0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
3. března (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
4. března (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
7. března (neděle)
9:30 mezinárodní bohoslužba v kostele U Jákobova žebříku a na internetu
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 10. ledna 2021
Římanům 12; 1 – 2

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.




Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Římanům 12; 1 – 2)
(1) Vybízím vás, bratří, pro Boží milosrdenství, abyste sami sebe přinášeli jako živou, svatou, Bohu milou oběť; to ať je vaše pravá bohoslužba.
(2) A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.


Když se v křesťanském prostředí hovoří o naší oběti, obětování či obětavosti, musíme hned dvojnásobně zpozornět. Ten první vykřičník je jasný. Jaký smysl může mít nějaká naše oběť, ať už jí rozumíme jakkoli, tváří v tvář té oběti nejvyšší, tedy oběti Kristově? To, co pro nás učinil a vytrpěl Ježíš, se nedá ničím ani překonat ani doplnit, ani v tom nemůžeme nijak pokračovat nebo se tomu připodobňovat. Pro naši spásu vykonal Kristus vše potřebné a bylo by rouháním si myslet, že my lidé můžeme jeho dílo ještě nějak vylepšovat či dotahovat do konce. Ani v životě bohoslužebném, ani v životě každodenním. Žádné, ani to nejúžasnější vzepětí lidské obětavosti, nelze klást vedle Kristovy záchrany světa.

Opatrnost je ale namístě ještě z jiného důvodu. Existuje cosi jako ideologie sebezapření či přímo sebezmaření. Tedy názor, že čím víc budu sám sebe upozaďovat ve prospěch druhého, čím víc se budu před ostatními ponižovat, tím lépe budu následovat Krista, tím víc vynikne má odevzdanost Bohu. Ještě horší je, když k tomuto postoji nutíme druhé. Musíš se obětovat pro někoho nebo pro něco – to je jedna za nejstrašnějších vět, která může být pronesena. A je jedno, jestli tím protějškem, jemuž má být obětováno, je člověk, instituce, společnost či stát. Zneužívání pojmu oběť zaměňuje křesťanskou pokoru za pohanské podrobení a otročení. V podstatě přiznává božskou hodnotu někomu nebo něčemu, co Bůh není.

Také apoštola Pavla musíme číst pozorně a vykládat obezřetně. Co má na mysli onou obětí? Pavel nejprve odkazuje na Boží milosrdenství – to kvůli němu své adresáty k oběti vyzývá. Obětaví tedy máme být nikoli proto, abychom získali Boží přízeň, ale naopak proto, že Bůh byl nejprve milosrdný k nám, vždyť dokonce kvůli nám neušetřil svého Syna.

Dále slyšíme, že naše oběť má být živá. Jistě nastávají také mimořádné chvíle, kdy člověk obětuje svůj život, aby někdo druhý mohl žít. Ale Bůh si v takových obětech nijak zvlášť nelibuje, zůstávají skutečně čímsi ojedinělým a výjimečným. Žádá se po nás, abychom se Bohu odevzdali ne svou smrtí, ale svým životem, můžeme dokonce říci: běžným, každodenním životem. Obětuje se ten, kdo každého dne dává sebe sama do služby Bohu.

A právě o této oběti Pavel říká, že je svatá. Svaté tedy nepatří jen do posvátných prostor a svátečních časů, ani není vyhrazeno svatým osobám (třeba kněžím), ale zjevuje se tam, kde člověk následuje Krista v místě, kde se zrovna nachází, v situaci, před kterou je právě postaven, uprostřed lidí, s kterými žije. Každý křesťan je a má být každého dne zároveň knězem a obětí. Ovšem už ne v tradičním náboženském smyslu. Pavel záměrně přenáší náboženské výrazy do světské oblasti a dává jim nový význam. Boží jméno se posvěcuje tam, kde se necháme přemoci milosrdenstvím a soucitem, kde v nás zvítězí ohled na bližního nad sobectvím. Tam všude se zableskne Boží sláva.

Taková oběť je podle Pavla Bohu milá. To je opět pojem původně kultický. Milá byla původně taková oběť, kterou od nás Bůh přijímá jako platnou, případně kterou se nechá usmířit. Ale tady se vyžaduje něco jiného: nikoli to správné a předpisově zabité obětní zvíře či řádně naformulovaná modlitba, ale ten správný životní postoj a čin. Bůh se jím nechce a nemusí nechat udobřovat, vždyť on už k nám dobrý dávno je. Tato oběť je mu prostě milá – mohli bychom říci blízká. Když konáme lásku, jsme Bohu blízko, protože Bůh je láska.

Co je milé Bohu, nemusí být ovšem vždycky po chuti lidem. A naopak: v čem mají lidé zalíbení, může Bohu být odporné. Slyším v tom skryté varování: Nevnucujte se do přízně druhých, nesnažte se jim za každou cenu zalíbit, nebuďte závislí na jejich hodnocení. Usilujte pouze o to, aby se váš život líbil Bohu. Služba Bohu může někdy vést k tomu, že se postavím lidem na odpor, vzepřu se jejich nárokům, udělám něco ne-líbivého a nepopulárního. To může být docela nepříjemný krok. Abychom k němu našli odvahu, mějme trvale na paměti, že pokaždé záleží na tom, jak nás vidí Bůh, a ne na tom, jak nás posuzují ostatní.

Každodenní odevzdávání sebe sama do služby Bohu nazývá Pavel pravou bohoslužbou. Doslova tu ovšem stojí: rozumné uctívání. Toto Pavlovo slovo vzbudilo mnohá nedorozumění. Zavádějící je ještě i komentář uvedený v českém ekumenickém překladu: rozumná bohoslužba je prý něco jiného než bohoslužba ceremoniální. V pozadí cítím jakýsi evangelický odpor vůči rituálům, trvalé podezření, že jsou jen formálním, mechanickým a vyprázdněným obřadnictvím. Obřady takové jistě mohou být, ale nedá se říci, že by k takovému zplanění byly nějak víc náchylné než jakákoli jiná oblast křesťanského života. Vše se nakonec může stát povrchní rutinou. Někdy se zas z tohoto Pavlova místa poněkud osvícensky vyvozovalo, že pravé je jedině to, co je rozumné, a proto v bohoslužbě nemá být žádný prostor pro emoce, iracionálno či tajemno.

Nic z toho ovšem Pavel neměl na mysli. Pavel nekritizuje rituály, ani nechce bohoslužby proměnit v teologické dýchánky, a už vůbec nehodlá bohoslužbu zrušit a nahradit ji světskou službou bližnímu. Rozumná bohoslužba je tu opisem křesťanského života, který je milý Bohu, řídí se Božím rozumem, dýchá jeho Duchem. Lidský rozum sám o sobě k pravé bohoslužbě nestačí, musí se nechat vést a orientovat moudrostí od Boha. On je jediným měřítkem pro celý náš život.

To ostatně potvrzuje i následující verš: nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé. To je slovo do pranice: opravdu se nemáme světu v ničem přizpůsobovat? Důsledně vzato bychom se pak jako křesťané měli ze světa raději úplně vystěhovat, nebo alespoň žít v naprosté izolaci od něj, jak se o to pokoušely radikální náboženské skupiny nebo částečně i prvotní Jednota bratrská. To ale přece nemůže být naším cílem. Vždyť máme světu nést evangelium, a tak v něm nemůžeme působit jako naprostí mimozemšťané, musíme být naopak srozumitelní, být pohanům pohan a židům žid, jak říká apoštol na jiném místě.

Mnoho bariér mezi světem a církví vyrostlo právě tak, že se křesťané nebyli schopni přizpůsobit, či spíše přiblížit ostatním lidem tam, kde to bylo nutné, a naopak zdůrazňovali své odlišnosti na nepravém místě. Nepodstatné věci povýšili na zásadní a rozhodující - a to podstatné se jim pak z jejich zvěstování vytratilo. Co všechno už bylo prohlášeno za to pravé křesťanské, čím je potřeba se vymezit proti zkaženému světu! A tak se ve jménu Krista zavrhovala třeba rocková hudba, tetování, pití alkoholu či homosexuální svazky… Je trapné, když církev neumí číst znamení doby a všímat si skutečných bolestí a hrozeb světa, a místo toho se vyčerpává tepáním podružností.

Jsou ale i příklady zdařilého církevního přizpůsobení: V minulém roce jsme se téměř ze dne na den museli naučit využívat dobrodiní internetu a pomocí něj k sobě navzájem nalézat nové cesty. Virtuální církev samozřejmě nikdy nedokáže nahradit skutečné společenství, přece však může aspoň trochu spojit to, co pandemie tvrdě rozdělila.

Každé přizpůsobování ovšem má své meze. Příliš se přiblížit světu může někdy znamenat zradit Krista. Pavel doslova říká: nepřijímejte schémata tohoto světa. Snad bychom mohli přeložit: neosvojujte si jeho hodnotový žebříček, jeho priority, jeho stereotypy. Duch doby a Duch svatý se mohou ocitnout v nesmiřitelném rozporu. Tehdy mají být křesťané vědomě nepřizpůsobiví, odvážně vystoupit z řady, provokovat jinakostí.

Co je ale tím vpravdě křesťanským? Čeho se za žádných okolností nesmíme vzdát? Chce se mi říci: no přece křesťanské hodnoty. Jenže toto slovní spojení se v posledních letech stalo dutou nádobou, do které si každý nalije svůj obsah dle vlastního uvážení. A často ani my křesťané se neumíme ujednotit na tom, co máme hájit a v čem ponechat svobodu. Na obecné rovině možná ano, ale když dojde na konkrétní případy, rozcházíme se.

Ostatně: ani apoštol Pavel nepočítá s tím, že bychom tyto hodnoty vždycky a neomylně rozpoznali. Co je Bohu milé, co je vůle Boží, to právě nevíme hned. Trvá nám, než se k tomuto poznání dopracujeme. Vyžaduje to obnovu mysli, nalaďování se na Boží slovo, přizpůsobování se Božímu myšlení.

Víra tedy potřebuje promýšlení, aby v tomto světě nezabloudila. Součástí rozumné bohoslužby, našeho každodenního sebevydávání Bohu, je proto také kritické myšlení. Teprve když se Bohu dáme k dispozici, otevře nám to oči nejen pro to Boží a dokonalé, ale také pro vše, co nás táhne od Boha pryč, co nás svádí a ohlupuje. Čím více se ale Bohu odevzdáme, tím lépe rozpoznáme, kdy světu přitakat a kdy protestovat. A tím víc také dostaneme sílu, abychom ve svém postoji vytrvali. Amen.

Ondřej Kolář


zpět ...
© 2005 archa.cz