0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
2. prosince (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
3. prosince (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
4. prosince (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
5. prosince (sobota)
9:00 – 10:00 Snídaně s hostem přes Google Meet
6. prosince (neděle)
9:30 mezinárodní bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 11. října 2020
Marek 1; 35 - 38

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.




Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Marek 1; 35 - 38)
(35) Časně ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel z domu; odešel na pusté místo a tam se modlil.
(36) Šimon a jeho druhové se pustili za ním.
(37) Když ho nalezli, řekli mu: „Všichni tě hledají.“
(38) Řekne jim: „Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, neboť proto jsem vyšel.“


Evangelia nás zpravují o tom, jak Ježíš kromě toho, že chodil od vesnice k vesnici, kázal, uzdravoval a povolával učedníky, taky občas byl sám. Dokonce tu samotu přímo vyhledával.

Už jsme si nějak zvykli říkat, že Ježíš tu byl pro druhé, pro nás. Vyznáváme, že za nás, pro nás trpěl a zemřel na kříži. Ovšem byly také chvíle, kdy byl Ježíš především sám pro sebe. Pro sebe a pro svého Boha. Tyto chvíle nebyly jen nějakou pauzou, odpočinkem, mezičasem. Patřily k jeho poslání. Aby mohl být pro nás, musel být někdy také sám, jen se svým nebeským Otcem.

Být sám není vůbec jednoduché. Nemám teď na mysli pouze nedobrovolnou osamělost, která v dnešní době trápí čím dál víc lidí. I pro ty, kdo osamělí nejsou, tedy mají partnera, rodinu, přátele, je těžké být sám se sebou. Možná ještě těžší, než pro ty osamělé, protože ti se už sami se sebou museli naučit žít.

V samotě se setkáváme především s vlastním já. Vlastní já není moc příjemný a zábavný společník. Spíše je jako nevítaná návštěva, u níž čekáme, kdy už se konečně zvedne k odchodu. Jenže ona se nezvedne, a tak ji musíme sami vyhodit. Anebo ji raději vůbec nevpouštíme do domu. Místo toho si k sobě pouštíme něco jiného, co by hlas naší duše přehlušilo. Může to být ušlechtilý román, pokleslá televizní zábava, nebo internetová komunikace všeho druhu. Účinek je stejný. Cokoli je dobré k tomu, abychom se nemuseli zabývat sebou, vlastními myšlenkami a pocity.

Vlastní duše bývá znepokojující. Při každé příležitosti se ihned hlásí o slovo. Třeba v noci před usnutím. Vše, co se v něm za celý den nashromáždilo, musí ven. Strachy, pochybnosti, pocity viny, občas i radosti a naděje. Co s tím vším? Přes den člověk alespoň může úspěšně sám sebe obelhávat, že má na práci vždy něco důležitějšího, než se věnovat sobě.

Ježíš se zjevně se nebál být sám. Jistě i pro něj samota byla chvílí, kdy se musel vypořádat sám se sebou, ujasnit si, oč mu jde, ale také z čeho má strach, nad čím pochybuje.

Ježíš hned na počátku svého veřejného působení odchází do samoty, veden Duchem svatým. Aby ho nic nerušilo a nepřehlušovalo, míří do pouště. Zde se setkal s ďáblem, pokušitelem. Takového pokušitele si ovšem nemusíme představovat jako postavu přicházející zvnějšku. Pokušení může přijít – a velmi často také přichází – právě zevnitř. Ježíš mu dává prostor hned na začátku své cesty, aby ho pak třeba nepřekvapilo později a z této cesty ho nesvedlo. Chce ho vynést na světlo, aby se ukázalo v plné síle a on se s ním mohl utkat a očistit se od něj.

Podstatné ale je, že to vše dělal před Bohem. Před Bohem má člověk sílu unést sám sebe i vše, co jeho mysl zaměstnává. Před Bohem je možné nechat vyplout na povrch vlastní já – bez přetvářky, bez cenzury, se vší jeho slabostí, ubohostí, nízkostí. Člověk těžko snáší nápor vlastní duše. Bůh ale naše duše snese. A nejen to: pomáhá nám, abychom je i my sami unesli. Tím, že je s námi, nám umožňuje být se sebou – i když se sami sebe bojíme a všelijak se odháníme. A v tom všem nám dává sílu, abychom se mohli vítězně utkat i s těmi největšími temnotami svého nitra.

Ježíš odchází na poušť i v dnešním minipříběhu. Nevíme, co přesně měl zrovna na srdci. Ráno bylo pro tehdejší věřící – a ostatně je také pro nás – příhodným časem modlitby. Zrána se slušelo vzdát Bohu chválu. Ranní modlitba ale také novému dni vtiskne předznamenání, určí jeho směr. Modlitbou vyjadřuji odhodlání, že svůj den chci utvářet nejen podle svých plánů a představ, ale že do nich nechávám vstoupit Boží hlas.

Bible velmi často modlitební chvíli nazývá ztišením. Ztiš se před Hospodinem a čekej na něj, vyzývá žalmista. Podle jiného žalmu je dokonce možné a správné ztišením Boha chválit. Ztišením vyznáváme, kdo je pánem našich životů, koho chceme poslouchat, komu jsme připraveni sloužit. Velice trefně o tom zpívá Sváťa Karásek: Člověk je tvor hlasitý. Neslyší, Bože, co chceš Ty. Tak se ptám a svůj hlas ztlumuju. Ztlumuju já, ztlumuju já, v rachotu jen Tvůj hlas vylaďuju.

Jistě: v bibli velmi často čteme také výzvy, abychom Boha chválili slovem, zpěvem, hrou na rozličné hudební nástroje, prostě pořádným hlaholem. Nicméně právě ztišením ještě lépe dáváme najevo, kdo má mít v našem myšlení, rozhodování a konání to první slovo. Vždyť Boží slovo tu bylo ještě dávno předtím, než jsme tu byli my, bylo tu na samotném počátku světa i životního příběhu každého z nás. Dříve, než jsme o Bohu začali přemýšlet a hledat k němu cestu, on už nás k sobě volal.

Právě to si při ztišení smíme vždy znovu uvědomit a radovat se z toho: nejsme jen ti, kdo na Boha volají, vylévají si před ním srdce, prosí ho nebo mu děkují. Ticho nám pomáhá vnímat, že už jsme Bohem vyhlédnutí a povolaní. Příliš mnoho našich slov, třeba i zbožných a dobře míněných, může tuto skutečnost zastřít. Snadno propadneme pocitu, že Boha se musíme nejprve dovolat, tedy svými slovy překonat tu obrovskou vzdálenost mezi námi a jím. A přitom Bůh sám už tuto propast dávno překlenul. Ve ztišení si Boží blízkost stále znovu připomínáme. Uvědomujeme si, že Bůh je nám blíž než vlastní duše. Ztišení otevírá prostor pro spolehnutí a víru, pro spočinutí neklidného srdce v Boží náruči.

Ježíš se odchází před Boha ztišit, ale jeho učedníci jsou nervózní. Všichni tě hledají, říkají Ježíšovi. To zní jako výčitka. Všichni tě shánějí a ty se tu kdesi schováváš a nezajímáš se o ně, ani o nás. A Ježíš skutečně vstává a jde, jako by se svými učedníky přece jen dal přemluvit. Ve skutečnosti ovšem poslouchá svého nebeského Otce, vždyť jim odpovídá: Pojďte jinam do okolních městeček, abych i tam kázal, nebo proto jsem vyšel. Vychází ne proto, že ho volají ostatní, ale že je povolán Bohem. Neplní automaticky přání druhých, ale plní vůli Boží.

Myslím, že také to je důležitou součástí našeho ztišení před Bohem. Před Bohem dokážu ustát nejen své rozbouřené já se vším možným, co se v něm dere na povrch. V tichosti před Bohem umím vzdorovat také tomu, k čemu mě tlačí ostatní. Odolávám všemožným požadavkům na mě kladeným. Nenechávám si vnutit role, v nichž mě druzí lidé chtějí mít. Odhazuji obrazy, které si o mě vytvořili a kterým už skoro začínám věřit. Před Bohem patřím jedině Bohu, jen do jeho rukou se odevzdávám a jen jeho slovo poslouchám - a nikým jiným se manipulovat nedám.

Při dnešních bohoslužbách se budeme muset obejít bez zpěvu. Společný zpěv celého shromáždění nepochybně patří k duchovním pokladům evangelické tradice a právem si na něm zakládáme. Pamatujme ale na to, že Boha je možná chválit také ztišením, jak k tomu vybízí žalmista. Ticho nemusí být tíživé či dokonce mrtvolné, nemusí být důsledkem hrdla staženého úzkostí, nemusí být ani projevem ztráty komunikace. Ticho před Bohem je naopak
zdrojem života, důvěry a síly pro naše všední dny. Takové ztišení náš vztah k Bohu nedusí, ale upevňuje.

Naše bohoslužby teď po nějakou dobu budou jiné, budeme hledat jejich nový tvar. Možná budou méně naší službou Bohu a více Boží službou nám, méně naším mluvením a více Božím oslovením. Vždyť věříme, že kde se dva nebo tři sejdou v Kristově jménu, tam on je jistě přítomen – aniž se o to musíme jakkoli sami přičinit. Nemáme nic, ani společné zpívání ani cokoli jiného, čím bychom mohli Krista mezi nás jaksi více přiblížit. Vždyť on sám vstupuje mezi nás a ujímá se nás, ať zpíváme nebo mlčíme, v našich bolestech i radostech, v našich chvílích zlých i dobrých. A tak se ztišme a nechme do prostoru ticha vstoupit Boha a jeho hlas.

Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz