0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 20. září 2020
Římanům 14; 7 - 9

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.




Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Římanům 14; 7 - 9)
(7) Nikdo z nás nežije sám sobě a nikdo sám sobě neumírá. Žijeme-li, žijeme Pánu,
(8) umíráme-li, umíráme Pánu. Ať žijeme, ať umíráme, patříme Pánu.
(9) Vždyť proto Kristus umřel i ožil, aby se stal Pánem i mrtvých i živých.


Tato slova se často čtou na pohřbech. Jsou to slova útěchy ve chvíli, kdy se musíme vyrovnávat se ztrátou někoho blízkého a přitom také sami myslíme na vlastní konečnost. Do našich úzkostí a nejistot zaznívá ujištění, že patříme Bohu, a proto se mu nikdy a nikde neztratíme ani v životě, ani ve smrti.

Je dobře, že si toto ujištění připomínáme tváří v tvář smrti. Stejně tak je ale důležité si je připomenout tváří v tvář životu. Tam nám to ale může činit potíže. Co znamená žít Pánu? Komu vlastně žijeme? Samotná otázka zní zvláštně. Říkáme spíš, že žijeme pro někoho či pro něco. To je srozumitelnější. Předložka „pro“ míří ke smyslu a naplnění života.

Od starších lidí občas slýchám, že žijí už jen pro své děti. Jako by už bylo ve vyšším věku zbytečné a nebo dokonce neslušné žít pro sebe, pro své radosti a zájmy. Mladí lidé se naopak neostýchají přiznat, že žijí hlavně sami pro sebe a pro svou rodinu. Za to slůvko „pro“ si v průběhu života dosazujeme dosadí leccos. Vždycky se najde nějaké „pro“, které stojí před námi. A je zlé, když někdo nemá pro co nebo pro koho žít.

Apoštol Pavel ale o žádném „pro“ nemluví. Nepřemýšlí tu o životních cílech či prioritách. A už vůbec nám neudílí mravní ponaučení, že nemáme žít pro marné světské radosti a máme se naopak oddat vyšším duchovním statkům. Říká: nikdo z nás nežije sám sobě. Co to znamená? Žijeme li pro něco, sami jsme se k tomu rozhodli. Sami si určujeme, co s námi bude, k čemu upneme své snažení a čemu se naopak vyhneme. Chceme mít svůj život ve vlastní režii. Přece sami nejlépe víme, co si s ním počít. I když někdo říká, že žije jen pro své bližní či pro církev a pro Boha zase je to jen jeho rozhodnutí, i když třeba velmi nesobecké a bohulibé.

Dokud žijeme sami sobě, rozhodujeme se pro to či ono, pro věci dobré či méně dobré, ale vždy je to výhradně naše volba. Běda ale, když o nás rozhoduje někdo jiný! Asi bychom se velmi bránili , kdyby o nás někdo druhý řekl, že jsme tu pro něho! Být někomu k dispozici, patřit někomu, kdo si s námi může nakládat dle libosti, to zavání otroctvím. Jenže: patřit někomu to je přesně to, co má na mysli Pavel, když říká, že nežijeme sami sobě. Žijeme Pánu. Nikoli: žijeme pro Pána. Není to tak, že bychom se rozhodli ně co hezkého udělat pro Pána Ježíše Krista a později nás to třeba už omrzelo, tak bychom si našli jinou životní náplň. Je to přesně naopak: nikoli já se rozhoduji, ale o mě rozhoduje někdo jiný. Totiž: Pán sám. Jeho rozhodnutí pro nás je tu mnohem dříve, než se my rozhodujeme pro něj.

Kdysi jsem četl rozhovor s jednou českou fotomodelkou. Titulek rozhovoru zněl: Byly jsme věci. Tyto ženy sice vydělávají pohádkové peníze, které jim umožňují svobodný život; přesto se ale velmi často svobodně necítí. Necítí se totiž jako lidé, ale spíš jako předměty, s kterými někdo manipuluje. Ztrácejí svou důstojnost. A proto raději z této branže odcházejí třeba za menším výdělkem, ale někam, kde se s nimi bude jednat jako s lidmi.

Jak je to tedy s námi, když patříme Pánu Ježíši Kristu? Náš život nemáme zcela ve svých rukou. Bůh je náš Pán. Činí si tedy na nás nárok. Nenechává nás v klidu. Volá nás k následování. Proměňuje naše životy. Nenechává spát naše svědomí. Takový Bůh pro mnoho lidí není příjemný a přijatelný. Bůh možná existuje, říkají, ale uznám ho jen tehdy, pokud mě nechá být, nevměšuje se mi do života, nebrání mi v rozletu a sebeurčení. Stačí, aby mi občas pomohl když jde do tuhého a já ho o pomoc výslovně požádám. Jinak ať se pěkně drží stranou tam někde v nebesích.

Bůh ovšem od nás cosi vyžaduje. Přesněji: nevyžaduje nic menšího než nás samotné. Chce, abychom mu patřili. Patřit Pánu jistě neznamená stát se Boží věcí. Naopak: znamená to velké osvobození. Náš Pán nás především osvobozuje od naší snahy urvat z života, co se dá, a tím si potvrdit vlastní hodnotu. O hodnotu mého života se nemusím zběsile rvát, nemusím se věčně ospravedlňovat, dokazovat před ostatními či před sebou, že jsem důležitý a hodný respektu. Čím víc Bohu svůj život přenecháme, tím více se smíme přestat o něj bát a starat.

Když jsem jako dítě vyrůstal na Moravě, stávalo se mi, že se mě zeptal na mé jméno otázkou: čí ty jseš? (Možná se to říká i tady v Čechách, ale neslyšel jsem to.) Čí ty jseš tedy vlastně: komu patříš, míněno: kterým rodičům. Tuto otázku by si čas od času měl položit každý křesťan, ale také každá církev a každý sbor. Čí jsme? Nebo po pavlovsku: komu žijeme? Z toho plynou otázky další: jak se naše přináležení Kristu projevuje v našich životech? Spoléháme se na Boha ve všech časech, dobrých i zlých? Vpouštíme ho do svého přemítání o své budoucnosti, do svého plánování? Necháme ho promluvit jen tehdy, když nás chválí, utěšuje a dodává sílu, anebo bereme vážně i jeho slovo kritické, varovné a znepokojující?

Pro apoštola Pavla ale byla důležitá ještě jiná stránka onoho přináležení ke Kristu. Sbor v Římě byl zaměstnáván spory, které se točily kolem dodržování šabatu a kolem pojídání masa obětovaného pohanským božstvům. Ve sboru složeném z křesťanů židovského a pohanského původu tento problém mu sel nutně nastat. Co pro jedny byla posvátná tradice, pro druhé byla zbytečná zátěž. Jedni se neuměli vcítit do druhých, na obou stranách byly silné argumenty.

Do této napjaté atmosféry Pavel římským křesťanům připomíná, že patří jednomu Kristu, jsou součástí jednoho těla. Spory tím sice nejsou automaticky zažehnány, ale vytvoří se podmínky pro jejich řešení. Na prvním místě už totiž nestojí moje vlastní názory, přesvědčení a ambice, ale Kristus sám, pán nás všech a jeho dílo ve světě. To nám má být nade vše.

Křesťanská víra je cesta, na níž se učíme přenechávat svůj život Bohu. Tedy: Vkládat ho do dobrých rukou toho, který přesahuje náš rozum, představivost i doufání. Kdo věří, čeká více od Boha než od svých vlastních schopností. A své schopnosti a talenty nepokládá tak úplně za své, ale vrací je zpátky tomu, kdo jej jimi obdařil. Kdo věří, pokládá také svého bratra ve víře za Boží dítě, které se od něj těší stejné lásce a péči, a podle toho se vůči němu také snaží chovat. A tak Bože, přijď již do našich záležitostí, strachů a nadějí, do našich provinění i radostí.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz