0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
Svatodušní svátky (12. června 2011)
Skutky apoštolské 21; 1 - 13

První čtení: Genesis 11; 1 - 9

Text kázání: Skutky apoštolské 21; 1 - 13
(1) Když nastal čas k odjezdu, rozloučili jsme se s nimi. Přímou cestou jsme dopluli na Kós, druhý den na Rhodos a odtud jsme pluli do Patary.
(2) Tam jsme našli loď, která plula do Fénicie. Nasedli jsme na ni a vypluli.
(3) Přiblížili jsme se na dohled ke Kypru, ale nechali jsme ho vlevo a mířili k Sýrii. Přistáli jsme v Týru, kde měla loď vyložit náklad.
(4) Vyhledali jsme učedníky a zůstali jsme tam sedm dní. Ti z vnuknutí Ducha říkali Pavlovi, aby nechodil do Jeruzaléma.
(5) Když ty dny uplynuly, vydali jsme se zase na cestu. Všichni, i ženy a děti, nás vyprovázeli až za město. Na břehu jsme si klekli a pomodlili se.
(6) Pak jsme se rozloučili. My jsme nastoupili na loď a oni se vrátili domů.
(7) Potom jsme pokračovali v plavbě; z Týru jsme dorazili do Ptolemaidy. Tam jsme pozdravili bratry a zůstali u nich jeden den.
(8) Druhý den jsme se vydali na cestu a přišli do Cesareje. Tam jsme navštívili Filipa, kazatele evangelia a jednoho ze sedmi jáhnů, a ubytovali se u něho.
(9) Ten měl čtyři neprovdané dcery, prorokyně.
(10) Když jsme tam byli několik dní, přišel z Judska prorok, jménem Agabos.
(11) Přišel k nám, vzal Pavlův opasek, svázal si jím nohy i ruce a řekl: „Toto praví Duch svatý: Muže, kterému patří tento opasek, židé v Jeruzalémě takto svážou a vydají pohanům.“
(12) Když jsme to uslyšeli, prosili jsme my i tamější bratří Pavla, aby do Jeruzaléma nechodil.
(13) Ale on odpověděl: „Proč pláčete a působíte mi tím větší bolest? Vždyť já jsem připraven nejen nechat se svázat, nýbrž i zemřít v Jeruzalémě pro jméno Pána Ježíše!“


Milé sestry, milí bratři,

ohromení, úžas a údiv, zděšení, rozruch a vykolejení z normálu. Tak to vypadá, když se děje něco podstatného od Boha k člověku, když Bůh zasahuje do lidského života, když naplňuje své rozhodnutí záchrany. A dějí se ty věci ze strany Boží náhle a nečekaně. Člověk je jimi jakoby přepaden, rozhodně zaskočen. Nestačil se důkladně připravit, naplánovat si, vytvořit prostředí, obléknout se a udělat si přípravné poznámky. Možná, kdyby tomu tak mělo být a Pán Bůh by měl čekat, až se člověk připraví na jeho zásah, nestalo by se nic. Jednoduše by se Bůh nedočkal. Nebo by se stalo něco jiného. Člověk by začal určovat, komu to Boží jednání náleží, kdo si ho zaslouží a v jakém množství. A že jsou takoví, kteří si nezaslouží, to by člověk také věděl, kteří to jsou. Jakoby věděl, kdo si to naopak zaslouží a že nejvíce on sám. Takto ne.

Náhle se strhl hukot s nebe. Bůh rozhodl ve chvíli, když byli všichni spolu na jednom místě. Připomeňme si překlad kralických, kteří řeknou, že „byli všichni jednomyslně spolu“. Byli jedné mysli, otevřeni pro nové události. Nejen zvyk být spolu, ale pokračování v tom, jak to bylo s Ježíšem. Bytí spolu. Když jsou učedníci spolu, slyší o vzkříšení Krista Pána, když jsou spolu, vzkříšený Pán se jim zjevuje. Nyní jsou spolu a je to jakási předzvěst budoucí církve. Tam, kde jsou kristovci spolu, tam se odehrává něco, co vzbuzuje údiv. Co je důležité pro budoucnost.

Jsou Letnice a spolu nejsou ovšem jen učedníci, ale ti, kteří přišli do Jeruzaléma slavit jeden z největších izraelských svátků. O Letnicích si připomínali vedle úrody, za kterou děkovali, také dar Zákona. Jeho centrální událostí bylo vyvedení z otroctví Egypta. Bylo co slavit, bylo na co vzpomínat, o čem hovořit. Bůh nejen vedl, ale stále vede člověka do svobody a člověk může svobodně užívat všech darů země. Lidé, shromážděni spolu, dobře naladěni, plni radosti a vděčnosti. A mezi nimi učedníci, soustředěni na jednom místě. Zřejmě širší kruh těch, kteří byli Ježíši blízko.

