0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Velký pátek (22. dubna 2011)
Marek 15; 21

První čtení: Židům 10; 5 - 19

Text kázání: Marek 15; 21
(21) Cestou přinutili nějakého Šimona z Kyrény, otce Alexandrova a Rufova, který šel z venkova, aby mu nesl kříž.

Tolik je tam toho v jednom jediném verši. Je tam pořečtělý žid Šimon, to znamená slyšící, naslouchající. Pochází z Kyreneiky, z východní části dnešní Libye. Má dva sny, Rufa a Alexandra. Šel z pole, to jest z venkova, náhodně nebo z důvodu jaký neznáme, právě on byl přinucen k povinnosti, kterou svobodomyslní židé těžce nesli jako svou národní potupu: když římský voják rozkázal, musel každý civil všeho nechat a jednu míli nést břemeno, se kterým se uniformovaný ozbrojenec nechtěl trmácet. A tím břemenem byl trám, břevno, na které mělo být přibito Ježíšovo tělo a na holém vrchu za branami svatého města vyzdviženo na kůl.

Hned mne zaujala ta Libye, odkud Šimon pocházel: když čteme příběhy z bible, vybavuje se nám i naše současnost, a tak to mý být. Ať se nám rozjímání Kristova utrpení spojí s rozpomenutím na všechny lidi v Libyi i jinde, kteří trpí, které masakruje a mrzačí lidská pýcha, touha ovládat a diktovat.

Šimon měl takříkajíc pech. Proč zrovna já, mohl si říkat a třeba říkal, tolik lidí je tu kolem, a spadnul jsem do toho já. Jak to tak vypadá, Šimon byl jeden z židů, kteří na svátky velikonoční přicestovali do Jeruzaléma, aby se účastnili svátečního dění. Byl ubytován v nějaké vesnici v okolí, a teď přichází do města, aby si svátku Velikonoc náležitě užil. A jedno zakývání prstem od jednoho uniformovaného cizáka to všechno zmaří.

Šimon poslechl, však kdyby neposlechl, bylo by ještě hůř, dovlekl břemeno až na popraviště. Nejspíš ještě zahlédl, co bylo potom dál. Hrůza, přibití lidského těla na dřevo, nevypravitelná bolest, z níž byl smrt vysvobozením, ale to vysvobození na sebe dlouho dalo čekat.

Co to se Šimonem udělalo, to se v Bibli nepíše. Ale my máme možnost domýšlet si, jak to poznamenalo jeho život. Však kdyby donesl břemeno kříže na místo určení a pak už se snažil jenom zapomenout, vytěsnit tu chvíli ponížení a hrůzy ze svého vědomí, vytratil by se z příběhu Ježíšova utrpení, zmizel by z dějin církve sotva bychom znali jeho jméno.

Jeho jméno se však zachovalo, dokonce i s kuriózním upřesněním, že je to otec Rufův a Alexandrův. Zachovalo se jeho jméno nejspíše proto, že když po letech se pamětníci rozpomínali a dávali dohromady příběh Ježíšova utrpení, objevil se či byl objeven člověk, který řekl: „Ten nosič kříže, to jsem byl já.“ Anebo jeho synové předali dál, co jim otec vyprávěl. Totiž v dopise římským křesťanům apoštol Pavel nechává obzvláště srdečně pozdravovat Rufa „vyvoleného v Pánu“, a jeho matku, „která i mně byla matkou.“ Je tedy víc než pravděpodobné, že syn ˇŠimonův Rufus je činorodý křesťan, patří do společenství křesťanů v Římě a jeho matka, nejspíše již vdova po Šimonovi, se o apoštola mateřsky starala.

Pátrání po tom, jak to bylo, zkraťme do velmi pravděpodobné domněnky, že redaktor sepisující pro křesťany v Římě příběh Ježíšova utrpění nějakých třicet let po těch událostech, nechtěl zamlčet okolnost, že nosičem kříže byl otec bratří Rufuse a Alexandra. Dobře, že nemlčel. My díky tomu víme, že Šimon sám uvěřil v Ježíše Krista a dobře vychoval své dva syny a jeho žena vdova se laskavě starala o apoštola.

Dozvídáme se tak, že to zlé, to zlé, co bylo při cestě na popravčí vrch na Šimona vloženo, se proměnilo v dobré. Ne hned a na počkání. Asi se Šimon začal ptát, kdo byl ten, jehož kříž nesl. Kdo to klesal pod svým křížem a při tom nebědoval a nereptal. Neproklínal nikoho, ani své katy, ani svého Boha.

Nějaký čas Šimonovi trvalo, než našel lidi, kteří mu o tom odsouzenci mohli povědět víc. A pověděli víc než se nadál. Ten ukřižovaný byl pohřben, ale brány šeolu ho nezadržely, byl vzkříšen, ukázal se svým učedníkům. To sám Bůh stvořitel ho k životu povolal a zahájil tak nový věk.

Šimon, to znamená slyšící, naslouchající, těm zprávám naslouchal, u sebe je ukládal, nechal je v sobě pracovat, až mu to sepnulo. A Šimon pochopil, že tehdy, když zrovna na něj ukázali, a on ponížen jak soumar musel nést břevno kříže, to nebylo neštěstí, to nebyla zlá náhoda - to byla chvíle milosti, to se mu dostalo výsady jít kus společné cesty s Mesiášem, vyvoleným Hospodinovým, spasitelem světa. To nebylo ponížení, ale vyznamenání!. Vždyť tou cestou kříže kráčel k oslavě, k dokonání Božího spásného plánu, k velkému Božímu vítezství nad špatností světa, nad hříchem i nad tím nepřítelem nejposlednějším, nad smrtí.

A nám všem dodatečné Šimonovo přijetí úlohy v dějinách spásy dovoluje přijmout i naše břemena, bolesti a utrpení jako nesení Kristova kříže.

Jistě je rozdíl mezi mučednickým utrpením pro věrnost Kristu, a mezi bolestí, která je prostě součástí života, ať člověk se ke Kristu hlásí nebo ne. Ale právě Šimonův příběh nám dovoluje spojit své bolesti s vykupitelskou bolestí Kristovou, všelijaká břemena, pod nimiž klesáme, s jeho křížem. Vždyť Šimon nesl břemeno, protože musel, ne protože chtěl. A ono se časem ukázalo a on pochopil, že nesl kříž Kristův.

Každé přijaté a nesené břemeno je součástí kříže, který nesl Ježíš. A v tom je naše naděje – však jsme to zpívali: „na sebe hříšných mzdu vzal, by žádný z nás nezoufal.“ Svou bolest smíme přidat k těm jeho, svou slabost spojit s jeho slabostí, svá břemena s jeho křížem, ba i svou smrt přijmout jako jeho smrt a nezoufat si.

Jsou chvíle, kdy to co na nás je naloženo, je k neunesení, až se zdá, že to je tak těžké, jako Kristův kříž. Ale to je vždycky jenom zdání, vždycky je to omyl. On nesl víc než těžký trám, s nímž mu Šimon kus cesty pomohl, on nesl hřích všeho světa a v tom mu nikdo nepomohl. Kříž Kristův je trvalým připomenutím nejen pro Šimona a Rufa a Alexandra, ale pro nás všechny, že Kristova smrt je oběť. Oběť za hřích světa, za nás a pro nás. Oběť to je vždycky něco tajemného, s čím se naše rozumové uvažování, naše hledání příčin a následků, nikdy neodkáže vyrovnat. Šimon nesl kříž, protože mu to římský voják rozkázal. Ježíš nesl kříž, protože to tak „muselo být“.

A proč to tak muselo být? Nevíme, nepokoušejme se to vysvětlovat, a když se nás na to někdo zeptá, hned přiznejme, že nevíme, i kdybychom byli magistry, nebo i doktory teologie.

Ale k doznání, že nevíme, však přidejme vyznání, že věříme: věříme, že on umřel za nás a pro nás, abychom život měli a měli ho v hojnosti. Svým vzkříšením poslal nám Kristus pozvánku k životu, na který je i sama smrt krátká.

A už teď nám Šimon, nosič kříže připomíná, že když je nám hodně zle, když klesáme pod břemeny, jež jsou na nás vložena, právě ta tíha, to obtížení, nás tajemně a podivuhodně sbližuje Ježíšem, jenž se prokázal jako Kristus.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz