0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
3. neděle po Trojici (10. července 2011)
2. list Korintským 12; 7 - 10

První čtení: Jan 12; 44 – 13; 1

Text kázání: 2. list Korintským 12; 7 - 10
(7) A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval.
(8) Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil,
(9) ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova.
(10) Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný.


Již nemohu dál. Tak na to já již nemám. Jsem docela dole. Jsem úplně bezmocný. Nevím si rady. Nevím jak dál. Jsem zcela slabý. Připadám si jako prázdná nádoba. Ať dělám, co dělám, nic se mi nedaří. Takto dole jsem snad nikdy nebyl. Stále jen prohrávám. Nemám žádnou motivaci. Jsem tak sám, nikoho nezajímám. Ten pocit bezmoci, ten je sžíravý. Často doprovázený slzami.

Milé sestry, milí bratři, známe takové situace. Jistě si většina z nás prožila to, co popisuji. Jedním slovem to vše lze nazvat bezmoc. Těžko se o tom mluví, těžko se člověk s takovými stavy někomu svěřuje. Je nám lépe a jsme raději, když je tomu právě naopak. Když si víme rady. Když víme, jak dál. Jsme silní, pociťujeme svoji sílu. Přetékáme nápady a silou a energií a nic není problém. Na co sáhneme, to se nám daří. Vítězíme, jsme nahoře, usmíváme se. Jsme sebevědomí a sebejistí, vážíme si sami sebe, máme dostatek sebedůvěry. Jsme dostatečně motivovaní. Ano, to nám je dobře. A to je dobře, když takto umíme reflektovat dny svého života. Když se nebojíme o sobě vědět, že jsme vzácní lidé, že jsme dobré Boží stvoření. Když se umíme bezmála jako děti radovat z úspěchů a vítězství, umíme radostně poskakovat, smát se, sdílet s druhými se své úspěchy. Dokonce se i najdou lidé, kteří se upřímně radují s námi. Je jim to příjemné. Ale přijde-li opak? Propad a bezmoc? Prohry a pády?

Je nám v těch situacích nedobře, nepříjemně. A přesto jsou to situace, které nám o nás velmi mnoho sdělují, které nám mnoho sdělují o našich hodnotách, naší víře, lásce, o lidech kolem nás, našich možnostech a schopnostech, o našich hranicích. A také nás takové situace mnohdy přibližují ke druhým lidem, protože díky prožitému pocitu bezmoci můžeme nabývat schopnosti porozumět lidem, kteří se do podobných situací dostávají, neví si rady, dělají nepochopitelné věci. Říká jeden myslitel: „Slzy očišťují srdce a odhalují tajemství života a jeho záhadu, slzy nás spojují se ztrápenými.“ Můžeme doplnit: „Nejen slzy, také bezmoc a naše slabost, tedy chvíle, kdy jsme bez sil, nás spojují s bezmocnými a ztrápenými a slabými a nepochopenými.“

Také apoštol Pavel prožívá bezmoc a slabost a trpí v takových pocitech. Ten Pavel, který bývá tak přísný ve svých myšlenkách, ve své víře, tak jasný a přesvědčivý, mnohdy tak nekompromisní a někdy i necitlivý. Ten Pavel píše, že mu byl dán do těla osten. Nevíme jaký, jen se můžeme domnívat. Mnohem větší smysl však má vnímat apoštolův osten jako něco, co člověka znepokojuje, co mu nedá vyrůst v pýše, co mu nedovolí pohrdat druhými a soudit je. Apoštol Pavel vnímá, že se mu dostalo veliké výsady, kterou nazývá milostí. Ano, v jisté chvíli jeho života, dokonce v době, kdy byl velmi úspěšný a uznávaný, když jako pravověrný, vzdělaný Žid pronásledoval křesťany, se setká s Kristem a to setkání změní celý jeho život, stává se Kristovým vyznavačem, apoštolem. A to je skutečně projev Boží milosti.