A najednou se to stane. Bůh plní svůj slib. Sesílá svatého Ducha. A všechno se mění. Ne z rozhodnutí, tužeb, přání a ambicí lidí vane Duch svatý, vane z rozhodnutí Božího. A ne nějak vane. Je to vichr, který působí, že si lidé rozumí. Ale proč si rozumí? O čem že to Duchem obdaření hovoř? „Všichni je slyšíme mluvit v našich jazycích o velkých skutcích Božích.“ Lidé zcela rozdílní, jiných národností, zvyklostí a mravů rozumí, když se tady hovoří o velkých skutcích Božích. Tak působí Duch svatý. Ústa otevírá k mluvení o Božím díle a uši otevírá ke slyšení a porozumění tomu dílu. Napříč národy a rasami, ale také napříč povahami a napříč všelikou lidskou jinakostí vane si to Boží Duch a způsobuje údiv a vyvádí z míry a jedni se radují a druzí se posmívají. Nic nového. Posmívá se ten, kdo nerozumí, kdo se nechce nechat rušit, kdo nechce ve svém životě nic měnit, kdo je sám se sebou spokojený na nebo také ten, kdo je docela obyčejně hloupý. Kdo chce všechno nové dění, kterému nerozumí, od sebe odrazit. Raduje se ten, kdo touží po naplnění, kdo vnímá život jako tajemství a tak také vnímá Boží dílo s člověkem. A Duch svatý, to už je pořádná dávka tajemství. Ale mnozí rozumí.

Jakže to bylo, když lidé stavěli město a věž? Jaký byl začátek té stavby, nazvané po jejím dokončení Bábelem neboli zmatením? „Celá země byla jednotná v řeči i v činech.“ Tak idylicky ten příběh začíná. A my si řekneme, že tedy z toho musí vzniknout něco dobrého, něco úžasného. Když jsou přece lidé jednotni? Udělejme si jméno, zní jednomyslně. Vybudujme věž, jejíž vrchol bude dosahovat nebe. A lidé budují a budují a zdá se, že již svého cíle dosahují. Jen ten motiv jim nějak unikl. Vybudovat si jméno, sednout si na Boží místo a rozhodovat o druhých, dosáhnout nebes, to není nic, s čím by Bůh mohl souhlasit, co by ho mohlo těšit. A tak dochází k pravému opaku od události Letnic. Dochází ke zmatení jazyků. Lidé si přestávají rozumět, až si nerozumí vůbec. Tam, kde lidé hovoří o sobě a o svém díle, o svých úspěších, tam, kde se šplhají na výšiny, kde si chtějí dělat jméno a Boží jméno odsouvají do pozadí, tam dochází ke zmatení a lidé si nerozumí. Bůh takovému dílu nežehná, Bůh naopak takové dílo nechá padnout. Tam si lidé ani nemohou rozumět, neboť zákonitě dojde k nepokojům na téma, kdo je výš, kdo je lepší a kdo horší. Lidské kategorie tohoto typu, které nepočítají s Bohem, selhávají. Obrací se proti člověku. Město a věž byly postaveny, ale lidé si nerozuměli. Na začátku to byl jeden lid a jedna řeč. Možná také ona jednomyslnost. Namířená ovšem tak, že nepočítala s Bohem. A Bůh to tak nenechal. Z toho, co se v začátku jevilo jako nadějné, stalo se místo zmatení.

Letniční události, při kterých Bůh posílá svatého Ducha, ty mají jiný směr a jiné důsledky. Zde jsou lidé spolu, ale v Kristově jménu. Jako Kristovi učedníci. Jsou uprostřed mnoha národů a ras, je slyšet mnoho různých jazyků, člověk by řekl, že si ti lidé nemohou porozumět. Snad jen na trhu. A najednou ten Duch svatý. A lidé rozumějí řeči kristovců. Rozumějí řeči o Bohu a jeho díle pro člověka. Ne jak vysoko člověk postaví svoji stavbu, ale jak nízko se Bůh skloní k člověku. V tom Božím sklonění je začátek porozumění. Tomu lidé rozumí. Ale někteří také ne.

Je to s tím Duchem svatým zajímavá věc. Může to být jemný vánek, ale také bouřlivý vichr. Tak si hledá Bůh cestu k člověku. Ani ten nejmenší a nejposlednější není vynechán z jeho působení a moci. Jemně, mnohdy až neznatelně vane si k člověku, provane si cestu k jeho srdci, nalezne ho, osloví. Osvěží, nabídne nový směr, poradí na křižovatce života. Jemně, téměř neznatelně ovívá Duch Boží lidská srdce, vyprahlá a vyschlá. Zavlažuje je, občerstvuje. A jindy s hukotem duje, aby provětral stojaté vody lidských srdcí, aby zadul do sebe spokojenosti a vlažnosti. Aby dal život a obnovil život a nabídl mu smysl, kotvu a určení. Říká v jednom ze svých kázání zesnulý již synodní senior Milan Hájek. „Bůh znovu dává svého ducha do porušeného těla. Když tento prvotní duch, to prvotní dýchání těla je porušené, nedostatečné, slabé, vydané zkáze, Bůh sestupuje svým Duchem, aby obnovoval a působil nové stvoření. Této skutečnosti říká Písmo ´Duch Boží´ nebo ´Duch svatý´. Bůh jakoby znovu vdechoval porušenému stvoření život, život jiné kvality. Nezapomeňme na původní smysl: moc k novému životu je něco, co přichází zvenčí. Žít dobře, žít správně, čistě, ryze, v lásce, svatě – to není v nás, to je dar dechu Božího.“

Milé sestry, milí bratři, ta vlastnost Ducha, že si vane, jak chce, že není člověkem zastavitelný, že mu člověk nemůže určovat ani směr, ani místo určení, ani intenzitu, že se mu může jen otevírat, ta vlastnost je zachraňující. Duch Boží otevírá člověku ústa k mluvení o Božím záchranném díle pro člověka a tentýž Duch otevírá člověku srdce k přijetí takového díla.

Máme tu výsadu a veliký důvod k vděčnosti za to, že i k nám si Boží duch cestu provanul, profoukal nebo produl. Ale na tom nezáleží. Jen když si k nám tu cestu našel.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz