0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
5. neděle postní (10. dubna 2011)
Matouš 16; 21 - 23

První čtení: Izajáš 42; 1 - 9

Text kázání: Matouš 16; 21 - 23
(21) Od té doby začal Ježíš ukazovat svým učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků, být zabit a třetího dne vzkříšen.
(22) Petr si ho vzal stranou a začal ho kárat: „Buď toho uchráněn, Pane, to se ti nemůže stát!“
(23) Ale on se obrátil a řekl Petrovi: „Jdi mi z cesty, satane! Jsi mi kamenem úrazu, protože tvé smýšlení není z Boha, ale z člověka!“


„Ty jsi Kristus, Syn Boha Živého.“ Tak u Cézareje Filipovy vyznal svou víru Šimon Petr. Pán Ježíš mu na to řekl: „Blaze tobě, Šimone Jonášův, protože to ti nezjevilo tělo a krev, ale můj Otec v nebesích.“ Pochvala vždycky potěší, natož pochvala od samotného Ježíše. A Petrovi je jistě velmi blaze.

Jeho blaženost ale dlouho netrvala. Jako blesk z čistého nebe udeřilo do Petra slovo: „, Jdi mi z cesty, Satane!“ Co způsobilo tak dramatický zvrat?

Od chvíle, co v něm Petr rozeznal Mesiáše, začal Ježíš říkat učedníkům, že musí jít do Jeruzaléma a mnoho trpět od starších, velekněží a zákoníků a doslova být zabit, třetího dne pak vstát.

Taková řeč se blaženému Petrovi jeví jako holý nesmysl. Přece Ježíšovy preference mezi lidmi stoupají, někteří už ho považují dokonce za Eliáše, znovu přišlého na sklonku věků. Konečné vítězství je na dosah ruky – a Ježíš místo zatroubení k poslední bitvě jakoby teď svým učedníkům a stoupencům říkal: žádné vítězství nebude, ani ta bitva, porážka ale bude, též potupa a posměch.

Vezme si tedy Petr Ježíše stranou, aby mu domluvil. Doslova přeloženo říká: „Ať se ti to nestane, Pane, je ti přízniv.“ - asi zůstalo nedopsáno „ je ti přízniv Bůh“. Prostě Bůh je ti nakloněn, však jsi Syn Boží. Co jsi teď řekl o utrpení a smrti, to nedává smysl: přece když se těšíš Boží přízni jako nikdo jiný, pak je ve tvé moci dotáhnout to vítězné tažení do konce a jako vítěz pak vzít všechno. Vydanost do lidských rukou, tahání po soudech, ponižování, bolesti, opuštěnost - to je dobré pro lidi, pro ty obyčejná lidi, bezmocné, nemohoucí , to není nic pro tebe, vždyť ty jsi pomazaný Hospodinův, Syna Boha živého, ty jsi ten největší V.I.P., jaký kdy žil. K titulu Krista a Syna Božího přece patří moc i sláva, nikoli bezmoc a potupa!

Takhle, jak jsem to parafrázoval, to Petr ovšem neřekl, ale i to, co řekl doslova, svědčí o jeho velkém přecenění sebe sama. Po té, co byl svým Mistrem pochválen, vyrostl ve svých očích v odborníka na Boží věci.

To je asi nebezpečí jakýchkoli pochval vůbec, že mohou v pochváleném vzbudit falešné sebevědomí, a to se asi stalo Petrovi: Už Ježíši nenaslouchá, neodpovídá na jeho otázky, neklade doplňující otázky, už není učedník, už je mistr. Tak se asi cítí, jako magistr, možná až doktor teologie specializovaný. Bere si Ježíše stranou, tak trochu jako učitel žáčka, a domlouvá mu, ať takhle nemluví.

Jenomže tentokrát nebylo Petrovi dáno shůry, teď, jak z Ježíšovy prudké reakce lze dovodit, mu bylo dáno hodně zezdola: „Jdi mi z cesty Satane!“ Stejných slov užil Ježíš, když na konci zlého pokušení na poušti s pokušitelem vyběhl. Snad rozdíl je ten, že Petra od sebe nezahání na věky, ale asi ho na chvíli nechce ani vidět. Však co Petr řekl, to kvalifikuje Ježíš jako pohoršení, doslova skandál neboli kámen úrazu. Takže Petr, skála, na níž se bude budovat církev, teď je Kristu balvanem v cestě.

Vida, ani ten, kdo uvěří a vyznáním svou kristovskou víru chvályhodně potvrdí, nemá vyhráno jednou provždy. Ani Petr, ani kdokoli z nás.

Petr je skála, na níž církev stojí, a tak můžeme v Petrovi vidět i církev. Před chvílí to byla církev správně vyznávající a zanedlouho tatáž církev svádí Krista z jeho cesty, stává se Satanem a Antikristem. Není víry jednou provždy vybojované, není církve jednou provždy věrné.

Před chvílí Petr promlouval, co mu nezjevilo tělo a krev, teď říká banality, které vám na potkání řekne každé tělo a každá krev. Co teď Petr říká, již není Boží, ale lidské. Vždyť je tak lidské vyhýbat se utrpení a bolesti, je lidské bažit po úspěchu a vítězství. Je lidské, že chce mít církev Boha úspěšného, vítězícího na všech frontách, jak proti nepřátelům pravdy Boží, tak třeba i proti zhoubnému bujení. Je lidské chtít takového Boha, který by zajišťoval trvalý rozvoj pohody a štěstí.

I církev viditelná je lidská, nic lidského jí není cizí. Někdy ale je jí úplně cizí, co je Kristovo.

Josef Ratzinger, nynější papež, tom musí něco vědět a také to v jedné své knížce napsal: „Pán musí křesťany znovu učit, že jeho cesta v žádné generaci neznamená cestu pozemské moci a slávy, ale cestu kříže. Víme a vidíme, že i dnes si my křesťané bereme Pána stranou a říkáme: ´Bůh uchovej, Pane, to se nesmí stát!´ A tak Pán musí i nám znovu a znovu říkat: ´jdi mi z cesty, Satane.´ Neboť nakonec vždy myslíme z hlediska ´masa a krve´, a nikoli v perspektivě zjevení, které jsme vírou směli přijmout.“ (Joseph Ratzinger, Ježíš Nazaretský, Barrister Principal 2008, str. 208).

Tohle bratr biskup římský vystihl: Církev vždycky má sklon Pánu tak trochu napovídat, jako zkušená Kristova kolegyně. Jenže mezi Kristem a církví při vší blízkosti, kterou přináší třeba stolování s Pánem u jeho stolu, vždycky bude nepřekročitelný předěl.

Však ne církev je povolána, aby spasila lidstvo, to Kristus je jeho spása. V tajemném dění, jímž se z tohoto světa, propadlého zmaru a odsouzení, stává svět vykoupený, je ona tou vykoupenou, nikoli vykupitelkou. Na kříži umírá Kristus i za svou církev, která s ním v té věci ale vůbec netáhne za jeden provaz, naopak zrazuje Ježíše z cesty, kterou jde, neboť jeho cestám nerozumí. Církev sama nikoho nespasí, nýbrž věrná církev s údivem znovu zjišťuje, že sama je spasena pro Kristovu předrahou krev, jejíž prolití svému Pánu ustavičně rozmlouvá.

Když Ježíš oznamuje utrpení, které ho čeká, ve třech evangeliích třikrát říká, že to „musí být“. Titulům „Kristus“, a „Syn Boha živého“, které mu přiznal Petr, sám Ježíš brzy dá obsah, který Petra natolik znovu vyvede z míry, že ho třikrát zapře. Kristus bude nejen vykupitel, ale i výkupné. Nejen dobrý pastýř, ale i ovce na porážku vedená. Nejen vykupitel hříšníků, ale sám hříšník, zařazený mezi rouhače a bezbožníky, až to Řeky rozesměje a Židy pohorší. A musí to být. Proč, to nevíme, tomu nerozumíme, a rozumět nemůžeme, neboť my jedné podstaty s Otcem nejsme. Tak jako Šimon Petr nechápeme věci, které jsou Boží. Nevíme, proč Pán nezvolil úspěch, nýbrž porážku na dřevě kříže.

Snad ve chvílích milosti ale můžeme shůry, od Otce v nebesích, velmi osobně přijmout tušení hraničící s jistotou, že proto, aby každý, kdo prožívá neúspěch, troskotání a bezmoc, a dokonce ten největší krach našeho lidství, to jest smrt, právě v těchto chvílích zakoušel nikoli zavržení od Boha, nýbrž jeho mimořádnou blízkost a největší přízeň. Však právě tehdy je ti přízniv a v jeho očích se stáváš osobou opravdu velmi důležitou.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz