0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
11. dubna (neděle)
11:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
14. dubna (středa)
15:30 bohoslužba v kostele svatého Václava v areálu Psychiatrické nemocnice Bohnice
15. dubna (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
16. dubna (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
18. dubna (neděle)
11:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)

11:30 bohoslužba v korejštině v kostele U Jákobova žebříku

14:00 bohoslužba v japonštině v kostele U Jákobova žebříku
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Záznam z bohoslužby 2. dubna 2021
Jan 19; 28 – 30

Milí přátelé, sestry a bratři,
jsme sice nyní od sebe fyzicky odděleni, ale pokoušíme se s vámi spojit prostřednictvím sdílených bohoslužeb formou videozáznamu.



Záznam dopolední bohoslužby:


Záznam večerní bohoslužby:


Věřím, že možnost sdílení pro vás bude schůdná a umožní vám zprostředkovaným způsobem účast na nedělní bohoslužbě.

Přeji vám všem požehnanou neděli.
Ondřej Kolář, farář

Kázání
Biblický text (Jan 19; 28 – 30)
(28) Ježíš věděl, že vše je již dokonáno; a proto, aby se až do konce splnilo Písmo, řekl: „Žízním.“
(29) Stála tam nádoba plná octa; namočili tedy houbu do octa a na yzopu mu ji podali k ústům.
(30) Když Ježíš okusil octa, řekl: „Dokonáno jest.“ A nakloniv hlavu skonal.


Milé sestry, milí bratři,

Díky Bohu za Ježíšovu smrt. Taková věta by možná mohla mnohým znít nepatřičně. Jen tak bez vysvětlení. Vždyť smrt je přece bolestivá, děsivá. Smrt nepřejeme sobě ani druhým… Tedy někdy ano – někteří si přejí smrt druhého, zrovna o Velikonocích nemůžu tvrdit opak, k pašijovému příběhu patří přání zástupů – „Ukřižovat!“ Ale ani ony zástupy si jistě nemysleli o smrti nic dobrého. A ano, jsou i tací, kteří si přejí vlastní smrt. Ale myslím, že pokud si už někdo smrt přeje, tak leda proto, že prožívá něco, co je ještě daleko bolestivější – smrt samu ono přání zemřít nijak nevylepšuje. Smrt je děsivá. I Ježíšova smrt byla krutá – nebyla žádným božím trikem. Ježíš zemřel tak, jak bychom v podobné situaci zemřeli i my ostatní. Jako všichni lidé.

Evangelista Jan připomíná, že Ježíš byl pravý člověk. Třeba i tím, že připomíná Ježíšovu prosbu o vodu – „Žízním“ – na kříži visel člověk Ježíš v bolestech a žíznivý.

Ježíšovu žízeň ale nemohla utišit voda, natož pak octem namočená houba, kterou mu nabízeli. Slova o Ježíšově žízni zřejmě navazují na Ježíšova slova v getsemanské zahradě. Šimon Petr se pokoušel Ježíše mečem uchránit od zatčení, ale Ježíš mu řekl: „Schovej ten meč, což nemám pít kalich, který mi dal Otec?“ Hořký kalich strastí. Utrpení. Ježíš ho musel vypít, aby bylo dokončeno dílo, pro které ho Bůh poslal na svět. V Janově podání Ježíšova konce se vícekrát opakují slova o dokončení, naplnění. Ježíšova smrt je podle Jana završením Ježíšova poslání – „Dokonáno jest“. A aby Ježíš uhasil svou žízeň, musel vypít kalich, který mu dal Otec. Ježíšova žízeň propojuje jeho plné lidství i plné božství. Dokonáno jest – kalich je vypitý až do dna. Boží dílo je dokončeno.

Evangelista má slovy o dokonání na mysli něco v tomto duchu: I kdyby Ježíš žil ještě padesát let, už by nebylo co dodat. Završit život v tak mladém věku, to je něco, co se nám běžným smrtelníkům nestává. Při pomyšlení na smrt mladého člověka je nám úzko. Uvažujeme, kolik toho ještě dotyčný mohl dokázat, prožít. Navzdory slovům písně, kterou jsme zpívali v úvodu bohoslužeb, ta slova zní: V něm jsem já živ, smrti se nebojím – musím přiznat, že já se docela smrti bojím. Bojím se představy, že kdybych teď skoro v kristovských letech umřela, tak toho po mě zůstane tolik nedokončeného. A v poslední době často myslím na ty, kteří umírají náhle, v nemocnici či doma, a ani se nemohou rozloučit s blízkými. Kolik toho po nás lidech zůstává nedokončeného. V jakémkoli věku.

A tak vnímám Ježíšova slova „Dokonáno jest“ jako něco lidskými silami nedosažitelného. Ale zároveň jako něco Bohem darovaného. Ježíš umírá – a Boží dílo pro člověka je tak dokončené. Už se to stalo. Ježíšovou smrtí je vše podstatné dořečené – i to, co bychom my sami nikdy nezvládli dobře vyslovit. To všechno, co my sami řekneme, prožijeme, tak můžeme chápat jako něco přidaného – a snad i proto můžeme každý okamžik přijímat s vděčností. I když je to často těžko uchopitelné, tak věřím, že Ježíšova smrt je právě svojí dokončeností pro nás lidi útěchou – zdrojem naplnění lidského života. Může přinášet úlevu – my sami už nemusíme žíznit po dokončení. Už se to stalo.

Ježíšova smrt má ale ještě jiný rozměr. Jan Ježíšovu smrt časově propojuje se zabíjením velikonočního beránka v chrámě. Ježíšova smrt tak nabývá smysl jako Boží oběť smíření. Bůh sám sebe dává v oběť. Ježíš po celu dobu působení své nejbližší na toto sebe – vydání své připravuje. Mluví o tom, že takto zemře. A co je důležité – upozorňuje, že dává svůj život dobrovolně. Nikdo mu ho nebere. Ježíš umírá jako nevinný beránek – oběť smíření člověka s Bohem. Boha s člověkem.

A to je také velký Boží dar pro člověka. O důsledcích tohoto daru píše apoštol Pavel slovy, která jsme slyšeli z listu Efezským. Zjednodušeně řečeno – pokud je člověk smířen s Bohem – mohou být smířeni i lidé mezi sebou. Ježíš svou smrtí na kříži usmrtil nepřátelství mezi Židy a pohany, říká apoštol Pavel. „Kristova oběť podle Pavla odstranila zákon ustanovení předpisů, zbořila zeď rozdělení a sváru. Z Žida i z pohana Ježíš stvořil jednoho nového člověka. Tak Kristus nastolil pokoj.“ Možná nás někdy napadne, kéž by to fungovalo! To by bylo skvělé, kdyby všichni lidé přijali Kristovu oběť, uvěřili v Krista. Na světě by nebyla nenávist, nebyly by války. Kristus by všechny sjednotil v pokoji a lásce. To zní skvěle. Mít tak jeden sjednocený křesťanský svět. Celé stvoření pod jedním Pánem.

Nic takového se ale ve velkém neděje. K lidské zkušenosti spíše patří to, že se lidé nespojují společným dobrem, ale společnou hrozbou nebo společným nepřítelem. I v dnešních slovech z evangelia čteme jeden takový falešný případ smíření. Čteme o smíření pohanů se Židy, ale ne takovém, jaké měl apoštol Pavel na mysli. Zatímco Pilát zastával římský kult císaře a Židé proti tomuto kultu drželi víru v jediného Boha, tentokrát se shodli. Našli společnou řeč, společného nepřítele. Na Golgotě pod křížem stáli římští vojáci, stáli tam i židovští předáci, na okamžik smířeni. V dějinách se pravidelně opakují podobné scénáře, jen obětní beránci se mění. Stále se opakují výbuchy nenávisti proti Židům, nenávisti vůči křesťanům, nenávisti vůči muslimům, nenávisti vůči všem, kteří se nějak odlišují.

Jako bychom uměli k zdánlivému míru a pokoji dospět jenom tím, že někoho obětujeme. Abychom mohli mít klid, obětujeme druhé. Obětní beránci mohou být různí – křesťané v nedemokratických režimech, Ujgurové, Arméni, Indiáni… Je to pestrá přehlídka a ve výčtu bych mohla pokračovat ještě hodně dlouho. Ti druzí, zejména ti odlišní, ti v menšině, bývají obětováni – prostě proto, aby byl klid. Nebo někteří lidé hledají smíření třeba tím, že hledají odpovědi v konspiračních teoriích. Hledají viníka svého neštěstí a obětují druhé. Židé bohužel figurují v těchto nespravedlivých obětních rituálech velmi často. Pod křížem stáli Židé i Římané – spojeni úlevou nad tím, že se zbavili potenciálního ohrožení, ale takové smíření rychle opadlo. Když obětujeme druhé – výsledek je chvilkový. Takové smíření není darem od Boha.

U Ježíšovy oběti je klíčové, že ji učinil on sám. Díky Bohu za Ježíšovu smrt, která byla dostatečnou obětí smíření – my sami už nikoho obětovat nemusíme. Ježíšova smrt, Ježíšova oběť je velkým darem pro společenství – všude tam, kde se Kristova oběť přijme jako dostatečná, přestáváme obětovat druhé. Všude tam se začíná propojovat zdánlivě nepropojitelné – sami zakoušíme takový dar smíření třeba v podobě dobrých mezigeneračních vztahů v rámci sboru nebo v daru fungujícího mezinárodní společenství. To přece vůbec není samozřejmé a jsem za to Bohu vděčná.

Když mluvil apoštol Pavel o smíření mezi Židy a pohany, měl na mysli spojení vírou v Krista – spojení tím, že se obě skupiny stanou křesťany. Ale myslím, že Ježíšova oběť dokázala ještě podivuhodnější věci. Považuji přímo za dar Ducha svatého, že po necelých dvou tisících letech od Ježíšovy oběti smíření jsme dnes navíc schopni díky Bohu myslet i na smíření a pokoj nad rámec vlastní víry. Na smíření mezi vyznavači různých náboženství. Nepochybně tomu přispěla i neblahá středověká zkušenost, že nutit k víře v Krista prostě nejde. Takové sjednocení ve víře, která je lidem vnucená, není možné. Zato sjednocení v pokoře před Bohem a v úctě k druhým, za které také Ježíš zemřel, to má budoucnost. Všichni lidé si zaslouží dar smíření. Ježíš vypil kalich, který mu Otec připravil, a díky tomu už nemusíme žíznit po nějakém jiném obětním beránkovi.

Díky Bohu za Ježíšovu smrt. Díky ní je vše podstatné řečeno, vše podstatné dokonáno. A díky Bohu za Ježíšovu smrt, že díky ní máme naději na opravdové smíření a pravý pokoj.

Amen.

Anna Pokorná


zpět ...
© 2005 archa.cz