0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
1. neděle po Trojici (26. června 2011)
Ezechiel 37; 5

První čtení: Jan 3; 1 - 10

Text kázání: Ezechiel 37; 5
(5) Toto praví Panovník Hospodin těmto kostem: Hle, já do vás uvedu ducha a oživnete.

Nikodém, tento vynikající muž, neprávem přišel v dějinách křesťanstva ke špatné pověsti. Ve Francii 1. poloviny 16. století se totiž začalo říkat „nikodemité“ lidem, kteří považovali katolickou mši té doby za modloslužbu a papeženskou ohavnost, doma se jí statečně posmívali, ale na veřejnosti své skutečné přesvědčení tajili a na mši ukázněně chodili.

Takovým nikodemitou, mužem dvojí tváře, ovšem sám Nikodém nebyl. Nevíme s jistotou, proč přišel za Ježíšem v noci. Nejspíše z obavy, že ve dne by na něj udavačovo oko lépe vidělo. Nikodém byl totiž členem jeruzalémské Velké rady, orgánu s nemalými pravomocemi a vnitřními spory, nu a udání ze styků s podvratným živlem Ježíšem by Nikodémovi mohlo ublížit. Nikodém byl opatrný. Opatrnost nemusí nutně znamenat zbabělost. Zbabělost brání člověku učinit, coby měl, zatímco Nikodém učinil, co měl – vypravil se za Ježíšem. Byl zaujat tím, co o Ježíši slyšel a cestu k němu si našel. Nebýt Nikodémovy touhy po bližším seznámení s Ježíšem, byť provázené obavami a opatrnictvím, nevznikl by noční rozhovor, který fascinuje dodnes.

Hned na začátku řekne Nikodém něco velmi důležitého: „Mistře, jsi učitel který přišel od Boha. Nikdo nemůže činit znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním.“ To není zdvořilostní lichotka, to je vyznání a zdařilé vystižení Ježíšova významu: Co Ježíš učí, je Boží moudrost, co Ježíš koná, je Boží vůle, tedy skrze Ježíšovo učení a Ježíšovy skutky poznáváme, jaký je Bůh. Kdyby tady záznam nočního rozhovoru končil, byl by hoden zaznamenání do Bible. Byl by to povedený rozhovor a k Nikodémovu vyznání lze dodat jenom vděčné Amen.
Jenže amen teprve přijde, čteme, že Ježíš mu odpověděl: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit Boží království.“ Vypravěč uvádí pozoruhodný detail – ač se Nikodém na nic neptá, Ježíš mu odpověděl.

Asi je to tak, když se člověk vystaví rozhovoru s Ježíšem, dějí se podivné věci: přicházejí odpovědi na otázky, které nebyly položeny. Na otázky, které jsou v nás, aniž o nich víme. My vůbec toho o sobě málo víme. Málo víme, kdo jsme, odkud přicházíme, kam směřujeme, po čem skutečně touží naše srdce, po čem se naše duše ptá. „Poznej sebe sám“- to je hezká výzva, ale splnit se dá jen částečně. My sami sobě zůstáváme neprozkoumaným územím, a to se změní, teprve až poznáme, jak Bůh zná nás, a to v této časnosti nebude. Teprve až naše neklidné srdce spočine v Bohu, pak se také dozvíme, jaké otázky ve skrytu nás samých toužily po odpovědi.

Nikodém svým vyznáním dobře a výstižně zhodnotil význam a povahu Ježíšova působení. Mohl očekávat, že na jeho slova Ježíš naváže a v zahájené teologické debatě bude Ježíš pokračovat. Ježíš ale nenaváže, naopak nit Nikodémovy řeči přetrhne. Z ničeho nic slyší Nikodém: „nespatříš Boží království bez nového zrození“ – či bez zrození shůry, tak i onak to lze přeložit – a tobě to říkám Nikodéme, právě o tebe jde. Vztah Otce nebeského a syna jeho Ježíše jsi vystihl, to se ti povedlo, to máš za jedna, ale když mluvíš se mnou, s Ježíšem, tak jde především o tebe.

Víra se nedá zredukovat na teologii. Víra, to je nahlédnutí do dosud nevídaného, netušeného světa, do nových souřadnic života, to je osobní záležitost, tak osobní a určující, jako je narození.

Nemůžeš spatřit království, když se znovu nenarodíš, říká Ježíše a tím stvrzuje, že království Boží je tu, právě tam, kde jsme my. Slyšme bratří a sestry i z tohoto výroku, že skutečnost, do níž nám bylo dáno se zrodit cestou všelikého těla, takříkajíc obyčejný život, život každého z nás, je tajemnější, podivuhodnější, než si myslíme, cítíme, než sami prožíváme. Nejsme jenom své vlastní tělo a jeho funkce. V našem žití se děje něco ještě důsažnějšího, hlubšího, než se jeví. Jsou tu skryté děje Božího království, království Boží lásky a pravdy, Boží soudy a Boží smilování. Nejsme odkázáni jen na náš viditelný, slyšitelný, ověřitelný svět, na míry a váhy, na jeho kritéria štěstí a neštěstí, úspěchu a prohry, ba ani na jeho prostor a čas. Jsme odkázáni k Božímu království. A na toto tiše a ochotně fungující království se lze napojit znovuzrozením. A znovuzrození, Nikodéme a vy všichni ostatní, je nutné. Bez něho to nejde.

Tady se Nikodém musí ozvat. A ozývá se právem. V jeho námitce je jak logika, tak i rozeznání jedinečnosti jednotlivého lidského života. Jak se člověk může narodit znovu, to by se přece musel vrátit do lůna matčina, což je představa hodně kuriózní, když by se jednalo i o přečasně narozené miminko, a v případě starého člověka je to představa už úplně bláznivá. Člověk se narodí jednou a dost, tak to vidí Nikodém.

Nevěří v reinkarnaci. My také nevěřme v reinkarnaci. I my trváme na tom, že život každého lidského jedince je jedinečný, neopakuje se. A také vše, co se v našem životě jednou stalo, se nedá odestát.

Kdo se ve zralém věku, věku Nikodémově, poohlédne zpět, určitě zavzpomíná i na chvíle krásné a milé, i na celá šťastná období, kdy se dařilo a všelicos se nám i docela povedlo. Jsou ale v tom filmu našeho života i promrhané příležitosti, zbytečné cesty, nesplacené dluhy, neodčiněné křivdy, nesplněná očekávání, zhroucená manželství, zpackané životy…. A člověk tak touží, aby se to tehdy odvinulo jinak, ale marná snaha, to jen film o životě lze vrátit zpět, život sám ne. Vezměme vážně Nikodémovu námitku, je platná: nechtějme se sami znovuzrozovat, přepisovat své životopisy, a pak jim dodatečně uvěřit. Nechtějme ani nějak radikálně omládnout, či alespoň radikálně omlazeně vypadat. Ono to sebe znovuzrozování má krátké nohy a pravda života ho brzy dostihne.

Nikodémova pravda je, že snaha vrátit život zpět je bláhová. Ježíš mu přitakává: „co se narodilo z těla, je tělo.“ Náš život, odkázán na své vlastní zdroje, na svou bio-logii, na všechny ty naše přirozené touhy, chutě, pudy, emoce, schopnosti, to je život do sebe uzavřený a jako tělo skončí. Nikodémovu pravdu však Ježíš převrství pravdou nové a vyšší kvality. Šance, kterou Ježíš nabízí, není, že si ten svůj život můžeme zopáknout v nějakém snad reinkarnovaném exempláři těla, nýbrž že ho můžeme odevzdat Božímu stvořitelskému duchu a vodě jeho oduštění a ty pak z něho udělají život nový, uzpůsobený kontaktu s Božím královstvím.

Jak si při zmínce vody a ducha nevzpomenout na křest! Přijetí Ježíše jako Krista a Pána, to je nové narození – i když sám obřad křtu to nové narození nezakládá, nýbrž potvrzuje.

A s každým, kdo se narodil z ducha, je to jako s větrem, který vane kam chce, a neví se odkud a kam, říká Ježíš. Slyšme z toho povzbuzení: nebojte se, nic z vašeho posavadního života, ani vaše špatná či nešťastná minulost, nic z toho neurčuje definitivně, jací budete. Není tu přece jen oblast těla, našeho vypočitatelného a změřitelného světa, je tu oblast nevypočitalného a nezměřitelného Božího ducha, který si vane, kam chce.

A ač je to naprosto nepravděpodobné, jsou tu dokonce ti, kdo se z ducha narodili. Kde se vzali, tu se vzali, a člověk nad tím žasne, že se rodí noví Kristovi vyznavači. Zažil jsem to před měsícem v Předhradí, malé polabské vesnici, kde sbor ČCE podle sociologicky měřitelných trendů by měl už vymřít. Dvě mladé ženy při nedělním shromáždění přijaly křest, podaly i své osobní vyznání, byla to chvíle pohnutá a silná. Co je k tomu přivedlo, nikdo nikdy přesně nezjistí, ani ony samy ne, a nikdo neví, co s nimi bude dál, kam dojdou. Prostě nevíš, odkud přichází a kam směřuje Boží vítr. A tuto nevypočitatelnost, nepochopitelnost toho, co se s námi děje, co s námi dál bude, vůbec nemusíme prožívat s úzkostí a s obavami, nýbrž s dychtivostí a s nadějí, protože ten, který všechno činí nové, je láska.

Když nás poryv větru Ježíšova ovane, tak jako Nikodém najednou žasneme, co nám to Ježíš říká: vždyť on nový život, nové narození nabízí!. A i když tomu úplně nerozumíme – však narození shůry, to je nezvyklé slovní spojení – cítíme, tak tohle Kristus říká právě mně, to přede mnou otevírá život netušený, otevřený, svobodný, k věčnosti se vztahující. Duch Ježíšův, Duch svatý nám dává okoušet, že jsme schopni Boha, že jeho pokoj, lásku a blaženost jsme schopni přijmout – ještě ne naplno, ale přece jen hojně a nad míru toho, co si dokážeme obstarati sami.

Rozhovorem s Ježíšem Nikodémův příběh Janově evangeliu neskončil, Setkáváme se s Nikodémem na konci evangelia, kdy po Ježíšově snětí z kříže přinesl, tentokrát už ve dne, asi sto liber myrhy a aloe na výraz úcty k popravenému. Ale už v kapitole 7. čteme, co provedl na zasedání jeruzalémské Velerady. Ve chvíli, kdy se ti, kdo mají moc, radili, jak toho nepohodlného rozvratníka Ježíše zlikvidovat, Nikodém se ozval a zeptal se, zda je v souladu se zákonem někoho odsoudit, aniž byl ten člověk vůbec vyslechnut. V takové situaci je k takové otázce třeba mimořádné odvahy. Nikodém ji našel. Určitě ne ve své přirozené výbavě. Nikodém se znovuzrodil, narodil se z vody a ducha.

Vítr Boží věje, kam chce, tu probouzí suché kosti onde, způsobí, že lidé z různého prostředí, různých jazyků, slyší svědectví o velkých Božích skutcích a rozumějí tomu, tu z člověka opatrného až bázlivého učiní statečného obránce práva. Vystavme se tomuto duchu, nechme jeho poryvy na nás působit a v našem nitru tiše a ochotně pracovat.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz