0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
29. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
30. října (pátek)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
1. listopadu (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže bratr farář Ondřej Kolář)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Květná neděle (17. dubna 2011)
Lukáš 22; 31 - 34

První čtení: Matouš 21; 1 - 9

Text kázání: Lukáš 22; 31 - 34
(31) „Šimone, Šimone, hle, satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici.
(32) Já jsem však za tebe prosil, aby tvá víra neselhala; a ty, až se obrátíš, buď posilou svým bratřím.“
(33) Řekl mu: „Pane, s tebou jsem hotov jít i do vězení a na smrt.“
(34) Ježíš mu řekl: „Pravím ti, Petře, ještě se ani kohout dnes neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mne znáš.“


Milé sestry, milí bratři,

od Ježíšova příchodu do Jeruzaléma – a chtělo by se říci příjezdu Krále Ježíše, jenomže jakého příjezdu, když je to osel, na kterém Ježíš sedí, a jakého krále, když je to právě osel a ne bojovný silný kůň, který Ježíše nese – tedy od Ježíšova příchodo-příjezdu do Jeruzaléma uplynulo sotva několik dnů. Veškerá sláva se tím odbyla. Potlesk, zelené olivové ratolesti pod kopýtky osla, radostné provolávání Hossana, Pane pomoz, smiluj se, snad jakési naše hurá, již je tady, ať žije, naše naděje. No, a to je tak z těch palmárních radostí všechno. Ježíš v Jeruzalémě je nepohodlný, nepřijatý, nepochopený, způsobil mnohá zklamání, a tak obvinění, zrada Jidášova, odsouzení, výsměch, cesta na Golgotu, ukřižování. Už žádné Hossana. Ukřižuj ho, zní nádvořím. Jestli ze stejných hrdel nebo jiných není nám známo. Obojí je možné, nová, další hrdla jsou pravděpodobnější. Hossana a ukřížuj. A mezi tím několik epizod, které nás do celého Kristova příběhu vtahují, kladou nám otázky, ukazují cestu, nabízí doteky s hlubinami naší víry. Jednou z takových epizod je rozhovor Ježíše s apoštolem Petrem cestou k modlitbám do Getsemanské zahrady.

„Satan si vyžádal,“ slyší Šimon Petr a nejen nám, možná tehdy i Petrovi naskočila myšlenka na známého starozákonního trpitele Joba. Bezúhonný, přímý, bál se Boha a vystříhal se zlého. Byl bohatý, velká rodina, velká stáda, požíval úcty. Zbožný muž, pokojný život. Také si ho satan vyžádal, aby ho zkoušel. To se mu to dobře žije, když mu Bůh žehná. Až se skoro zdá, že víra je zárukou pohodlí a trvalého štěstí. A ono je to jinak. Přijdou tragédie a Job prochází nepředstavitelným utrpením psychickým i fyzickým – a jeho víra neselže. Satan ostrouhá. Možná ten příběh Šimona Petra napadl, s největší pravděpodobností Petr ovšem nechápal, co to vlastně Ježíš povídá a kam tím míří. „Satan si vyžádal, aby vás směl tříbit jako pšenici.“ V tuto chvíli je to řečeno velmi obecně, Petr nejspíš netuší, co ta slova znamenají. Nějaké zkoušky? Nelehká nebo rovnou složitá doba? Nějaké signály již byly. Řeči o velkém soužení. Označení Jidáše zrádcem. Slova o krvi, která se za nás prolévá. Kdo by takovým signálům dával nějaký význam? Ale satan si vyžádal, to je již hodně silné slovo, které může, ale nemusí jít jen kolem Šimona Petra.

Je to trochu jako se smrtí. Když o ní hovoříme obecně, ano, každého se týká, tak zůstáváme v klidu. Když ale o ní myslíme a mluvíme tak, že se týká nás a našich blízkých, pak je vše jiné. Pryč je nadhled, odstup. Dostáváme se rázem do centra tématu, které na nás doléhá, ptáme se, co to pro nás, pro mě osobně znamená, a zjišťujeme, že nás takto položená otázka svírá a bere radost a působí strach a obavy a bolest. Obecné a konkrétní.

Petr zpozorní při Ježíšově konkretizaci. Ano, satan si vyžádal, zajímavé, s čím Ježíš přichází. Ale najednou se to Šimona Petra týká. Je osloven. Dostává se do středu Ježíšova zájmu. „Ale já jsem za tebe prosil.“ Proč právě za Šimona? Co tím chce Ježíš říci? Co to Petra čeká? Je přece dost silný, ví si rady, dosud si přece se vším věděl rady. Co se bude dít? Věděli bychom, jak pokračovat. Já jsem za tebe prosil: abys byl zdráv, aby se ti nic zlého nepřihodilo, abys na tom nebyl jako ten Job, aby tě nic nepoškodilo, aby na tebe nebylo naloženo víc, než uneseš. Nebo aby se ti dobře vedlo, abys byl bohatý, aby tvá rodina byla zdráva. To je nám srozumitelné. Jenomže Ježíš pokračuje jinak: „aby tvá víra neselhala.“ Chystá se nějaký frontální útok na Petrovu víru. Na to podstatné, na nosný pilíř Petrova života. Ale on je přece dost silný. On přece kdysi slyšel Ježíšovo povolání, opustil spolu se svým bratrem rybářské sítě a šel za Ježíšem. Spolehl se na Ježíše. Jeho víra má přece dost silné kořeny. Co by se muselo stát, aby právě Šimonova víra selhala? Za pár chvil se ukáže, co by se muselo stát, protože ono se stane a Petrova víra dostane zabrat, bude se chvět jako stéblo ve větru, bude zklamání a potečou slzy. A to všechno bude nutné, aby Petr do sebe nahlédl, aby nahlédl sama sebe ve své celistvosti, aby si o sobě nemaloval falešný, nepravdivý obraz. Je to víra a to docela konkrétní víra v Ježíše Krista, která umožní člověku pravdivě sebe nahlížet a přijmout se ve své skutečné podobě. Žádné zásahy plastické chirurgie, které upraví, zkrášlí, oklamou a mnohdy vezmou identitu. Žádný silikon sebeobelhávající víry. Víra, která umožní vidět se pravdivě, nesoudit druhé ale přijímat je, víra, která přes ono pravdivé nahlédnutí sebe a možná právě pro to pravdivé nahlédnutí sebe nese člověka.

Zdá se, že Šimon Petr je dobrý učedník svého mistra. A přece musí slyšet něco velmi nepříjemného: „Ty až se obrátíš.“ Jaképak obracení? Vždyť Šimon Petr je Ježíši stále nablízku, dostatečně sebevědomý, s vírou neochvějnou, kam a k čemu se obracet? Obrácení, to ovšem není změna z černé na bílou, to není ani změna názorů na dané problémy, to není jakýsi názorový obrat podle prospěšnosti a třeba i vypočítavosti. To je právě ono pravdivé nahlédnutí sama sebe, to je poznání a přiznání si své slabosti. Nic se tak nechvěje jako právě víra, nic nedostává takové rány, nic není tak nepochopitelného a nesrozumitelné. Věřit neznamená mít, věřit znamená jít. A můžeme dodat: svěřit se a neotáčet se. Svěřit se do rukou svého Pána. On vykupuje minulost člověka, on provází přítomností člověka, on svítí na kroky budoucnosti. Ne mít víru, ale žít víru. To má apoštol Petr poznat. Až se Petr pozná, až se přijme, až se důvěrně seznámí i se svou druhou částí, se svým stínem, až nahlédne do sebe a udiveně a s bolestí se zeptá: To jsem také já?, až ho jeho víra otevře pro přijetí druhých také v jejich plnosti, s jejich stíny, pak bude posilou bratřím. Pak jim porozumí a pak je bez nároku na posuzování a hodnocení přijme.

Na to ovšem není Šimon Petr ještě připraven. „Pane, s tebou jsem hotov jít do vězení a na smrt,“ říká Petr a neví, co to vlastně říká. Jakoby mluvil o někom jiném. Je to ještě starý Petr, jehož sebevědomí není založeno na sebepoznání a přijetí sebe, není založeno na víře, že je Kristem přijímán i se svými stíny, se svou slabostí a chvěním, že jeho síla není v něm a z něho, ale že je dána jeho Mistrem a Pánem. Ne, já jsem připraven jít s tebou třeba na smrt, říká Petr a význam těch slov mu uniká.

Jak to, milé sestry a milí bratři, mnohdy říkáme? Co slibujeme? Nikdy tě neopustím, nikdy nebudu lhát, vždy a všude půjdu s tebou, nikdy tě nezklamu, nezradím, nezapřu, nezpůsobím ti bolest a mnoho dalšího říkáme a slibujeme. Tak dlouho, než uslyšíme svého kohouta kokrhat. Každý máme svého kohouta. Jako ho měl Petr. „S tebou jsem hotov jít do vězení i na smrt,“ zopakujme si Petrova slova. A tu Ježíš otevírá Šimonu Petrovi dveře k nahlédnutí sebe sama. Kdo vlastně, Petře, jsi? Jaká je a bude celá pravda o Tobě? Na kom se ta pravda bude měřit, lámat? „Ještě se ani kohout dnes neozve, a ty už třikrát zapřeš, že mne znáš.“ Petrův kohout sebepoznání vstupuje na scénu. Jeho další reakci nám lékař Lukáš, autor této verze evangelia, nesděluje. A možná proto, aby nechal situaci otevřenou pro nás. Aby nás vedl k přemýšlení o našich kohoutech sebepoznání a sebe přijetí.

I nám kokrhá kohout. I nás upozorňuje na naše limity, možnosti, i nám, říká, čeho jsme schopni a k čemu nám chybí síly. Až budeme mít tendenci hodnotit nebo docela posuzovat druhé, moralizovat a nasazovat na ně svá měřítka, až budeme přesvědčeni o své neochvějnosti, stabilitě - kdyby všichni, já nikdy - vzpomeňme na tuto drobnou, leč významnou epizodu Ježíšova příběhu, který se odehrál mezi jeho příchodo-jezdem do Jeruzaléma s voláním Hossana a jiným voláním, ukřižuj. Možná se uslyšíme, jak srdnatě spolu s jinými také voláme Hossana. Bezbolestně, bez rizika, bez hloubky a ponoru. Ale možná se také uslyšíme, jak voláme: „Ukřižuj.“ Nenechme se tím vylekat. Jsme to my. Jsme to také my. Je to ta naše druhá strana, poloha, náš stín. Umíme obojí. Jen pak napínejme uši, aby nám neuniklo kokrhání toho našeho kohouta. Připomene nám, že nás i tak Pán Ježíš Kristus zná. Že nás i takové přijímá, že pro nás a právě pro nás takové umírá na kříži. Že i nás se týkají slova pozvání: až se obrátíš, buď posilou svým bratřím. Slyšení kohouta, který nám připomene naši slabost, je počátečním, zásadním krokem na cestě k obrácení. Kykyryký.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz