0
Farní sbor ČCE v Praze 8 - Kobylisích
Kostel U Jákobova žebříku
U Školské zahrady 1, 182 00 Praha 8 - Kobylisy
telefon: 737 272 252
e-mail: kosteljakob@volny.cz
 
Aktuálně od Jákobova žebříku
Informace o aktuálním sborovém životě.
20. října (úterý)
19:00 sekání třicátníků přes Zoom
22. října (čtvrtek)
18:30 biblická hodina přes Skype (skupina „Kobyliská biblická“)
23. října (úterý)
14:30 konfirmační cvičení přes Zoom
25. října (neděle)
9:30 bohoslužba v češtině v kostele U Jákobova žebříku a na internetu (káže sestra vikářka Anna Pokorná)
QR kód
Pro snazší zadání sbírky je možné využít tento QR kód:
zpět ...
4. neděle po Trojici (17. července 2011)
Marek 2; 27

První čtení: Deuteronomium 5; 12 - 15

Text kázání: Marek 2; 27
(27) A řekl jim: „Sobota je učiněna pro člověka, a ne člověk pro sobotu.

Křesťanské kořeny Evropy nejsou výmysl, ony skutečně existují a dodnes tak či onak vyživují pospolitý život nás všech i těch, kdo křesťany nejsou. Víra v Krista ukřižovaného a vzkříšeného poznamenala naši kulturu, etiku, ba i náš kalendář s pracovními dny, nedělemi a svátky. Vžil se natolik, že ani komunisté si netroufli zrušit Vánoce a Velikonoce. Převratnou změnu v zacházení s časem provedli pouze velcí francouzští revolucionáři koncem 18. století - ti, kteří zrušili nejen všechny církevní svátky, ale i sedmidenní týden. Po čtrnácti letech však byla tato reforma uznána za nevydařenou a starý kalendář, prosazený papežem Řehořem XIII. již roku 1582, zase přišel ke cti a platí dodnes.

Pokus oddělit kalendář a křesťanství se nepovedl. Někdy se ale politikům něco dobrého povede a lidé pak z toho mají užitek nadlouho. Císaři Konstantinovi se povedla neděle: je to letos už 1.690 let, co rozkázal, že jeden den v týdnu se v celé Římské říši nebude pracovat. Zavedením neděle zanechal světu krásný dárek. Neděli oceňujeme všichni, podobně jako prázdniny. Máme rádi dny a období, kdy toho méně musíme, kdy jsme uprázdněni od stresujících povinností, máme dovoleno nechodit do práce, kdy jsme volnější, svobodnější.

Na dobrý nápad zavést v říši neděli ovšem, nepřišel Konstantin sám od sebe. Dříve, než se ten den stal státně uznaným ba i předepsaným dnem pracovního klidu, scházeli se první den po sobotě křesťané, aby slavili velikou událost, slavné Kristovo vzkříšení. Křesťané ten den po práci prožívali Kristovu přítomnost ve společenství při společných chválách a společném stolování. Za neděli tedy vděčíme už prvotním křesťanům, císař Konstantin, který křesťanům fandil, jen potvrdil jejich zavedenou praxi.

Ovšem za to, že se neděle opakuje jednou za sedm dní, a ne třeba za deset nebo ještě víc, mohou naši izraelští praotcové. Židé byli první a svého času jediní na světě, kdo jednou za sedm dní odložili všechno pracovní náčiní, vypřáhli i hospodářská zvířata a svátečně naladěni nedělali nic, lépe řečeno, dělali víc, než se dá dělat, totiž slavili šábes, sobotu. Slovo sobota se dá výstižně přeložit slovem neděle. Všichni v ten den měli neděli, i služebnictvo a tažná dobytek. V Mezopotámii v době, kdy se Izraelcům dostalo desatera přikázání, také znali šestidenní činnost a jednodenní nedělání, ale s opačným znaménkem než židé, a platilo jen pro určité profese. Babylonští lékaři, kněží a vladaři, aby něco nezkazili, se vždycky sedmý den raději jakéhokoli konání měli vystříhat. Ty sedmé dny a jejich násobky byly nešťastné, neboť číslo sedm pro ně bylo temné a zlověstné. Pro naše izraelské praotce ve víře byl sobotní den naopak velice šťastný, nádherný, sváteční. Těšili se na něj a těšili se z něj všichni, páni i kmáni, i ta němá tvář.

Pamatuj na sobotní den, abys jej světil, tak zní 4. přikázání. Ve zdůvodnění z 5. Mojžíšovy se uvádí, že tento den má si lid izraelský připomínat, z čeho jej Bůh vyvedl a od čeho zachránil. Vyvedl je z Egypta, z domu služby, kde byli ubíjeni nepřetržitou pracovní povinností. Pryč z otroctví, ke svobodě vyvedl Bůh svůj lid a stále jej tím směrem vede. Svoboda od nucené práce, svoboda od útlaku, od faraonových drábů, svoboda pohybu, svoboda slova, svoboda sdružovací, svoboda náboženského projevu – to všechno přišlo se slavným vyvedením z Egypta. Svoboda je vzácný dar Hospodinův, svobody si važme a děkujme za ni. Však lidé vskutku svobodní a za svobodu vděční pak dovedou uskutečnit to, co 4. přikázání podle 5. Mojžíšovy přikazuje: dobrodiní sedmého dne dopřej i těm druhým! A to včetně služebníků, děveček a čeledínů, či snad moderněji řečeno, včetně zaměstnanců a podřízených pracovníků, přijímej je jako účastníky téhož osvoboditelského příběhu, jako podílníky téže milosti. I příchozí v tvých branách, který přišel, přiletěl odjinud, z jiné země, z jiné kultury, žadatel o azyl či běženec, nebo docela normální hostující pracovní síla, ať z Ukrajiny nebo z Koreje či Mongolska, má se těšit ze dne sedmého. Však je ta sobota neboli neděle připomínkou, že však nás všechny Bůh vyvádí z otroctví všeho druhu a povolává ke své nádherné svobodě. Jsme všichni rovným dílem nadáni nezadatelnou důstojností, bez ohledu na pigmentaci kůže, na sociální postavení. Tuto důstojnost máme od Boha a nikdo nám ji nezveme a také my ji nesmíme nikomu upřít. Dokonce i ta němá tvář, býk a osel a dobytče jakékoli, i ta příroda nám svěřená zasluhuje, abychom se k ní nechovali jako faraón k otrokovi a zacházeli s ní partnersky. Vždyť jsme partnery, spolupodílníky velikého jití Hospodinova, směřování ke konečné svobodě, k zaslíbené zemi.

Ve 2. Mojžíšově se přikázání sobotního dne zdůvodňuje trochu jinak, že sám Stvořitel odpočinul od svého dobrého díla. V den sedmý je Pán Bůh na dovolené. Nic netvoří, ba nic ani nevylepšuje, neopravuje, nedodělává, ... Bůh vševědoucí a všemohoucí odpočívá, spočívá sám v sobě, uprázdněn k dokonalé soběstačnosti. Boží odpočinutí, to určitě není líná nuda, to je něco úchvatného, naplněného, napínavého až závratného, až se nám při té myšlence na Boží prázdniny tají dech.

A na rozdíl od těch dnů předchozích, kdy byl večer a bylo jitro, podle první kapitoly bible tento sedmý den nemá jitro a večer, nemá počátek a konec. Co nemá počátek a konec, je nekonečné. Den sedmý, den sobotní, není jako jiný, je to věčnost. Tuto věčnou sobotu, věčný svátek vystrojil Bůh sám sobě. Ale nejen sobě, a to je na tom všem div největší. Sobota je určena pro člověka, řekl Pán Ježíš, a tím nejen farizeům, ale nám všem připomněl jedinečnou důstojnost, které se nám, lidským bytostem dostalo. Ta žádoucí, všechnu časnost přesahující Boží sobota pro nás. Vpišme si to do srdce, učiněna je sobota pro člověka, to pro mne, pro tebe, je tu Boží odpočinutí, Boží věčnost.

Není člověk učiněn pro sobotu, dodal ještě Ježíš, ale to už tak důležité není, alespoň pro nás ne. To řekl Ježíš farizeům, kterým se zdálo, že utrhnout v sobotu na poli klásek je hrozný přestupek Božího přikázání. Ježíš musel bránit svobodu víry před úzkostným, až otrockým dodržováním sobotního klidu. Dnes by nemusel. Problémem celé kdysi křesťanské Evropy je, že neděle se stává v obchodě a službách už stejně pracovním dnem jako ty ostatní. V některých zemích přece jen pomaleji než u nás, v takovém Německu, Švýcarsku, Holandsku hypermarkety mají v neděli zavřeno a stavební stroje jsou zticha, ale ani tam už neděle není, co bývala.

To je dnes naše slabost, že ne sobota, ale pracovní den je pro člověka. Práce a výkonnost, jsou pro člověka, který chce uspět, a kdo není dostatečně výkonný, a neochotný pracovat pro firmu i v neděli, mohl by přijít o jakoukoliv práci a tím o své zapojení do světa lidí, posléze o svou důstojnost. Proto se držme té dobré zprávy, že pro člověka je učiněna sobota. Ostatně právě národy, které v nedávných dějinách na dodržování nedělního klidu hodně dbaly, také nejvíc zbohatly.

Smysl sedmého dne se ale nevyčerpává v tom, že občas musíme vysadit, abychom unavený organismus zase odpočinkem připravili na další nápor a další stres. Smysl dne sedmého je prožívaná a užívaná připomínka, že jsme povoláni víc než k jen práci, obstarávkám, k uspokojování potřeb. Míříme dál a výš, než je dosažení vyšší životní úrovně, výš než je jenom horizont stvořeného světa. Naše požitky a užitky jsou časné a dočasné, a to je pro naše srdce málo; ono chce víc, ono otuží po spočinutí, odpočinutí v Bohu, a dokud v něm nespočine, bude neklidné. Pro nás je určeno odpočinutí, jímž odpočívá Bůh, pro nás je určena věčnost, podíl na jeho sedmém dni, účast na Boží dovolené, ono blažené společenství s Bohem, které se vymyká všem představám a všem zkušenostem, které máme se stvořeným světem, se světem šesti dnů. Neděle nám nabízí, abychom se té vůně věčnosti alespoň trochu nadechli, a tím si prodloužili dech i pro náš všední den.

Věčnost, která je pro nás učiněna, nám v den sedmý pootevírá dvířka – nezabouchněme si je. V čas, kdy se má odpočívat, odpočívejme, nádhery a dobrot stvoření si užijme a na zaslíbené odpočinutí všeho Božího lidu se těšme. A užívejme prázdnin a mějme krásné léto.

Amen.

Miloš Rejchrt


zpět ...
© 2005 archa.cz