Pavel se nepyšní tím, jak uvěřil, jaký je dobrý křesťan. On nezapomíná na svoji minulost. Ví, že je dobrý, ale umí říci, že ne on, ale Kristus a jeho milost, která se v něm projevila. A ten jakýsi osten mu to stále připomíná. Nedávno mi jedna kolegyně vyprávěla, jaká byla praxe ve starém Římě. Když se césarové vraceli z vítězných bitev, lidé jim provolávali slávu, klaněli se jim, tleskali, byly to veliké ovace. Césarové to přijímali s pýchou, radostí, pocity moci. Teď, teď jsem bůh. A měli za zády vždy muže, který jim připomínal: Césare, jsi smrtelný, césare, jsi smrtelný. Moc důležitá role takového ostnu.

Ten osten apoštola Pavla mu připomínal: jsi dobrý apoštol, ale ne ty, ale Kristova milost v tobě. A to, co se ti daří, to je výsada, že právě TY a že právě tobě. Osten pocitu bezmoci mu sděluje, jak veliká je moc Kristova a jak se Pavla dotýká, jak ho objímá, jak ho zmocňuje, připravuje, ustanovuje, opravňuje ke konání díla, ve kterém je angažován. Ne on a jeho síla, ale navzdory jeho slabosti Kristus a jeho milost. Sám Pavel je slabý a bezmocný.

Pocity slabosti a bezmoci ovšem neprovází jenom apoštola Pavla. Je to i naše přítomnost. Některé pocity bezmoci mohou vycházet z nedostatečného vnímání vlastní hodnoty. Jsem jenom taková nic neznamenající nicka. Na co sáhnu, to pokazím. Všichni kolem jsou lepší. S tímto přístupem se nelze divit, že se člověk cítí slabý a bezmocný. Takový přístup má své kořeny a lze jej ovšem měnit a změnit. Prací na sobě pod odborným vedením. Přijetím své vlastní hodnoty, která vychází z vědomí, že člověk je dobré Boží stvoření. Jsou ale druhy bezmoci, kterých se zbavit je velmi těžké a mnohdy je to celoživotní cesta a na ní zápas. A snad více než kde jinde je záchranou pro člověka přijetí sebe jako bezmocného, jehož bezmoc je také vykoupena Kristovou obětí, Kristovou milostí.

Snad nejsložitější, nejbolestivější je bezmoc vůči sobě samému. Vůči svým chybám a slabostem. Vůči svým myšlenkám a vášním. Vůči svým nedostatkům a špatným vlastnostem. Přes všechnu snahu a předsevzetí se nedaří vítězit. Jedno předsevzetí za druhým padá, jakkoliv byla učiněna s nejlepšími úmysly a pevným rozhodnutím. Série malých dobrých úmyslů. Nebudu tolik mluvit, nebudu kouřit, naučím se jazyk, nebudu skákat do řeči, nebudu tolik jíst, budu cvičit a zhubnu. Toto nebudu a toto zase budu a tak stále do kola. Začátky uskutečňování takových úmyslů vezmou mnoho energie. Pak rychlý konec a výsledkem je pocit bezmoci. Nemám na to. Vše zůstane při starém.

Bezmoc vůči pocitům a emocím. Někdo má svíravé pocity strachu, jiný že ho někdo pronásleduje. Někdo je žárlivý. A ať se snaží sebe víc, vždycky mu ta myšlenka naskočí a žere ho a bodá a neodvažuje se o tom hovořit, zapírá to sám sobě i partnerce nebo partnerovi a vztah bolí čím dál víc, až se bortí. Žárlivost se vynoří nečekaně a neplánovaně tak, jako nám naskakují různé myšlenky a my nejsme schopni jim vstup do našeho myšlení zakázat.

Bezmoc vůči přirozeným základním potřebám. U někoho je to významně rozvinutá sexualita, u jiného touha po jídle. Člověk vyvíjí velké úsilí, trpí, pudy jsou silné a na jejich udržení je potřebí ocelových lan. Úsilí veliké, které však zůstává bez užitku a přináší jen další trápení. Bezmoc a rezignace se dostaví. A další a další typy bezmoci. Bezmoc vůči své duševní nebo tělesné nemoci.

Člověk také prožívá bezmoc vůči druhým lidem. Přílišná závislost na názorech druhých, strach z autorit. Dcera se cítí bezmocná vůči své matce nebo naopak, manžel vůči své manželce nebo naopak. Nešťastně zamilovaní se mohou cítit bezmocní. Stálé zaplétání do výčitek, obviňování, nepochopení, obav.

Nekonečné množství důvodů pro pocity bezmoci. Následkem je zlost, agrese, násilí, nalhávání sobě i druhým něčeho, neúcta k sobě i druhým lidem. Ale také sebetrestání, sebeponižování a pak rezignace a nezřídka i zoufalství až ztráta smyslu existence. Situace, kdy velmi bytostně člověk potřebuje člověka – ejhle, jak silný etický apel, jak významné pozvání ke spolu-lidství. Najednou slyšíme chromého, jak říká Kristu: „Pane, nemám člověka.“ Nebo slyšíme protagonistu jednoho českého filmu říkat: „Nenašel se nikdo, koho by zajímalo, co cítím.“ Slyšíme pozvání k lásce.

Člověk se s takovou situací vlastní slabosti a bezmoci vyrovnával dovoláváním se Boží všemohoucnosti. Mnohdy se domnívá, že ho osvobodí modlitba, zbožný život, zásluhy, konání doba. Není to tak. Víra v Krista přináší osvobodivé zjištění, osvobodivou nabídku: se svou bezmocí se člověk musí smířit tak, jako se musí smířit se svými hranicemi, svými limity. Není významnějšího obrazu než toho, ve kterém se Bůh v Kristu zjevuje ve své bezmoci. Kristus ukřižovaný. Farář německé vyznávající církve, kterého nacisté téměř na konci války popravili, Diettrich Bonhoeffer, na zkušenosti bezmocného Boha vytvořil teologický koncept. V knize Odpor a odevzdání píše: „Před Bohem a s Bohem žijeme bez Boha. Bůh se nechává vyhnat ze světa na kříž, Bůh je ve světě bezmocný a slabý a právě tak a jenom tak je při nás a pomáhá nám.“

Milé sestry a milí bratři, milí přátelé, ocituji nakonec z německého mnicha Anselma Grüna: „Pro křesťany patří bezmoc bytostně k jejich existenci. Kdo věří v Krista ukřižovaného a vzhlíží k němu, vidí v něm znázorněnou bezmoc Boží. Ježíš končí v bezmoci Kříže. Kazatel kříže, apoštol Pavel, musel zakusit na vlastním těle, že byl bezmocný vůči ostnu, jež ho bodal v těle. Tento osten byl zřejmě bolestivou nemocí, která Pavlovi bránila při kázání. Pavel třikrát prosil Pána, aby jej od tohoto ostnu osvobodil. Ale Kristus ho uvedl do tajemství své milosti, která je právě v jeho slabosti naplněna: „Stačí, když máš mou milost, vždyť v slabosti se projeví má síla.“ Pavel se domníval, že by mohl být dobrým hlasatelem Kristovy zvěsti jen tehdy, kdyby dobře vystupoval a v očích Korinťanů byl zdravý. Musel se dát od Krista poučit, že může používat nejen svou sílu, nýbrž také svou slabost a bezmoc, a působit jejich prostřednictvím. Právě tam, kde zakoušíme svou bezmoc, jsme propustni pro Boží milost. Kde jsme zlomeni, jsme rozlomeni také pro Boží lásku, tam již vlastní vůle nezabraňuje Božímu působení.

Milé sestry, milí bratři, máme také nějaký svůj osten, který je naší slabostí a bezmocí? Víme o něm? Nebojíme se ho pojmenovat a přiznat si ho? Výborně. Pak máme také otevřeno k Boží milosti v Ježíši Kristu. Máme otevřeno k nové síle a nové moci – lásky, odpuštění, smíření, přijetí. Můžeme zvednout hlavy a jít. Jsme silní a mocní silou a mocí na kříži bezmocného Krista.

Amen.

Miroslav Erdinger


zpět ...
© 2005 archa.cz