná rodina, která by žila v naprosté harmonii, žádné společenství, kde by za každých okolností vládlo bratrství a pokoj.

Zlo není všudypřítomné v tom smyslu, že by všude a stále vítězilo. Pravda a láska opravdu někdy vítězí nad lží a nenávistí. Zlo není jen hromada hnoje, v níž se člověk topí. Někdy je přítomno spíš jako kaňka na čistém ubrusu, jako škrábanec na krásném laku. Ale své místo si v našich životech a vztazích vždycky najde. Uhnízdí se i v tom nejdokonalejším a nejušlechtilejším a čeká na svou příležitost.

Bůh tu není – tuto větu nemusí nutně pronést bloud ve své pýše a bohorovnosti. Může stejně tak být vyslovena s úzkostí, s pocitem opuštěnosti a ztracenosti v tomto bolavém světě. Mluví takto nejen ničemník, opojený iluzí, že se ze svých zločinů nikdy nebude nikomu zpovídat. Mluví tak i člověk, který na zemi nemá zastání, zažívá jednu křivdu za druhou a nedoufá, že mu nějaká nebeská bytost zjedná spravedlnost. Také o takových lidech se v žalmu mluví: o smutných, utištěných, o obětech násilí. Cítili se tak třeba Izraelci v babylonském zajetí, když volali: Má cesta je Hospodinu skryta, můj Bůh přehlíží mé právo, jak nám dokumentuje prorok Izajáš. Možná i samotný Ježíš si na kříži ve svém srdci říkal: Bůh tu není. Jinak by mě v tom nenechal. Možná tam nahoře ano, ale zde, na Golgotě jistě ne.

Hospodin je jeho útočiště, slyšíme nakonec odpověď žalmisty. Tedy: Bůh tu je. Na tak, že by kdykoli a okamžitě zasáhl, když to zrovna potřebujeme, a ztrestal všechny bezbožníky. Ne tak, že bychom si ho mohli ochočit a přizpůsobit svým požadavkům a plánům. A přece s ním máme počítat jako s reálnou silou, působící v našich životech. Bůh tu je - v trpícím služebníku Ježíšovi. Bůh tu je – v Duchu svatém, který ale vane, tak jak on chce, a ne jak chceme my. Bůh tu je - jinak, než si to lidé představovali, jinak, než se nám to často líbí. Ale smíme s ním počítat. Vždyť on počítá s námi.

Amen.


zpět ...
© 2005 archa.cz